Jednou jsem našel netopýra v kuchyni, držel se ze strany přehozu přes pračku. Asi tam vlít v noci ventilačkou a netrefil zpátky. Možná proto, že jejich echolokace se odráží od předmětů přímo, zatímco škvíra ventilačky nebyla v jejich směru. Tak jsem ho rukavicí sešoup do sklenice, přikryl ji sešitem a pak ho z ní vyhodil ven. Mohl jsem si ho prohlídnout zblízka. Ta hrozivě vyceněná tlamička s ošklivými ostrými zoubky a nenávistný pohled působily jako od strašně zlého agresivního člověka. Ostatní zvířata se člověku obličejem tolik nepodobají. Jeho skupinová duše musí být asi hrozná. Zatímco některé šelmy by chtěly člověka ulovit jako kořist k snědku, z výrazu tohoto tvorečka jsem měl subjektivní pocit jakési osobní nenávisti, díval se přímo na mne nějak vztahově, zlovolně. Ještě pár dní mi v té kuchyni moc dobře nebylo. To jsem o netopýrech ještě nečetl v duchovní vědě. Tedy něco o nich, až k podstatě. Laskavě poskytl pan Jan Kment.
...(předchází líčení motýlů a ptáků, charakteristika jejich bytostí, toho, jak žijí ve světle a teple a jsou velmi duchovní, v jistém smyslu nadzemští a dokážou lehce překonat zemskou tíži)...
"Těmi zvířaty, která sice ještě vzhledem ke svému původu musí žít ve vzduchu, ale zemskou tíži přemoci nedokážou, protože nemají duté kosti, nýbrž kosti vyplněné morkem, a protože nemají ani takové vzduchové váčky jako ptáci, těmito zvířaty jsou netopýři.
Netopýři jsou vám prazvláštní zvířecí rod. Netopýři vůbec nepřemáhají tíži Země vnitřním uspořádáním svého těla. Nejsou lehcí jako světlo, jako jsou motýli, a nejsou ani lehcí jako teplo, jako jsou ptáci. Netopýři už podléhají tíži země a už se také cítí ve svém mase a svých kostech. Proto je netopýrům onen živel, z něhož se například skládá motýl, v němž motýl naprosto a docela žije, onen živel světla nepříjemný. Netopýři milují přítmí. Vzduch sice musí používat, ale mají ho nejraději, když nenese světlo. Oni se oddávají přítmí. Jsou to vlastně zvířata přítmí. Netopýři se dokážou udržet ve vzduchu jedině tím, že mají, abych tak řekl, ona poněkud zkarikovaně vypadající netopýří křídla, která ovšem skutečnými křídly vůbec nejsou, nýbrž jsou napnutými blanami, blanami napnutými mezi prodlouženými prsty, jsou padáky. Tím se udržují ve vzduchu. Tím překonávají tíži, když této tíži sami nastavují jako protiváhu něco, co s touto tíží souvisí. Jsou tím však zcela vevázáni do oblasti zemských sil. Nikdy vlastně člověk nedokáže jen tak beze všeho zkonstruovat motýlí let podle fyzikálně-mechanických konstrukcí, ani ptačí let ne. Nikdy to nebude dokonale shodné. Člověk sem musí vnést něco, co obsahuje ještě jiné konstrukce. Netopýří let však můžete klidně zkonstruovat s pozemskou dynamikou a mechanikou.
Netopýr nemiluje světlo, světlem proniknutý vzduch, ale nanejvýš světlem poněkud protkaný vzduch přítmí. Od ptáka se netopýr liší tím, že pták, když se dívá, má vlastně v oku vždy to, co je ve vzduchu. Dokonce i sup, když vidí jehně, to vnímá tak, že ono jehně je cosi, co je na konci ovzduší, když shora vidí to, co je na zemi jakoby namalované. A kromě toho to není jen pouhé vidění, je to touha, co zaznamenáte, podíváte-li se opravdu na let supa, směřující k jehněti; ten let je hotovou dynamikou chtění, vůle, dynamikou touhy.
Motýl vidí vůbec to, co je na Zemi, jako v zrcadle; pro motýla je Země zrcadlem. motýl vidí to, co je v kosmu. Když vidíte motýla, jak poletuje, tak si vlastně musíte představit, že Země, té si motýl nevšímá, Země je zrcadlo. Země mu odráží to, co je v kosmu. Pták nevidí, co je na zemi, ale vidí to, co je ve vzduchu. Teprve netopýr začíná vnímat to, čím prolétá nebo kolem čeho letí. A protože nemá rád světlo, tak je vlastně vším tím, co vidí, nepříjemně dotčen. Můžeme věru říci, že motýl i pták vidí velice duchovním způsobem. První zvíře odshora, které musí vidět pozemským způsobem, je tímto viděním nepříjemně dotčeno. Netopýr vidění příliš nemiluje, a má proto něco, abych tak řekl, jako vtělený strach (!) z toho, co vidí a vidět nechce. Nejraději by se kolem těch věcí jen tak mihl; muset vidět a vidět nechtít - tady by chtěl všude jen tak proklouznout kolem. A proto, že by nejraději jen tak proklouzl kolem, chtěl by všemu tak podivuhodně naslouchat. Netopýr je skutečně zvířetem, které ustavičně naslouchá vlastnímu letu, zda tento není nijak ohrožován.
Podívejte se na netopýří uši. Na těchto uších můžete vidět, že jsou naladěny na světový strach. To také jsou, tyto netopýří uši! jsou to naprosto zvláštní útvary, skutečně naladěné na plížení se světem, na světový strach. Tomu všemu člověk porozumí teprve, když netopýra pozoruje v této souvislosti, do níž ho právě dáváme.
Tady musíme říci ještě něco. Motýl neustále odevzdává kosmu zduchovnělou hmotu a je miláčkem saturnských (tedy zduchovňujících, pozn. JK) působení. A nyní si vzpomeňte, jak jsem zde rozváděl, že Saturn je oním velikým nositelem paměti naší planetární soustavy. Motýl zcela souvisí se schopností rozpomínání naší planety. Jsou to ony myšlenky vzpomínek, které v motýlu žijí. Pták... je vcelku vlastně jen hlavou a v tomto prohřátém vzduchu, kterým prolétá ve světovém prostoru, je vlastně živě letící myšlenkou. Co v sobě máme jakožto myšlenku, co také souvisí s tepelným éterem, je ptačí povaha, orlí povaha v nás. Pták je letící myšlenkou.
Netopýr však je letícím snem, letícím snovým obrazem kosmu. Takže lze říci, že Země je opředena motýly: ti jsou kosmickou vzpomínkou; dále je obetkána rodem ptačím: ten je kosmickým myšlením; a pak netopýry: ti jsou kosmickým snem, kosmickým sněním. Jsou to vskutku létající sny kosmu, které v podobě netopýrů sviští prostorem. Jako sen miluje přítmí (denní doba nejvíc vhodná pro sny je povětšinou přítmí rána nebo přítmí večera, pozn. JK), tak miluje přítmí kosmos, vysílaje do prostoru netopýra. Trvající myšlenky vzpomínek, ty vidíme ztělesněny v motýlím pásu Země; myšlenky žijící v přítomnosti, v ptačím pásu Země; sny v okolí Země poletují ztělesněny jako netopýři. Jen zkuste pocítit, vnoříme-li se, jak náleží do jejich tvaru, jak příbuzný je takový pohled na netopýra snění! Na netopýra se člověk vůbec nemůže podívat jinak, než že mu vytane na mysli: Vždyť ty sníš! To je přece cosi, co by tu nemělo být, co je tak vzdálené ostatním tvorům přírody, jako je sen vzdálený obvyklé fyzické skutečnosti.
Můžeme tedy říci: motýl vysílá zduchovnělou substanci do duchovní země během svého života; pták ji vysílá po své smrti. A co teď dělá netopýr? Netopýr vylučuje zduchovnělou substanci, zejména onu zduchovnělou substanci, která žije v natažených blánách mezi jednotlivými prsty, během svého života, neodevzdává ji však vesmíru, ale vylučuje ji ve vzduchu Země. Tím neustále vznikají, abych tak řekl, duchovní perličky v zemském vzduchu. A tak máme Zemi obklopenou tímto ustavičným třpytem duchovní materie proudící z motýlů a do ní sršící to, co přichází od umírajících ptáků, avšak zpět k Zemi září tyto zvláštní bublinky ve vzduchu tam, kde netopýři vylučují to, co zduchovňují. To jsou ty duchovní útvary, které člověk uzří pokaždé, když uvidí letět netopýra. Skutečně má jako kometa za sebou vždy něco jako chvost. Netopýr vylučuje duchovní substanci, neposílá ji však pryč, ale vtlačuje ji nazpět do fyzické zemské hmoty. Vtlačuje ji nazpět do vzduchu. Právě tak, jako člověk fyzickým zrakem vidí poletovat fyzického netopýra, tak může vidět poletovat vzduchem tyto příslušné duchové útvary netopýrů; ty sviští vzduchem. A když víme, že vzduch se skládá z kyslíku, dusíku a ostatních součástí, pak to není vše; on se kromě toho skládá z duchového výtoku (der Geisteinfluß, pozn. překl.) netopýrů.
Jakkoli podivně a paradoxně to zní, tento snový rod netopýrů vypouští do vzduchu malá strašidélka, která se pak spojují v jednu společnou masu. V geologii se to, co je pod zemí a co je ještě jako kaše měkkou horninou, nazývá magma. Mohli bychom mluvit o duchovém magmatu ve vzduchu, pocházejícím z netopýřích výtoků /emanací – KF/.
Na toto duchové magma byli za starých časů, kdy ještě existovalo instinktivní jasnozření, lidé velmi citliví, právě tak, jako jsou ještě dnes někteří lidé citliví na hmotné věci, například na zápach; jenomže bychom to mohli považovat za něco, abych tak řekl, plebejštějšího, zatímco za starých časů instinktivního jasnozření byli lidé citliví na to, co je ve vzduchu obsaženo jakožto pozůstatky netopýrů.
Před tím se lidé chránili. A v některých mystériích existovaly zvláštní formule, jimiž se lidé vnitřně uzavírali, aby nad nimi tento netopýří pozůstatek neměl žádnou moc. Neboť jako lidé nevdechujeme se vzduchem pouze kyslík a dusík, my vdechujeme také tyto netopýří pozůstatky. Jenomže se dnešní lidstvo nestará o to, aby se před těmito netopýřími pozůstatky nechalo chránit, ale zatímco je za určitých okolností velice citlivé, řekněme na zápachy, je nanejvýš necitlivé vůči netopýřím pozůstatkům. Polyká je, dalo by se říci, aniž při tom pociťuje byť i jen náznak odporu. Je to skutečně zvláštní: lidé, kteří jsou jinak hrozně cimprlich, spolykají toho, o čem tady mluvím, kolik se toho do nich jenom vejde. Ale ono se to pak dostává i do člověka. Nedostává se to do těla fyzického ani do těla éterného, ale dostává se to do těla astrálního.
Nuže, vidíte, že se dostáváme k podivným souvislostem. Iniciační věda vede totiž všude do nitra souvislostí. Tyto netopýří pozůstatky jsou tou nejvyhledávanější potravou toho, co jsem vám tady v přednáškách vylíčil jako draka (Satana, Ahrimana, pozn. JK). Jenomže musí být nejprve vdechnuty do člověka. A tento drak má své nejlepší opěrné body v lidské přirozenosti, když člověk připustí, aby jeho instinkty byly těmito netopýřími pozůstatky prostoupeny. Ty tam vevnitř ryjí. A ty žere drak a tloustne z nich, samozřejmě z duchovního hlediska, a nabývá moci nad člověkem, nabývá moci nejrozmanitějším způsobem. A tady je tomu tak, že také dnešní člověk se opět musí chránit. Ochranu má skýtat to, co tu bylo líčeno jako nová forma zápasu Michaelova s drakem. Vnitřní posila, kterou člověk získá, když přijímá impuls Michaelův tak, jak to zde bylo vylíčeno, chrání jej před potravou, kterou má dostat drak; pak se chrání proti neoprávněnému netopýřímu pozůstatku v atmosféře."
převzato z karelfunk.bloger.cz
Zobrazen 295. – 300. z 404 výsledků
