Publikováno

Podzimní zamyšlení Tomáše Avramova

Krása podzimu

Co bychom si mohli říct k podzimu? Podzim je období, které je jistě vhodné pro vědomé spojení s duchovním světem. Mohli bychom doplnit, že takové je každé období, což je pravda, ale na podzim člověk přirozeně vnímá svůj vnitřní život, snad si ho i někteří užívají. Podzimní doba nás může inspirovat k tomu, abychom si užívali vnitřní klid, ke kterému nás nabádá vnější zklidnění přírody. Ta se začíná ochlazovat, dny se zkracují, stromy odevzdávají své plody a vše pomalu utlumuje svůj vnější život. I člověk si může dělat určitou „inventuru“ plodů, které mu dozrály během roku, může si tyto plody zvědomovat, promýšlet, co s nimi a klid, který se přirozeně začíná v přírodě rozprostírat je k takové práci nápomocný.

Podzim začíná kolem svátku archanděla Michaela. Archanděla, který člověku nejen odkrývá při jasném vědomí různá vědění o Kristu, jeho universalitě a o zákonitostech a faktech stvoření, ale také bývá vyobrazován jako ten, kdo se účastní soudu člověka stojícího na prahu duchovních světů a kdo má v rukou nástroje spravedlnosti, na nichž je vidět omezení, zatížení, následky či svobodu, laskavost a mírotvornost jednání, cítění a myšlení člověka. Michael tedy rozpoznává plody lidského života a přiřazuje je na místa a úrovně, na které patří. Archanděl Michael je takto spojen s procesem umírání, smrti a následných duševně duchovních dějů. A vlastně celý podzim je procesem umírání určitých, zejména hmotných, forem života a přípravou na další děje. 

Však do období podzimu spadá i období svátku zemřelých, Dušičky. Ovšem den předtím se vzpomíná na svaté, můžeme říci na zasvěcence a tedy na jedince, kteří lidem zprostředkovávali živé vědění o duchovním a božském světě, případně pomáhali lidem nacházet způsoby a cesty, které by byly v souladu s životem božského světa. 

Toto jsou jedny z ukazatelů toho, jaký smysl můžeme nacházet v období podzimu a jak v tomto smyslu se sebou a mezi sebou jako lidé máme možnost pracovat. Podzim nakonec končí svátky narození a sestoupení na Zemi bytosti, která dává lidskému životu smysl, která je univerzálně lidská a božská, která je Život sám. A sama tato bytost, bytost Kristova, řekla, že kdo se nenarodí znovu, tak nevejde do Božího království. Chce li tedy člověk poznat život věčný, život v Kristu, to jest, chce-li dospět do vědomí, ve kterém si uvědomuje totožnost své individuality s univerzální bytostí Krista, což zní zdánlivě paradoxně, ale zkušenostně je tomu skutečně tak, tak tedy člověk musí „zemřít“, musí nechat v sobě zemřít vlivům, které ho odvádějí od věčnosti k pomíjivosti. Pak se se svým vědomím, ve své individualitě zrodí, či snad je možno plně zvědomí, v úrovni věčnosti, v úrovni „nezrozenosti“, v Božím království. A v tomto Božím království vnímá, spoluprožívá všechny bytosti a úrovně tak, jak ve skutečnosti jsou a jak existují v obecné harmonii.

K tomuto člověka hned na začátku podzimu zve archanděl Michael, on je ten, kdo může lidem tuto cestu ukázat a vpustit je na ni. I proto se má postupně michaelský svátek stát tím nejdůležitějším, tím, který lidé budou co nejvědoměji a zároveň co nejpřirozeněji prožívat. K takovému prožívání může být nápomocno třeba zapálení ohně a klidné posezení u něj, v meditaci, zpěvu, modlitbě, tichu. A každý kus dřeva, který na oheň přikládáme, může pro nás znamenat odevzdání nějakého toho nepříznivého vlivu, slabosti či zlozvyku do ohně duchovního života, což síly obsažené v takovém vlivu napomůže proměnit a usměrnit „vzhůru“. Je dokonce možné na papír napsat opravdu upřímné a nezištné přání a do ohně jej přiložit. Takové přání se neztratí.  

Jaký je totiž jeden z faktů opravdového duchovního života? Lidská bytost se nachází pod vlivy velkého množství bytostí a víme, že mnohé z těchto vlivů jsou nepříznivé vzhledem ke zdravému vývoji člověka. Tyto bytosti s jejich vlivy jsou pojmenované, rozlišené, můžeme se v nich vědomě vyznat, rozpoznávat je, ale jednu věc nemůžeme. Nemůžeme je sami o sobě překonat. K tomu si musíme přizvat pomocníky, nebeské pomocníky, kteří k tomu mají dostatek možností a sil. Můžeme je ovšem přizvat jen nezištnými přáními, skutečnou oddaností, připraveností odevzdat svůj život pro vznešené ideály Božího království a připraveností obětovat alespoň některé ze svých slabostí, zlozvyků, nežádoucích vlivů. To je to, co od nás nebeské hierarchie potřebují, to jim umožní, aby skrze nás působily a svět, lidstvo, se tím mohly nadále zdravě vyvíjet. A také je to něco, co za člověka nemůže udělat nikdo jiný. Toto rozhodnutí, tento vnitřní čin stojící na svobodné vůli, je skutečně jen na nás a my jím ukazujeme svou opravdovost. Veliká krása tkví ve faktu, že člověk má dar takovéhoto svobodného rozhodnutí, které může obohatit i ty nejvyšší hierarchie. 

Znát pravdy o stvoření, tvořit něco zajímavého, to je vše krásné, ale ještě to nestačí. Je třeba se dát do činu tím, že odevzdáním sebe sama v sobě vytvoříme prostor, ve kterém bude moci působit Duch Svatý, duch Kristův, ve kterém budou moci skrze nás působit duchovní hierarchie, včetně vysokých Zasvěcenců lidstva. 

I tohle všechno nám před vědomí staví období podzimu, kdy během odumírání života vnějšího, když je tento život uchopován silami smrti, více ožívá život vnitřní, stává se pro naše vědomí živou skutečností a kdy zároveň tento vnitřní život může nabýt pravého smyslu jen tehdy, pokud ho spojíme a odevzdáme do služby pravému cíli lidského bytí. Pak jednou i síly smrti budou proměněny.

Žijeme v době, kdy mnoho z těch nepříznivých sil, vlivů, bytostí se dalo do činnosti proti vývoji člověka. Nemůžeme jim za to spílat, stěžovat si, taková je jejich přirozenost. Jako lidé ovšem máme možnost pracovat se svou přirozeností, lépe řečeno se svými přirozenostmi a vědomě obětovat síly té nižší přirozenosti ve prospěch vyšší přirozenosti, která už žije v oblastech, které máme společné s vyššími hierarchiemi, s dobrými bohy. Nepochybně k takové práci potřebujeme odvahu, obětavost, trpělivost, rozhodnost, ale bez ní by na nás čekala opravdu zoufalá budoucnost.

Kéž tedy lidé v přicházejícím michaelském svátku a podzimním období nacházejí vedle síly k úsměvu také odhodlání k dobrým, zdravým, vznešeným rozhodnutím a k tomu potřebnou pomoc dobrých bohů a zasvěcenců!

Publikováno

Co si o koronaviru myslí Vatikán

P. Milan Glaser SI – Vatikán, 26. 4. 2020

Čím větší omyl, tím hůře se berou na vědomí fakta, která z něj vyvádějí. Nejhorší je takový, který byl socializován jako součást, ba předpoklad občanské i mezilidské komunikace, jak známo z nedávné minulosti. Jistě, je pravda, že člověk může být na omylu a dokonce v něm i slušně a poctivě žít. Životu nebezpečné je však zatracovat, byť jen ve světském smyslu někoho jen proto, že vidí věci odlišně, ať už jde o cokoli, nevyjímaje politiku, ani náboženství.

Nikdy v dějinách politická autorita nemanifestovala tak intenzivní zájem o zdravotní stav občanů v globálním měřítku, a to navíc v souvislosti s jediným typem viru. Kolektivní zdravotnické ambice pěstoval ve svém táboře socialismus, a přestože po roce 1989 vyšlo najevo, že na Západě státní zdravotnictví nebylo nutně a vždy kvalitnější, neplyne odtud lidumilnost totalitarismu.

Vyhlášení pandemie jednou z agentur OSN státy k ničemu nezavazuje. Epidemie a tím spíše pandemie je spíše statistický než medicínský termín. Váhu mu dodaly pouze jednotlivé vlády autoritativně zavedenými restrikcemi, které zacházejí s občany jako s nesvéprávnými osobami a vyvolávají dojem, že vypukla biologická válka neznámo proti komu.

Choroba samotná objektivně vzato není nevyléčitelná, ba ani její výskyt není všeobecný. Míra nakažlivosti a smrtnost jsou navíc mediálně zveličovány a zaměňovány podáváním absolutních čísel mimo kontext, což vyvolává strach, který bohužel nevynechává ani intelektuály. Informační či spíše dezinformační tsunami, která zaplavila veřejné mínění, dlouhodobě okrádané o bolestnou, leč objektivní pravdu lidské smrtelnosti, prudce snižuje schopnost racionálně vyhodnocovat fakta, a vynořuje se dokonce otázka, zda v těchto dnech nebyla vyhlášena válka pravdě jako takové.

Mediální masáž nemá zdravotní, ale spíše marketingovou povahu, a to za více či méně zkorumpované komplicity některých politiků, popř. vědců, kteří vůči korupci také nejsou nutně imunní. Ekonomický dopad pandemie bude jako vždycky kolosálně výnosný pro filantropy. Reálný socialismus měl se sociální spravedlností společného asi tolik jako mnohá nynější opatření se zdravotním stavem občanů. Českým specifikem se stala všeobecná povinnost nošení roušky, což je prevence, která je podle Světové zdravotnické organizace v běžném životě prakticky zbytečná. Ani svázácké košile však kdysi nepotvrzovaly vědecký světový názor jejích nositelů. Ať už je tomu jakkoli, spolu s pojmem pandemie a globálních opatření vstoupil na scénu náboženský moment, protože do hry jsou politikou vtahovány také poslední věci člověka. Křesťané věří v Boha, který se stal člověkem, aby lidstvo sjednotil, avšak nikoli politicky, na tomto světě.

Tady sjednocuje virus totalitní polopravdy, překonávající všechny dosavadní technokratické strategie, rozsévající strach a nevraživost. Jakkoli hrají zásadní roli finanční a mocenské nástroje elitářů, tak vinu na lži, s jejímž otcem vede lidstvo
dialog od počátku svých dějin, neseme úplně všichni. Jde o globální pokušení odsunout stranou jako nepotřebný, ba škodlivý balast svátostné sdílení víry, ale i přirozený lidský rozum, obětovaný přeludu všemohoucnosti politicky sjednoceného
lidstva.

Viníci i oběti se plně zjeví na konci dějin, který předjal Spasitel na kříži a překoná slávou Svého návratu. Apoštol národů v listě Soluňanům prorocky varuje, že na ty, kdo nepřijmou »lásku k pravdě, aby byli spaseni […] dopustí Bůh vliv bludu, že uvěří lživým naukám« (2 Sol 2,10.11).

Naše nepravosti nás dohánějí, ale jde nám vstříc Spasitel, který je Pánem dějin.

Publikováno

Ley-Linie slovanského časoprostoru – K. Funk

Někteří se honíme za zduchovňovacími kurzy či praktikami, za různými inspirátory vyšších hodnot… A teď nemůžeme nic. Nemůžeme? Ale jo, a jak krásně. Jak inspirativní je analogie současného stavu s kámalokou (očistcem). Její podstatu líčí všechny nauky, od jógy až po antroposofii, jako vynucené odvykání si libostem, zábavám, marnostem, na kterých jsme za života na zemi lpěli. A také tam zpětně bolavě poznáváme svoji lhostejnost, netečnost k utrpení druhých. I dnes, ještě v tomto světě, máme možnost nějak pomoci postiženým, každý podle svého. Vše je Jednota, tedy i bolest druhých se dotýká nás. Nejde-li vždy hmotná podpora, pak alespoň niterné spolu-bytí a posilování. Právě teď a tady probíhá do určité míry totéž co v kámaloce – alespoň v něčem. Výchovný účel určitého období kámaloky, kde si osvojujeme odříkání, trpělivost, skromnost, štědrost, soucítění, ztišení… můžeme snáze získávat už tady, kdy se ještě můžeme změnit, poučit. Teď máme vzácnou příležitost. Kristus, přítomný trvale v auře Země, nám k tomu pomůže, pokud se na Něho obracíme. Můžeme si na sobě představit, jak by nám asi bylo při této těžší chřipce, a co bychom si přáli od okolí. Skvělá škola přítomnosti pro budoucnost. Záleží, kolik nám pak vydrží z nynějšího altruismu i z odříkání a sebekázně. Skvěle, s láskou k národu a z niterné kvality o tom hovoří i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Slováci si uměli zvolit (viz též nedávný článek na těchto stránkách – Nynější tíha i úleva…). Jak protikladné k alarmistickým teoriím některých paranoiků, že za vším jsou nějaké pikle. V jedné  bohoslužbě říká celebrující: Bože, dej ať jsme ochráněni před každým zmatkem.

Angíny, chřipky a vůbec  horečky nás zbavují nastřádaného duševního odpadu. Spalují to a zanechávají nás čistšími. Měli jsme je víckrát a ještě budeme mít, to jen teď je toho hodně najednou a tedy se o tom zběsile píše a ochranná opatření se činí. Jsou potřebná a jsou lekcí zodpovědnosti a sebekázně. Drtikol říkal, že zbavit se nějakého zlozvyku či závislosti má cenu, pokud nezbyde žádost. I tím se lze dnes zabývat. Anebo se lze v klidu věnovat i úvahám na nějaké téma, které nám dosud připadalo možná banální, malicherné. Cokoliv dobrého ale sami získáme  nezištně v nitru, stává se majetkem lidstva. Třeba můžeme z našeho ticha uvažovat i o naší vlasti. Je jedním z našich domovů. Těmi jsou – pokud volně uvažujeme – naše nitro s našimi blízkými, náš dům či byt, naše vlast, naše Matka Země, a nakonec i Boží vesmír. Třeba se zastavme právě u naší vlasti. A bez skloňování koronaviru.

Všimněme si, že pro naše země je typické, že ta nejvzácnější místa i předměty bývají malé a často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko naleznutelné. Oč menší, o to vzácnější a posvátnější. Mám na mysli třeba naše korunovační klenoty, Paládium Království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, sedleckou pokladnici, nejstarší na světě, relikvie posbírané Karlem IV.,  ale třeba i Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom newyorském dvorku, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Nebo stále se nosící slovenské kroje, vytvářené s bezmeznou vynalézavostí a trpělivostí. Karlštejnská Kaple svatého Kříže, tento mohutný zářič do dáli, maják nabitý neviditelnými svatográlskými mysterii, má na šířku i na délku jen několik kroků. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, dívčí podtatranské halekačky nebo jako klavírní črty z Janáčkova „Chodníčku“ či Špalíček Bohuslava Martinů. I doteky naší národní duše, kterými jsou třeba předehra k Libuši nebo árie Přemysla o lípách, jsou drobnější než třeba rozsáhlý vzmach Wagnerovy germánské mytické tetralogie Nibelungen, která byla určena pro provedení ve třech dlouhých večerech. Ba i z dob dávno předslovanských je nejsvětoznámějším nálezem na našem území pouze několikacentimetrová Venuše věstonická. A na Slovensku? Těch pokladů: Sväté schody s relikviemi u Malacek (kopie svatých schodů, po kterých kráčel Ježíš Kristus v Pilátově paláci), Spišský Jeruzalém, Mojtínska jaskyňa, skalní úkryty – Turecké studně, Roháčske plesá, pĺte na Dunajci, Pieniny Tri korony aj.

Svým přírodním uzpůsobením měly naše země odevždy bezpočet míst, příhodných pro existenci studánek. „Prameny, které mají sladkou vodu, jsou otevřené vůči světovému prostoru a jsou jako naše oči, které se také otevírají ven do světa. Můžeme tedy říci, že na pevnině, tam, kde jsou prameny, se Země dívá daleko do světového prostoru…“ (Rudolf Steiner). Očima studánek můžeme hledět „ven“ i my. Snad i proto nás studánky tak přitahují. Pak i jejich čistění může nabýt rázu téměř metafyzického, pokud si to uvědomujeme. Netřeba jezdit meditovat do Himálaje, Stonehenge, Santiaga de Compostella či pyramid, stačí si sednout ke studánce či kapličce. Jak krásný název dostalo slovenské vihorlatské jezero – Morské oko.

Jsme někdy jako dítě, které vzhlédne ke svatému obrázku v krajině, cosi se v něm pohne, ale hned se dál věnuje svým hrám a snům. Asi to tak zatím má být. Jsme mladá rasa ve stavu přípravy na budoucí vzmach. Jeho předznamenáním se zcela výjimečně velkými rozměry i ve světovém měřítku je velký slovanský čin – Muchova Slovanská epopej. Můžeme ponechat kunsthistorikům jejich malicherné výhrady o přílišné dekorativnosti či návratu k již překonané secesi; hledíme-li s úctou a porozuměním, spatřujeme mohutné proniknutí ke slovanským kořenům i k dálné budoucnosti. Snad nám to pomůže dostat se trochu z naší nynější národní směsi, kde se prolíná Meyrinkův Golem, Kafkův Proces, Haškův Švejk a Kunderův Žert, a najít i něco dalšího, cennějšího.

Velké haly na okrajích měst, komerční podbízivost, šeď silnic a parkovišť a věže vysílačů u nás nejsou vyvažovány ani tak mohutnými katedrálami, jako spíš studánkami a kapličkami. Patos a heroismus našich dějin i jejich památek je už tři čtvrtě století v krajině ničen. Nelze ale jen lomit rukama. Každá doba má pro nás své poselství. Třeba to, že z ubývajících hájů, menhirů, studánek, polních cest či jeskyní světců máme mít esenci v duších, mají se nám do nich vtisknout. Máme si utvářet niterné ley-linie (posvátné světelné silové dráhy), které převádějí odkaz minulosti naším současným cítěním pro naše potomky. Proto je dobré se s láskou a vcítěním poohlédnout po našem spirituálním bohatství. Stará mysteria jsou navždy vtisknuta do paměti věcí, krajiny i do zasuté paměti národa. Dokážeme-li se vcítěním do prasil národa přiblížit jeho duchu, napojíme se na průduchy těchto sil a obnovíme si i esenci dávných událostí. Na naše posvátné mýty se dnes v lepším případě historicky poukazuje, ale nenavazuje. Pokusme si je trošičku oživit.

Tak jako měli lidé odevždy světlé a obnovující body v čase v podobě svátků, nebo jako v srdci nosíme někoho drahého, mívali lidé, a někteří z nás mají dosud, i potřebu posvátného děje, osobnosti nebo historie místa pro svou vnitřní obnovu a svátečnost. A jako jsou v těle pránické průduchy, kterými se rozvádí životní síla a na některých bodech se otevírají povrchu, jsou i v genetických stopách naší národní paměti dráhy, na které se lze napojit. Pokoušejme se při našich cestách nalézat si body „vchodu“ k napojení hlubšímu, než podává běžná faktografická historie.

Trochu si dále zauvažujeme o slovanské povaze a o tom, k čemu nás má jednou, snad po staletém a tisíciletém tříbení dovést. Vývoj to nebude stejnoměrný, tak jako nebyl ani dosud. Slované jihu a východu Evropy se snáze nechávají unést nadšenými city, které však brzy vyprchávají a snadno se mění v impulsivní hněv, věrolomnost a bezpáteřnost. Chybí jim dosud pevná konstruktivní krystalizace rozumu a rozmyslu, kterou právě západní Slované získali z vklínění do germánského vlivu. Ti proto mají předpoklady jako první vyvíjet slovanskou citovost na pevném podkladě rozvinutého rozumu a pod kontrolou složky Já. Teprve později se dopracují i jižní a východní Slované k přeměně výbušné citovosti a k vyvážení impulsivního srdce chladnou hlavou.

Budoucím úkolem Slovanů bude postavit zralé individuality do služeb celku. Podle některých anthroposofů vznikne v našich zemích jakýsi prototyp nového člověka, který vytvoří syntézu germánské racionality a slovanského cítění. Tak se mají jednou stát naše národy morálně vůdčími v Evropě. Podobně o tom hovoří proroctví řádu Sad-Bayů, uložené v archivu v Edinburgu. Téhož mínění byl i filosof Augustin Smetana, který již v 1. polovině 19. století tvrdil, že ,,filosofie německá se vyžila; i jest na Slovanstvu, aby převzalo, co Západ vybudoval. Dějiny jsou neustálý svár konečna s nekonečnem. Konečno je pozemské, nekonečno božské. Nástroje konečna jsou náboženství a právo, nástroje nekonečna – umění a láska. Svár tento bude překlenut a Slované shrnou jednak svobodu Angličanů a Francouzů, jednak filosofii a vědu Němců, a dodavše k těmto prvkům tvaru uměleckého, vybudují novou blaženou říši lásky.“ Masaryk o Smetanovi napsal: „Takto doplňuje humanitní teorii Kollárovu a dodává filosofický základ lidovým tužbám Hav­líčka a Němcové.“

Slované mají pokračovat v rozvinutí článku lidské bytosti, který se nazývá duší vědomou či uvědomovací. Do ní má jednou vstoupit duchovní Já. Nebo jinak – duše vědomá má být prostoupena duchovním Já, má být vědomě produchovněna a takto dál jednat v zevním světě. Jasné vědomí o svém Já umožnilo už Husovi převratný postoj v dějinách křesťanství: od interpretace křesťanství, představované dogmaty církve, se jako první odvolává přímo, samostatně a vědomě k autoritě nejvyšší – ke Kristu. Nepotřebuje prostředníka. To je jeden ze základních předělů vývoje křesťanství, první signál k vývoji duše vědomé, tedy k vymaňování lidského Já z netvůrčího spočívání v zastřešení skupinových vazeb, hlavně nacionálních a náboženských. Proto mají být Slované jednou světoobčany, soucítícími se všemi. Národ již nebude hrát takovou roli jako dnes. Zpočátku se ovšem tato naše individualizace projevuje i nárazy a konflikty jedinců, silně vyhraněných i v egoismu a nemajících germánskou spořádanost a ukázněnost. I naše hašteřivost je vývojová fáze, kterou musíme projít.

Herder, Lessing, Steiner i jiní považují východo­evropskou kulturu za velkou přípravu na pozdější úkol. Podle nich je právě Slovanstvo určeno v budoucnosti k šíření sociální spirituality, která naplní i život veřejný. R. Steiner se zmiňuje o ruském mysliteli Solověvovi, když píše: ,,Svět slovanský připravuje epochu, kdy má vystoupit duše vědomá k duchovnímu Já… Je zajímavé, jak zde mohl vzniknout mnohem pokročilejší pojem Ježíše Krista, než v západní Evropě – pokud tu nebyl vytvořen theosofií. Pojem Ježíše Krista vyvíjí Solověv stále výše a ukazuje v nekonečné perspektivě. Dnešní člověk z toho rozpoznává jen začátek. Kristův impuls mohl lidem zjevit dosud jen málo ze svého obsahu. Ve slovanské kultuře bude nižší přirozenost podřízena přiro­zenosti vyšší a bude jí držena na uzdě… Prorocky dochází šestý poatlantský kulturní stupeň, éra slovanská, výrazu u Solověva v pojmu Ježíše Krista jako červánky pozdější kultury. Jeho pojem Ježíše Krista lze pociťovat jako prorocké svítání, jako ranní záři červánků slovanské kultury. Tím se posunuje celá bytost Kristova do středu a stává se něčím zcela jiným, než co z ní mohou vytvořit pojmy západoevropské. Kristus je chápán jako živá substance, která má působit ve veškerém státním a sociálním bytí… V Solověvově státu je Kristus krví, jež protéká veškerým společenským životem.“

 

A naše země? Čechy jsou signovány znamením Lva. To znamená, že jejich duchovní charakter i ráz krajiny a tím i národní duše odpovídá vlastnostem, které dává znamení Lva. Ani ono dávné stěhování národů, proces vyhledávání míst souznějících s duší národa, nebylo náhodné. Mělo hluboký význam, aby byly nalezeny souvztažné prvky povahy kmene či národa, krajiny a nebeských těles. Ani praotec Čech tedy nehledal pouze lesy bohaté na med a zvěř. Není jistě náhodné, že znamení Lva, se kterým astrologicky souvisíme, se dostalo do našeho národního znaku. Podobně chová moravská orlice hluboký význam jako symbol nadsmyslového poznání, tvůrčího duchovního vzletu a síly: lví impuls se v budoucnu rozvine pod křídlem orlice. Bez hlubokého skrytého významu pro budoucnost nebude ani slovenská trojboká Hora Poznání. Impuls slovanského zasvěcení se bude v dalších staletích, až budou Čechy niterně vyprahlé, omlazovat a přesouvat východně, na Slovensko a pak dál. Symboly nebyly přijímány libovolně, ale většinou z vyšší inspirace.

Znamení Lva esoterně úzce souvisí se Sluncem. Ze Slunce sestoupilo božství Kristovo k Zemi. Sluneční Bůh Kristus, vnímaný jasnozřivě již v dávných dobách Indy, Peršany či Řeky, byl pak seslán, aby navěky splynul svou obětí s lidstvem Země. Podle R. Steinera se má právě Slovanstvo, související se Sluncem, ale i se Slovem, stát jednou nositelem Kristova impulsu. Snad není náhodné, že vyčlenění Slovanů spadá do doby krátce po sestupu Krista na Zem a jeho vstřebání do zemské aury – jako by již tehdy zaktivizoval pro dálnou budoucnost zárodek jakési nositelské rasy.

Pražský židovský mystik Gustav Meyrink zmiňoval ústní tradici o bratrstvu Sad Bayů. Sedm mnichů tohoto řádu přišlo na naše území v dávnověku ze střední Asie, tehdejšího srdce světa, a založilo podle oné pověsti Prahu. Podle Meyrinka (i jiných) je slovo Praha odvozeno od slova práh, avšak ve smyslu okultním: práh do duchovního světa. Pojem ,,prahu“ je znám v mystice odedávna právě v tomto smyslu. Že by dávný asijský řád založil Prahu jako nové centrum v srdci ne již upadající Asie, ale mladé Evropy a tak jako srdce je prahem k cestě do duchovních světů, i tomuto městu dal i názvem předznamenání k jeho dalšímu duchovnímu úkolu? Není bez zajímavos­ti, že město, spojené s pověstí o sedmi mniších, Allan-bad, nazývají Indové i jiným jménem – Prayaga.

Dále: každý orgán těla se vyvinul a je udržován vlivem určitého znamení zvěrokruhu. Vliv silotvorné oblasti Lva a Slunce působil na počát­ku lidského vývoje na utváření srdce (a krevního oběhu), které je jimi esoterně ovládáno. Čechy jsou srdcem Evropy. To není jen básnický příměr. Znamení Lva ovládá nejen fyzické srdce, ale i vše, co vykvétá z citu – a jsme opět u naší citovosti. Kruh souvislostí se uzavírá. Kolikátý již! I náš národní strom – lípa, má lístky srdcovitého tvaru. I svým tvarem se Čechy podobají srdci. Podobně, jako srdce je centrem krevního oběhu a s ostatním organismem je spojeno tepnami, tak z Čech jako jediné země všechny řeky pouze odtékají, ale ani jediná (až na Ohři) sem nepřitéká. Žijeme a rozdáváme z vlastních zdrojů i duchovně. Déšť, přinášející éterné síly nebes, je pak pro českou krajinu tím, co pro srdce okysličená krev. Toto otevřené přijímání shora a altruistické rozdávání by mělo být úkolem budoucího uchopování Kristova impulsu širokým slovanským srdcem, které nejprve přijalo esenci germánské moud­rosti a rozvahy.

O dávné misi sedmi slovenských bratří do Ameriky a o budoucí duchovní roli Ameriky jen krátce: Před několika staletími, jak praví ústní tradice, se odebralo sedm slovenských bratří-kněží do Nové země, Ameriky. Založili zde město Philadelphia (bratra milující). Slovanského srdečného živlu bylo tehdy pragmatickým pionýrům Nové země třeba jako soli. V českých zemích se před staletími schylovalo k jiné, rovněž nenápadné misi na tentýž kontinent. O její náplň se již dávno před tím nepostaral nikdo jiný než Jan Amos Komenský. Jak? Nebyl jen biskupem Jednoty bratrské, ale propracoval svým duchovním světlem rosekruciánské učení a předal je v této nové podobě svému žáku, hraběti Zinzendorfovi. Přes něho se později přeneslo do právě se ustavujících „Spojených obcí severoamerických“, jak se tehdy nazývaly. Přijali je i američtí presidenti George Washington a Thomas Jefferson – muži stojící u kořenů americké demokracie a kultury ducha. Z těchto dvou počinů, slovenského a českého, které se odehrály v našich dějinách před staletími, lze odvodit předivo souvislostí až do 20. století, ba snad dále. Zdá se totiž, že tu je i hlubší, snad až esoterní spojitost příčin a výsledků, počínaje pomocí Ameriky k získání naší samostatnosti, a rozhodující úlohou ve vítězství v První i Druhé světové válce, i ve Studené válce.

Sdělení symbolů jsou důmyslná, ač jednoduchá. Morava má ve znaku Orlici. Ani znaky, podobně jako vlajky, nebyly vytvářeny náhodně, ale se skrytou symbolikou. Orlice, ač má samostatnou symboliku, souvisí i s mysteriem Orla – symbolu vzletu k nadsmyslovému poznání a k znovunabytí ztracené prasíly. Esoterně souvisí archetyp orla se štírem. Podle mysterií někdejším pádem slunečních andělů – orlů v důsledku pýchy a zneuznání Boha do zemské propasti se orel proměnil ve štíra. Štítě se slunečního světla, zvolil podobu plaza. Mohl pak zalézt do podzemních děr a odtud vycházet k uchvacování kořisti – ke svádění lidí jakožto „had zla, Lucifer“. Proto symboly poukazují k nutnosti zničení štíra či draka. Překoná-li jednou člověk své pudové štíří síly, pak se vymkne jeho moci a nabude orlí síly vzletu. Nebude ani otrokem sexuality svého těla, ač to nemusí znamenat požadavek jejího plného vzdání se. Prožití mysteria přeměny štíra v orla souvisí s Hadí silou, která je duchovním vývojem ze svého sídla v oblasti štíra zušlechtěna a pozvednuta nad hlavu k orlímu vzletu. Orel zasvěcuje do mysterií tvůrčí lásky a uvolňuje z principu luciferského do oblasti Kristovské. Vznáší se k výšinám, aby odtud chápal život zemský duchovním pohledem a takto se ho i na zemi účastnil.

Tak jako na starých vyobrazeních stojí archanděl Michael nad potřeným drakem svodu, zobrazuje se i sv. Jiří, který kopím zabil draka – své nižší já, a podrobil si své vášně. Protože moravským znakem je orlice, není asi náhodný poukaz na svatojiřské mystérium v Brně, kde kdysi na Zeleném trhu umístili do fontány sochu sv. Jiří se zabitým drakem. Rovněž do brněnské radnice byl zavěšen na řetězy drak (ještěr, štír). Tato mysteria znal i Karel IV., který pod oltář Kaple svatého Kříže, kterým máme ukřižovat své nižší já, nechal symbolicky zazdít kosti diluviálního netvora, jakéhosi apokalyptického draka, který musí být svržen ze své vlády do podzemí jako Týfón.

I v symbolice Brna můžeme spatřovat vybídnutí, aby to, co se v Čechách zrodí z lvího srdce, zrálo na Moravě pod vzmachem křídla orlice. České lví síle má být dán vzlet moravské orlice, až se základ budoucí slovanské kultury, položený v Čechách, bude postupně posunovat na východ, aby v dálné budoucnosti vyvrcholil v Rusku.

To vše je ale jen předobraz, kterým Prozřetelnost předznamenává dalekou budoucnost. Ještě jeden rys ji bude doprovázet: zatímco západní křesťanství za­měřilo svou mariánskou úctu jen na kult Ježíšovy matky jakožto přímluvkyně, Slované si dlouho podrželi i duchovně kosmický aspekt nebeského mateřství, který bude ve své hloubce rozvinut až v oné příští, šesté, tj. slovanské kultuře. Na Slovensku a v Polsku je silný dosud. Že této budoucnosti situace ve slovanských zemích dnes příliš nenapovídá? Jistě, i zde je nyní odklon od někdejší spirituality. Nepropadejme však skepsi. Tyto národy na tom byly mravně několikrát hůř, přesto se kontinuita národní povahy, udržovaná i vyššími bytostmi, nedá zpřetrhat. Záleží i na tom, kolik národní karmy ještě zbývá, jakou další si vytvoříme, jak ji poneseme, i jaké individuality se sem budou zrozovat. Pozor však též na sebeoslavné megalomanství, že jen my jsme ti vyvolení. My to ještě nejsme! To budou snad po staletích ti po nás, my jim k tomu však můžeme vytvářet již nyní podle své duchovní touhy půdu. Žádná práce ani oběť není marná. Ta velká, o které se ví, ani ta drobná denní. Tak jako nebyla zbytečná oběť Husa a řady bezejmenných světců, písmáků, trpitelů pro národ, nebyla marná ani oběť Palacha, Zajíce, Poláka Siwiece či život v pravdě a vnitřní svobodě, jak jej vedli Václav Havel, Heliodor Píka i ti ostatní stateční. Nebyly zbytečné myšlenky nejen Komenského, Chelčického či Palackého, ale ani Čapka, Peroutky, Patočky a jiných dnes. Ostatně – těmi „po nás“ můžeme být možná jednou zase i my sami v dalších inkarnacích, tak jako ani Masaryk či Havel nepracují pro obrození našeho národa poprvé. Slova onoho úběžníku (někdy vysmívaná), že „Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ mají dlouhodobou, ba věčnou platnost a tedy i průraznou sílu. Netuší to dosud mnozí, ale každý si volíme svou úroveň a svou budoucnost svobodně. Sklízíme minulé a sejeme budoucí – jako jedinci, národ i lidstvo.

Převzato z: http://karelfunk.bloger.cz/

 

Publikováno

Návrh na spoločnú meditatívnu prácu

Milí priatelia.
Opäť prežívame výnimočné časy, ako už viac krát za posledné desaťročia. Mnohí po nariadeniach svojich vlád prežívame obmedzenia, na ktoré nie sme zvyknutí. O čo viac však silnejú vonkajšie obmedzenia, o to väčší priestor sa ponúka pre vnútornú aktivitu.
Veľká časť ľudstva sa snaží bojovať s vírusovou chorobou a vyrovnať s jej nastupujúcimi, no v plnom rozsahu ešte neznámymi dôsledkami. Každá choroba nám chce niečo povedať, pričom začína gestom: Zastav sa, teraz je dôležité niečo iné, než čo robíš každý deň! Ak prejde rýchlo, poučenie, vnútorné prehĺbenie môže ostať slabé, ba až žiadne. Ak je však príliš vážna, hlboká, môže hroziť i smrť. V akom štádiu sa nachádzame my dnes? Nevieme sa dočkať, kedy už toto všetko skončí, aby sme ako ľudstvo mohli pokračovať v tom, čo sme robili sebe i Zemi roky a desaťročia doteraz, alebo sme už spoznali príčinu našej choroby a vieme, ako začať žiť inak?
Každá choroba potrebuje liečivé sily. Tie neprídu z matematických analýz a extrapolácii kriviek úmrtnosti, ale z pochopenia duchovnej podstaty problému, so spojenia s ničím vyšším, čo nás samotných presahuje a vo svojej múdrosti pred nás kladie prekážky, na ktorých máme vyrásť. I keď je dnešný problém celoplanetárny, jeho liečivý proces začína u každého jednotlivo. Preto k vám prichádzame s návrhom (okrem eurytmického Hallelujah denne o 18tej), ako posilniť nás samotných, ľudstvo či Zem v týchto náročných a zlomových časoch. Prostredníctvom vnútornej práce s priloženým textom od Rudolfa Steinera – spoločným zamyslením, meditáciou alebo opakovaným čítaním – sa môžeme obracať k nám samotným alebo i k iným jednotlivcom, skupinám či národom, aby myšlienky a rozhodnutia, ktoré v tejto dobe robíme, či chceme robiť, vychádzali
z toho múdrejšieho a lepšieho, čo žije v každom z nás, resp. v iných ľuďoch.

Čas na spoločné spojenie v duchu tejto meditácie je na nasledovných 28 dní –cyklus mesiaca – od 21. hodiny do 21:15, každý deň. Text Vám posielame v dvoch prekladoch, vyberte si, ktorý vám viac vyhovuje. Ak pokladáte túto aktivitu za prínosnú, prosím, zdieľajte ju, nech vznikne čo najširšie spoločenstvo, ktoré prispeje do duševno-duchovnej atmosféry Zeme.

S pozdravom
Erich Šašinka
za predstavenstvo Slovenskej antropozofickej spoločnosti

 

 

V tobě žije člověk,
Který hledí Bohu tváří v tvář, je věčný
A je v okruhu sedmi velkých duchů
Je nade vším, co v tobě vzteklé je, nebo ustrašené.
Vládne silami horního světa a slouží mu síly dolního světa.
Je pánem svého vlastního života, vlastního zdraví
A dokáže to i u druhých
Nic ho nemůže překvapit, žádná nehoda zaskočit.
Nemůže být uveden do zmatků a nic ho nemůže překonat.
Zná podstatu minulého, přítomného i budoucího.
Zná tajemství zmrtvýchvstání a je nesmrtelný.

Poznámkový blok R. Steinera 1924
Překlad?

Český překlad vložen administrátorem

 

V tebe žije človek,
Ktorý hľadí Bohu tvárou v tvár, je večný
A žije v okruhu siedmich veľkých duchov
Je nad všetkým, čo v tebe je zúrivé či ustráchané
Vládne silami horného sveta a slúžia mu sily dolného sveta
Je pánom svojho vlastného života a vlastného zdravia
A dokáže to aj u druhých
Nič ho nemôže prekvapiť; žiadne nešťastie zaskočiť;
Nemôže byť uvedený do zmätku a nič ho nemôže prekonať
Pozná podstatu minulého, prítomného i budúceho
Pozná tajomstvo zmŕtvychvstania a tajomstvo nesmrteľnosti.

Poznámkový blok R. Steinera 1924
Prekl. AJ/EŠ XII. 2012

 

V tebe žije ľudská bytosť,
Ktorá Bohu hľadí tvárou v tvár, bytosť, ktorá je večná
A ktorá je v okruhu siedmich veľkých duchov
Ona je nad všetkým, čo je v tebe zlostné alebo ustráchané
Ona vládne silám horného sveta a jej slúžia sily dolného sveta
Ona určuje svoj vlastný život a svoje vlastné zdravie a dokáže to aj u druhých
Ona nemôže byť ničím prekvapená; ani nešťastím zastrašená;
Nemôže prepadnúť zmätku a ani ju nič nemôže premôcť
Ona pozná podstatu minulého, prítomného a budúceho
Ona je vlastníkom tajomstva zmŕtvychvstania a nesmrteľnosti.
Poznámkový blok R. Steinera 1924
Prekl. PN/ IV. 2020

 

Publikováno

Pandemie virové choroby COVID – 19 hlediska a perspektivy M. Girke, G. Soldner

Nový druh koronaviru SARS-CoV-2 se celosvětově šíří a vede k dosud nepoznaným důsledkům a omezením veřejného života i občanských práv. Příznaky často mírně probíhající infekce se týkají zejména dýchacích cest a oběhového systému. Vedle obecných příznaků jako horečka, bolesti svalstva a únava mohou být těžce zasaženy plíce coby orgán středního, rytmického člověka, pokud do nich onemocnění pronikne. Vztahem viru SARS-CoV-2 k receptoru ACE2 tak mohou nastat kardiovaskulární poruchy regulace, což se může výrazněji týkat například pacientek a pacientů s vysokým tlakem, kteří často berou léky na snížení tlaku (např. inhibitory ACE).

Viry a jiné patogeny vedou většinou ke zjevnému onemocnění teprve tehdy, když existuje odpovídající dispozice, protože ne u každého člověka to po infikování vyvolá příznaky nemoci a pokud ano, pak ve velice rozdílné míře. Tak odhady úmrtnosti kolísají (počítáno pro  všechny věkové skupiny dohromady) u COVID-19 mezi 0,25–3 %,[1] v Německu mezi 0,3 až 0,7 %.[2] Částečně jsou mezinárodně uváděna ještě výrazně vyšší čísla,[3] přičemž v téměř žádné zemi neumožňuje celoplošné testování přesné srovnávání počtu infikovaných s počtem zemřelých. Tak je počet infikovaných jistě vyšší než počet pozitivně testovaných, např. v těžce postižené Itálii.

Dojde-li ke vniknutí patogenu, reaguje lidský organismus aktivně zánětem. Ten slouží k přemožení cizorodé kvality, která vnikla do organismu. Musíme tedy rozlišovat mezi infekcí způsobenou patogenem, potřebnou dispozicí člověka a odpovědí zánětem. V žádném případě by proto neměla být smysluplná zánětová reakce k překonání cizího vetřelce nekriticky potlačována antipyretiky a antiflogistiky. Existují upozornění na to, že antipyretika a antiflogistika mohou vést k těžkému průběhu. Terapeutická doporučení anthroposofické medicíny k prevenci a léčbě onemocnění již byla publikována. Profylaxe a prevence  se musejí odpovídajícím způsobem týkat všech rovin. Samozřejmě, mytí rukou je obzvláště důležité a stejně tak odkašlávání do loketních ohbí, aby se zabránilo kapénkové nákaze. Je však rovněž nutno zohlednit dispozici. U COVID-19 je známo výrazně zvýšené riziko u starých lidí i pacientek a pacientů s anamnézou např. kardiovaskulárního systému nebo cukrovky. Podobně zhoršuje aktivní imunitu stres a strach, napomáhající po infikování celkovému zhoršení průběhu nemoci. Příliš velké vypětí světa vědomí, nedostatek spánku a pohybu vedou ke zvýšené náchylnosti k nákaze a k dispozici k infekčnímu onemocnění. Aktuálně se u mnohých lidí dostavuje reálná obava ze ztráty hospodářské existence v důsledku této krize.

Podstata onemocnění

Onemocnění mají různé roviny. Viditelné příznaky se přidávají k celku příslušného klinického „obrazu“. V něm se projevuje určitý typus: onemocnění se mohou klinicky vyvíjet velmi rozdílně a přesto mají něco společného. Typus určitého onemocnění je jeho duchovním „principem“, který se v onemocnělém člověku manifestuje a individualizuje. Tím se stává zřejmým, že nemoc nesestává pouze ze svých viditelných symptomů. Ty poukazují na podstatu choroby, která se projevuje svými příznaky. Jaké vlastnosti a kvality má tato podstata onemocnění? Již slavný patolog Rudolf Virchow poukazoval na potřebnou dispozici k infekčnímu onemocnění. Jestliže nějaké infekční onemocnění potřebuje určitou dispozici, pak je tato zřejmě s jeho podstatou příbuzná. Můžeme zde rozlišovat vícero úrovní:

  • Celková dispozice, imunologická náchylnost k nemoci skrze strach, stres, nadměrné myšlenkové a profesní přetížení – nepochybně signatura globální, materiálně zaměřené společnosti sledující pouze výkon „podle západního vzoru“. K tomu patří rostoucí trend nejprve pokud možno co nejdéle ignorovat a často medikamentózně potlačovat takové symptomy nemoci, jako jsou horečka a vyčerpanost, které jsou smysluplnou odpovědí organismu a nabádají k potřebnému klidu. Tato praxe může pravděpodobně značně přispívat k těžším průběhům. Přetížená a přepínaná duše a tím cítění, které nechává vznikat stresu a napětí, vytváří náchylnost k pronikání infekce do rytmického systému.
  • Avšak i obsahy vědomí mají význam: Blížíme-li se pravdě, prožíváme spojení naší bytosti s duchovním světem. Poznání pravdy může probouzet radost, sebejistotu, důvěru, naplnění. Setkáváme se s kvalitou dávající potřebnou orientaci, osvobozující člověka z napětí a nejistoty, a tak posilující uzdravující síly těla. Naproti tomu nepravda a lež nahrává nemoci a pokořuje lidskou duši. Lež a nepravda člověka oddělují od duchovního světa pravdy, izolují jej a zabraňují ozdravným silám plynoucím z pravdy. Rudolf Steiner poukazoval na to, že „lži lidstva“[4] mohou mít epidemiologický význam. Přitom nejde o jednotlivého pacienta, ale spíše o zacházení s pravdou ve veřejné diskusi. V době fake news a překrucování pravdy nabývá i tato duchovní dimenze na významu. Rudolf Steiner rovněž zmiňuje pěstování spirituality a škodlivost materialistických myšlenek: „o bacily je nejintenzivněji pečováno, když člověk při usínání s sebou do spánku nebere nic jiného než materialistické smýšlení. Není lepšího prostředku k takovéto péči, než s pouze materialistickými představami usínat a odtud, z duchovního světa, ze svého já a z astrálního těla působit zpět na orgány těla fyzického[, …].“[5]

Avšak v této souvislosti jsou ale problematické i konspirační teorie o původu této nemoci, které nezřídka cirkulují i v anthroposofických souvislostech. Vůle v myšlení zkoumat pravdu, sám strávit přemíru zpráv a nenechat se snadno nakazit pouhými tvrzeními, to samo již utváří část naší imunity, za kterou jsme zodpovědni my sami.

  • Vzniká-li zdůrazňováním světa vědomí, tedy nervově-smyslového systému, dispozice k virálnímu onemocnění z nachlazení, je k její transformaci zapotřebí pohybu k prohřátí organismu a aktivity vůle. Strach přiškrcuje vůli, nejednáme svobodně, stejně jako vůbec „fungování“ skrze vnější „stimulátory“ determinuje každodenní práci. Proto dispozici nemoci charakterizuje v myšlení nadměrné myšlenkové přetížení dnešní informační společnosti, v cítění vypětí, neklid a stresový život a ve vůli čím dál více ochromující strach. Z hlediska trojčlennosti člověka je tedy dispozice charakterizována posouváním bytostných článků člověka směrem k nervově smyslovému systému. Bytostnými články opuštěný organismus se stává přístupným infekcím a „okupaci“ cizím vetřelcem. Zatímco se duchovní a duševní bytost člověka v dětství a v rané dospělosti s fyzickým tělem spojuje a je utváří, tak s postupujícím věkem je opouští. Právě proto vzniká dispozice pro COVID-19 u staršího člověka. Pandemie koronaviru postihuje člověka, zvířata očividně neonemocní. Tím dává na srozuměnou, že souvisí s bytostí já. Prevence a léčba musí tedy vedle mnohého dalšího zahrnovat i tuto duchovní dimenzi.

Posilovat hygiogenezi, salutogenezi a autogenezi

Rozlišujeme různé roviny uzdravování. Především známe tělesnou léčbu a mluvíme zde ve smyslu Gunthera Hildebrandta o hygiogenezi. Tělesná léčba potřebuje duševní doprovázení. Úzkost a strach nejsou dobrými rádci a napětím i vnitřním neklidem oslabují tvořivé životní a ozdravné síly. Když se v hrozivě nebezpečných situacích snažíme rozpoznávat, resp. dávat smysl tomu, co se děje, když se porozumí souvislostem a vznikají též možnosti zvladatelnosti problému, vyvíjíme salutogenetický potenciál. Aaron Antonovsky tuto práci vědomí vedeného naším já proměňující duši shrnul jako »Sense of coherence«. Konečně se může tímto setkáním s onemocněním odehrávat vnitřní vývoj a vést k vlastnímu rozvoji, tedy k autogenezi. Tím má prevence vnitřní i vnější aspekty. Vnitřně jde o základní nosná hlediska a duchovní obsahy mohoucí dodávat sílu k pěstování vnitřní souvislosti. Kontrola infekčních onemocnění vede k zevní izolaci: ruší se veřejné akce, zavírají se hranice; zvláštní dopad má zejména zákaz vycházení, který lidem znemožňuje prožívání přírody, slunečního světla a hvězdné oblohy. Proti tomu je především zapotřebí posilování vnitřního, duchovního světla, vnitřního slunce v podobě zesílené láskyplné  péče, zájmu o druhého a vnitřního závazku v podobě žitých hodnot.  Koneckonců bez naděje není žádná léčba možná. Natolik žijeme vyhlídkami a vnitřní nadějí. Nakolik je to možné, je zevní pomocí vlastní aktivní pohyb a vztah ke slunci (na infektologický význam nedostatku světla poukázal Rudolf Steiner roku 1920 ještě před objevením vitaminu D[6]). Správnou měrou ve správnou dobu přijímané sluneční světlo posiluje odolnost proti infekci, podporuje přítomnost já v těle a vytváří platformu pro stabilizaci našich vnitřních, hormonálně zprostředkovávaných rytmů světla majících velký význam pro spánek a naše zdraví. Nepotřebujeme jenom úzkosti zbavený vztah ke slunečnímu světlu, ale i úcty k noci, hvězdné obloze, „hymnům noci“, jak zní titul Novalisovy básnické sbírky. Zdravotní následky nočního znečišťování  světla  umělým světlem, monitory a obrazovkami je mezitím dobře známo. Se sluncem a jeho každodenním pohybem po obloze je spojen náš rytmický systém. Známe velký počet cirkadiánních rytmů. Záleží na rytmickém uspořádání dne a obzvláště na fyziologickém vztahu k bdění a spánku. Příliš krátký stejně jako příliš dlouhý spánek napomáhají vzniku nemoci a krom jiného vedou k omezením imunologických funkcí. Dále je rozhodující vztah k teplu. Kardiovaskulární systém tvoří centrální orgán naší tepelné organizace a potřebuje posílení stejně jako soustava dechová. Ústřední význam v tom má vlastní pohyb. Zde mohou nabídnout významnou a cennou posilu hygienická cvičení léčebné eurytmie tak, jak je dal Rudolf Steiner v 5. přenášce kurzu léčebné eurytmie v roce 1921  – zejména trojice A-uctívání, láska-E a naděje-U, doplněno rytmickým R, která se mohou mnozí naučit v malých skupinách a pak samostatně praktikovat. Již bylo poukázáno na význam zevního pohybu a pravidelné přijímání slunečního světla. „Domácí karanténa má v této souvislosti vedle některých infektologicky smysluplných důsledků také důsledky povážlivé, protože omezuje výše zmíněné druhy pomoci.

 

Proč vznikají humanopatogenní viry?

Nicméně vyvstává jedna záhadná otázka. Odkud pocházejí tyto očividně nové typy virů a proč vznikly?  Zajímavé je, že mnohé viry pocházejí od zvířat, stejně tak i koronavirus. I my máme ve svém střevním traktu nejen bakterie, mikroorganismy, nýbrž i nesčetné viry, které jsou pro naše zdraví důležité podobně, jako je to známo o střevních bakteriích. Koneckonců víme, že střevními bakteriemi jsou ovlivňovány nejen naše imunitní funkce, ale i mnoho dalších oblastí našeho organismu, dokonce náš duševní zdravotní stav. Proč jsou tedy viry ze zvířecí říše pro člověka nebezpečné? V současnosti způsobujeme zvířatům nevýslovné utrpení. Masové a kruté zabíjení až po experimenty s laboratorními zvířaty vedou k bolesti, jíž je bezmocný svět zvířat vydán. Rovněž běžný obchod se živými zvířaty je může uvádět do mimořádného děsu a stresu. Může toto utrpení vést k důsledkům měnícím viry, které jsou doma ve zvířecím organismu? Jsme uvyklí zabývat se pouze tělesnou rovinou a na ni většinou pohlížet odděleně od roviny duševní. Nicméně dnes jsou známy souvislosti spojující například střeva s duší. Vzhledem k některým  virálním onemocněním tak vyvstává nejen mikrobiologická otázka původu viru, nýbrž rovněž otázka ekologická a morální, totiž otázka zacházení se zvířaty. Steiner na tyto souvislosti upozorňoval před více než 100 lety.[7] Dnes záleží na nás, abychom tyto souvislosti sledovali a kladli si vedle přírodovědecké analýzy i hlubší otázky.

 

Perspektivy

Tím se dostáváme k ekologické dimenzi této pandemie. Globalizace dosud  probíhala příliš ve znamení ekonomických zájmů a rozvíjení politické moci. Koronavirová pandemie nás nutí uvědomit si, v jak velké míře dnes se snažíme  být lidstvem, které je zodpovědné za zdraví bližních, potomků i samotné Země. Může nás nově učit úctě k životu, kterou prosazoval Albert Schweitzer,  může nás nově učit tak často zapomínané dimenzi všeho živého, v níž nakonec není žádného oddělování jedné živé bytosti a jejího osudu od bytosti druhé s jejím osudem.

V těchto dnech a týdnech uvidíme, do jaké míry se zdánlivě nezpochybnitelné principy ekonomie, pedagogiky a dopravy prokáží být jen relativními před ohrožením samotného života. Mohou nás učit nové flexibilní pohyblivosti a ohleduplnosti v našem chování. Nepochybně by mělo být pokud možno zabráněno zejména nákaze rizikových skupin. Zde působí mezitím zavedená opatření k tlumení šíření  patogenu, zejména jeho rychlosti, a platí zde chovat se solidárně s celou občanskou společností a s celosvětovou lidskou komunitou. Jestliže se dlouho holdovalo názoru, že je nutno všechny patogeny co nejradikálněji a globálně eliminovat, učí nás nicméně koronavirová epidemie – právě tak jako vzrůstající rezistence na antibiotika, že otázka soužití, získávání imunity a vymezování se vůči světu zvířat, rostlin, bakterií, hub a virů potřebuje namísto démonizovaných nepřátelských obrazů důslednou ekologickou perspektivu vývoje. Virus  SARS-CoV-2 není eliminovatelný či vyhladitelný a my musíme v této oblasti v příštích desetiletích počítat s dalšími novými mutacemi. Ochrana před nákazou a na druhé straně pozvolný vývoj společenské imunity (odborný výraz „herd immunity“ = stádní imunita poukazuje též na narušený vztah člověka a zvířete) potřebují dobře promyšlená opatření zacílená na rovnováhu mezi nezbytnou spotřebou a schopností si odříci. Pohyb ve volné přírodě, ale i vnímavá účast a zájem o druhého člověka zotavují a jsou nyní obzvláště důležité. Též léčba potřebuje péči a lidský přístup. Známe průzkumy ukazující, jak sociální vztahy – zde stupeň oblíbenosti dětí – mají  pozitivní vliv na dlouhodobější riziko infekce.[8]

Posilování resilience má v této krizi tělesnou, duševní i duchovní dimenzi. Tělesně je přitom vedle zmíněné péče o teplo, vztah ke slunci a životní rytmy nutno dbát ma zdravou výživu a vyvarování se jedů (tabák, alkohol). Hořká zelenina posiluje imunitu, vyšší spotřeba cukru snižuje odolnost. Prevence a posilování konstituce lze podpořit vhodnými anthroposofickými léčivy a léčebnou eurytmií.

Duševně jde o zbavování úzkosti, rozvážnost, odvahu a duchovní perspektivy. Strach a duševní vypětí omezují imunologické funkce a bezpochyby přispívají k šíření onemocnění stejně, tak jako bezstarostně lhostejné a nerozvážné jednání. Naopak pozitivní duševní nálada (»positive emotional style«) má příznivý účinek a snižuje riziko onemocnění.[9] S náchylností k infikaci rovněž koreluje koncentrace kortizolu ve slinách jako poukaz na duševní stresový zážitek a vypětí.[10] Musíme se tedy vzepřít úzkosti a mnohonásobně vytvářenému strachu, protože dispozici k onemocnění snižuje jen jasné myšlení, vyvážený stav mysli a odvaha. Rudolf Steiner to popsal před sto lety takto: »[…] Strach z nemocí odehrávajících se všude kolem v epidemickém ložisku nemoci a večerní usínání s myšlenkami strachu vytvářejí v noci v duši člověka nevědomé napodobeniny, imaginace prostoupené strachem. To je dobrým prostředkem k hýčkání a opečovávání bacilů«[11] Duchovně viděno vyvstávají velké otázky. Jakou výzvu představují pro lidstvo pandemická onemocnění? Jednak tato pandemie dramaticky brzdí společenský život a stává se tak rostoucí hospodářskou, sociální a společenskou hrozbou, jednak vede k možnosti zastavit se a klást si otázky k orientaci společnosti, jejím hodnotám a cílům a k jejich novému definování. Zde má ohromný význam vztah člověka k přírodním říším a obzvláště ke zvířatům. V současnosti se ke změně klimatu a tím k onemocnění Země přidává ještě akutní globální onemocnění člověka, které se přidružuje k velkým chronickým nemocem doby a může nás probudit k nezbytné ekologické nové orientaci, a to i na poli medicíny. Jakkoli jsou tyto kompetence cenné, nemůžeme trvale jen vést válku s nemocemi a patogeny. Museli bychom stejnou silou pracovat na udržitelném posilování člověka a ekologické rovnováhy člověka a přírody ve světle našeho společného kosmického původu.

V případě onemocnění je zapotřebí řízení zánětu jako smysluplné odpovědi organismu k eliminaci patogenu a nikoli nekritické protizánětlivé a teplotu srážející terapie. V současnosti nemáme u život ohrožujících onemocnění COVID-19, která jsou ještě neprobádanou oblastí „terra incognita“, k dispozici žádnou medicinu založenou na důkazech (Evidence-based medicine). Právě tak, jako máme v intenzívní terapii vědomosti o léčbě syndromu dechové tísně, existují také terapeutické zkušenosti anthroposofické medicíny s léčbou ambulantně nabytých zápalů plic, relativně často vyvolaných viry. Terapeutická doporučení anthroposofické medicíny mohou být dle našeho soudu pomocí ve všech stadiích onemocnění a mohou zejména podpořit terapii zápalu plic.  Protože se na koordinovaném postupu v oblasti intenzívní péče o pacientky a pacienty s těžkým průběhem koronavirového onemocnění COVID-19 podílí vícero anthroposofických klinik, bude snad brzy možno na základě zkušenosti dále rozšířit aktuální doporučení.

 

Matthias Girke und Georg Soldner 19. března 2020

Zdroj: Antrhroposofická společnost

 

Pozn. administrátora: výše uvedená cvičení si můžete připomenout zde:

 

 

 

[1]Wilson N et al.: Case-Fatality Risk Estimates for COVID-19 Calculated by Using a Lag Time for Fatality: https://wwwnc.cdc.gov/eid/article/26/6/20-0320_article

[2]Drosten C: https://www.charite.de/klinikum/themen_klinikum/faq_liste_zum_coronavirus/

[3]Baud D, Xiaolong Q et al.: Real estimates of mortality following COVID-19 infection: The Lancet, published: March 12, 2020. DOI: https://doi.org/10.1016/S1473-3099(20)30195-X

[4]Steiner R: Rosekruciánská duchovní věda, GA 99, nakl. Michael, Olomouc 2006, přednáška z 30. V. 1907.

[5]Steiner R: Jak porozumět duchovnímu světu?, GA 154, přednáška 5. května 1914

[6]Steiner R: Geisteswissenschaft und Medizin, GA 312, Dornach 2020, přednáška 24. března 1920. Srovnej k tomu Reckert T: Sonnenlicht, Vitamin D, Inkarnation. Der Merkurstab 62 (2009), str. 577–593. DOI: https://doi.org/10.14271/DMS-19529-DE

[7]Steiner R: Projevy karmy, GA 120, Olomouc 2009, přednáška 17. května 1910. Steiner, R.: Erfahrungen des Übersinnlichen. Die drei Wege der Seele zu Christus. GA 143. Dornach 1994, přednáška 17. dubna 1912.

[8]Ulset VS1 , Czajkowski NO2 , Kraft B1 , Kraft P1 , Wikenius E3 , Kleppestø TH1 , Bekkhus M: Are unpopular children more likely to get sick? Longitudinal links between popularity and infectious diseases in early childhood. PLoS One. 2019 Sep 10;14(9):e0222222. DOI: 10.1371/journal.pone.0222222. eCollection 2019

[9]Cohen S1 , Alper CM, Doyle WJ, Treanor JJ, Turner RB: Positive emotional style predicts resistance to illness after experimental exposure to rhinovirus or influenza a virus. Psychosom Med. 2006 Nov-Dec; 68(6):809-15. Epub 2006 Nov 13.

[10]Janicki-Deverts D1 , Cohen S2 , Turner RB3 , Doyle WJ4 : Basal salivary cortisol secretion and susceptibility to upper respiratory infection. Brain Behav Immun. 2016 Mar;53:255-261.

[11]Steiner R: Jak porozumět duchovnímu světu?, GA 154, Dornach 1985, přednáška z 5. května 1914.