Někteří se honíme za zduchovňovacími kurzy či praktikami, za různými inspirátory vyšších hodnot... A teď nemůžeme nic. Nemůžeme? Ale jo, a jak krásně. Jak inspirativní je analogie současného stavu s kámalokou (očistcem). Její podstatu líčí všechny nauky, od jógy až po antroposofii, jako vynucené odvykání si libostem, zábavám, marnostem, na kterých jsme za života na zemi lpěli. A také tam zpětně bolavě poznáváme svoji lhostejnost, netečnost k utrpení druhých. I dnes, ještě v tomto světě, máme možnost nějak pomoci postiženým, každý podle svého. Vše je Jednota, tedy i bolest druhých se dotýká nás. Nejde-li vždy hmotná podpora, pak alespoň niterné spolu-bytí a posilování. Právě teď a tady probíhá do určité míry totéž co v kámaloce – alespoň v něčem. Výchovný účel určitého období kámaloky, kde si osvojujeme odříkání, trpělivost, skromnost, štědrost, soucítění, ztišení… můžeme snáze získávat už tady, kdy se ještě můžeme změnit, poučit. Teď máme vzácnou příležitost. Kristus, přítomný trvale v auře Země, nám k tomu pomůže, pokud se na Něho obracíme. Můžeme si na sobě představit, jak by nám asi bylo při této těžší chřipce, a co bychom si přáli od okolí. Skvělá škola přítomnosti pro budoucnost. Záleží, kolik nám pak vydrží z nynějšího altruismu i z odříkání a sebekázně. Skvěle, s láskou k národu a z niterné kvality o tom hovoří i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Slováci si uměli zvolit (viz též nedávný článek na těchto stránkách - Nynější tíha i úleva...). Jak protikladné k alarmistickým teoriím některých paranoiků, že za vším jsou nějaké pikle. V jedné bohoslužbě říká celebrující: Bože, dej ať jsme ochráněni před každým zmatkem.
Angíny, chřipky a vůbec horečky nás zbavují nastřádaného duševního odpadu. Spalují to a zanechávají nás čistšími. Měli jsme je víckrát a ještě budeme mít, to jen teď je toho hodně najednou a tedy se o tom zběsile píše a ochranná opatření se činí. Jsou potřebná a jsou lekcí zodpovědnosti a sebekázně. Drtikol říkal, že zbavit se nějakého zlozvyku či závislosti má cenu, pokud nezbyde žádost. I tím se lze dnes zabývat. Anebo se lze v klidu věnovat i úvahám na nějaké téma, které nám dosud připadalo možná banální, malicherné. Cokoliv dobrého ale sami získáme nezištně v nitru, stává se majetkem lidstva. Třeba můžeme z našeho ticha uvažovat i o naší vlasti. Je jedním z našich domovů. Těmi jsou – pokud volně uvažujeme – naše nitro s našimi blízkými, náš dům či byt, naše vlast, naše Matka Země, a nakonec i Boží vesmír. Třeba se zastavme právě u naší vlasti. A bez skloňování koronaviru.
Všimněme si, že pro naše země je typické, že ta nejvzácnější místa i předměty bývají malé a často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko naleznutelné. Oč menší, o to vzácnější a posvátnější. Mám na mysli třeba naše korunovační klenoty, Paládium Království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, sedleckou pokladnici, nejstarší na světě, relikvie posbírané Karlem IV., ale třeba i Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom newyorském dvorku, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Nebo stále se nosící slovenské kroje, vytvářené s bezmeznou vynalézavostí a trpělivostí. Karlštejnská Kaple svatého Kříže, tento mohutný zářič do dáli, maják nabitý neviditelnými svatográlskými mysterii, má na šířku i na délku jen několik kroků. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, dívčí podtatranské halekačky nebo jako klavírní črty z Janáčkova „Chodníčku“ či Špalíček Bohuslava Martinů. I doteky naší národní duše, kterými jsou třeba předehra k Libuši nebo árie Přemysla o lípách, jsou drobnější než třeba rozsáhlý vzmach Wagnerovy germánské mytické tetralogie Nibelungen, která byla určena pro provedení ve třech dlouhých večerech. Ba i z dob dávno předslovanských je nejsvětoznámějším nálezem na našem území pouze několikacentimetrová Venuše věstonická. A na Slovensku? Těch pokladů: Sväté schody s relikviemi u Malacek (kopie svatých schodů, po kterých kráčel Ježíš Kristus v Pilátově paláci), Spišský Jeruzalém, Mojtínska jaskyňa, skalní úkryty – Turecké studně, Roháčske plesá, pĺte na Dunajci, Pieniny Tri korony aj.
Svým přírodním uzpůsobením měly naše země odevždy bezpočet míst, příhodných pro existenci studánek. „Prameny, které mají sladkou vodu, jsou otevřené vůči světovému prostoru a jsou jako naše oči, které se také otevírají ven do světa. Můžeme tedy říci, že na pevnině, tam, kde jsou prameny, se Země dívá daleko do světového prostoru…“ (Rudolf Steiner). Očima studánek můžeme hledět „ven“ i my. Snad i proto nás studánky tak přitahují. Pak i jejich čistění může nabýt rázu téměř metafyzického, pokud si to uvědomujeme. Netřeba jezdit meditovat do Himálaje, Stonehenge, Santiaga de Compostella či pyramid, stačí si sednout ke studánce či kapličce. Jak krásný název dostalo slovenské vihorlatské jezero – Morské oko.
Jsme někdy jako dítě, které vzhlédne ke svatému obrázku v krajině, cosi se v něm pohne, ale hned se dál věnuje svým hrám a snům. Asi to tak zatím má být. Jsme mladá rasa ve stavu přípravy na budoucí vzmach. Jeho předznamenáním se zcela výjimečně velkými rozměry i ve světovém měřítku je velký slovanský čin - Muchova Slovanská epopej. Můžeme ponechat kunsthistorikům jejich malicherné výhrady o přílišné dekorativnosti či návratu k již překonané secesi; hledíme-li s úctou a porozuměním, spatřujeme mohutné proniknutí ke slovanským kořenům i k dálné budoucnosti. Snad nám to pomůže dostat se trochu z naší nynější národní směsi, kde se prolíná Meyrinkův Golem, Kafkův Proces, Haškův Švejk a Kunderův Žert, a najít i něco dalšího, cennějšího.
Velké haly na okrajích měst, komerční podbízivost, šeď silnic a parkovišť a věže vysílačů u nás nejsou vyvažovány ani tak mohutnými katedrálami, jako spíš studánkami a kapličkami. Patos a heroismus našich dějin i jejich památek je už tři čtvrtě století v krajině ničen. Nelze ale jen lomit rukama. Každá doba má pro nás své poselství. Třeba to, že z ubývajících hájů, menhirů, studánek, polních cest či jeskyní světců máme mít esenci v duších, mají se nám do nich vtisknout. Máme si utvářet niterné ley-linie (posvátné světelné silové dráhy), které převádějí odkaz minulosti naším současným cítěním pro naše potomky. Proto je dobré se s láskou a vcítěním poohlédnout po našem spirituálním bohatství. Stará mysteria jsou navždy vtisknuta do paměti věcí, krajiny i do zasuté paměti národa. Dokážeme-li se vcítěním do prasil národa přiblížit jeho duchu, napojíme se na průduchy těchto sil a obnovíme si i esenci dávných událostí. Na naše posvátné mýty se dnes v lepším případě historicky poukazuje, ale nenavazuje. Pokusme si je trošičku oživit.
Tak jako měli lidé odevždy světlé a obnovující body v čase v podobě svátků, nebo jako v srdci nosíme někoho drahého, mívali lidé, a někteří z nás mají dosud, i potřebu posvátného děje, osobnosti nebo historie místa pro svou vnitřní obnovu a svátečnost. A jako jsou v těle pránické průduchy, kterými se rozvádí životní síla a na některých bodech se otevírají povrchu, jsou i v genetických stopách naší národní paměti dráhy, na které se lze napojit. Pokoušejme se při našich cestách nalézat si body „vchodu“ k napojení hlubšímu, než podává běžná faktografická historie.
Trochu si dále zauvažujeme o slovanské povaze a o tom, k čemu nás má jednou, snad po staletém a tisíciletém tříbení dovést. Vývoj to nebude stejnoměrný, tak jako nebyl ani dosud. Slované jihu a východu Evropy se snáze nechávají unést nadšenými city, které však brzy vyprchávají a snadno se mění v impulsivní hněv, věrolomnost a bezpáteřnost. Chybí jim dosud pevná konstruktivní krystalizace rozumu a rozmyslu, kterou právě západní Slované získali z vklínění do germánského vlivu. Ti proto mají předpoklady jako první vyvíjet slovanskou citovost na pevném podkladě rozvinutého rozumu a pod kontrolou složky Já. Teprve později se dopracují i jižní a východní Slované k přeměně výbušné citovosti a k vyvážení impulsivního srdce chladnou hlavou.
Budoucím úkolem Slovanů bude postavit zralé individuality do služeb celku. Podle některých anthroposofů vznikne v našich zemích jakýsi prototyp nového člověka, který vytvoří syntézu germánské racionality a slovanského cítění. Tak se mají jednou stát naše národy morálně vůdčími v Evropě. Podobně o tom hovoří proroctví řádu Sad-Bayů, uložené v archivu v Edinburgu. Téhož mínění byl i filosof Augustin Smetana, který již v 1. polovině 19. století tvrdil, že ,,filosofie německá se vyžila; i jest na Slovanstvu, aby převzalo, co Západ vybudoval. Dějiny jsou neustálý svár konečna s nekonečnem. Konečno je pozemské, nekonečno božské. Nástroje konečna jsou náboženství a právo, nástroje nekonečna - umění a láska. Svár tento bude překlenut a Slované shrnou jednak svobodu Angličanů a Francouzů, jednak filosofii a vědu Němců, a dodavše k těmto prvkům tvaru uměleckého, vybudují novou blaženou říši lásky." Masaryk o Smetanovi napsal: „Takto doplňuje humanitní teorii Kollárovu a dodává filosofický základ lidovým tužbám Havlíčka a Němcové."
Slované mají pokračovat v rozvinutí článku lidské bytosti, který se nazývá duší vědomou či uvědomovací. Do ní má jednou vstoupit duchovní Já. Nebo jinak – duše vědomá má být prostoupena duchovním Já, má být vědomě produchovněna a takto dál jednat v zevním světě. Jasné vědomí o svém Já umožnilo už Husovi převratný postoj v dějinách křesťanství: od interpretace křesťanství, představované dogmaty církve, se jako první odvolává přímo, samostatně a vědomě k autoritě nejvyšší - ke Kristu. Nepotřebuje prostředníka. To je jeden ze základních předělů vývoje křesťanství, první signál k vývoji duše vědomé, tedy k vymaňování lidského Já z netvůrčího spočívání v zastřešení skupinových vazeb, hlavně nacionálních a náboženských. Proto mají být Slované jednou světoobčany, soucítícími se všemi. Národ již nebude hrát takovou roli jako dnes. Zpočátku se ovšem tato naše individualizace projevuje i nárazy a konflikty jedinců, silně vyhraněných i v egoismu a nemajících germánskou spořádanost a ukázněnost. I naše hašteřivost je vývojová fáze, kterou musíme projít.
Herder, Lessing, Steiner i jiní považují východoevropskou kulturu za velkou přípravu na pozdější úkol. Podle nich je právě Slovanstvo určeno v budoucnosti k šíření sociální spirituality, která naplní i život veřejný. R. Steiner se zmiňuje o ruském mysliteli Solověvovi, když píše: ,,Svět slovanský připravuje epochu, kdy má vystoupit duše vědomá k duchovnímu Já... Je zajímavé, jak zde mohl vzniknout mnohem pokročilejší pojem Ježíše Krista, než v západní Evropě - pokud tu nebyl vytvořen theosofií. Pojem Ježíše Krista vyvíjí Solověv stále výše a ukazuje v nekonečné perspektivě. Dnešní člověk z toho rozpoznává jen začátek. Kristův impuls mohl lidem zjevit dosud jen málo ze svého obsahu. Ve slovanské kultuře bude nižší přirozenost podřízena přirozenosti vyšší a bude jí držena na uzdě... Prorocky dochází šestý poatlantský kulturní stupeň, éra slovanská, výrazu u Solověva v pojmu Ježíše Krista jako červánky pozdější kultury. Jeho pojem Ježíše Krista lze pociťovat jako prorocké svítání, jako ranní záři červánků slovanské kultury. Tím se posunuje celá bytost Kristova do středu a stává se něčím zcela jiným, než co z ní mohou vytvořit pojmy západoevropské. Kristus je chápán jako živá substance, která má působit ve veškerém státním a sociálním bytí... V Solověvově státu je Kristus krví, jež protéká veškerým společenským životem.“
A naše země? Čechy jsou signovány znamením Lva. To znamená, že jejich duchovní charakter i ráz krajiny a tím i národní duše odpovídá vlastnostem, které dává znamení Lva. Ani ono dávné stěhování národů, proces vyhledávání míst souznějících s duší národa, nebylo náhodné. Mělo hluboký význam, aby byly nalezeny souvztažné prvky povahy kmene či národa, krajiny a nebeských těles. Ani praotec Čech tedy nehledal pouze lesy bohaté na med a zvěř. Není jistě náhodné, že znamení Lva, se kterým astrologicky souvisíme, se dostalo do našeho národního znaku. Podobně chová moravská orlice hluboký význam jako symbol nadsmyslového poznání, tvůrčího duchovního vzletu a síly: lví impuls se v budoucnu rozvine pod křídlem orlice. Bez hlubokého skrytého významu pro budoucnost nebude ani slovenská trojboká Hora Poznání. Impuls slovanského zasvěcení se bude v dalších staletích, až budou Čechy niterně vyprahlé, omlazovat a přesouvat východně, na Slovensko a pak dál. Symboly nebyly přijímány libovolně, ale většinou z vyšší inspirace.
Znamení Lva esoterně úzce souvisí se Sluncem. Ze Slunce sestoupilo božství Kristovo k Zemi. Sluneční Bůh Kristus, vnímaný jasnozřivě již v dávných dobách Indy, Peršany či Řeky, byl pak seslán, aby navěky splynul svou obětí s lidstvem Země. Podle R. Steinera se má právě Slovanstvo, související se Sluncem, ale i se Slovem, stát jednou nositelem Kristova impulsu. Snad není náhodné, že vyčlenění Slovanů spadá do doby krátce po sestupu Krista na Zem a jeho vstřebání do zemské aury - jako by již tehdy zaktivizoval pro dálnou budoucnost zárodek jakési nositelské rasy.
Pražský židovský mystik Gustav Meyrink zmiňoval ústní tradici o bratrstvu Sad Bayů. Sedm mnichů tohoto řádu přišlo na naše území v dávnověku ze střední Asie, tehdejšího srdce světa, a založilo podle oné pověsti Prahu. Podle Meyrinka (i jiných) je slovo Praha odvozeno od slova práh, avšak ve smyslu okultním: práh do duchovního světa. Pojem ,,prahu" je znám v mystice odedávna právě v tomto smyslu. Že by dávný asijský řád založil Prahu jako nové centrum v srdci ne již upadající Asie, ale mladé Evropy a tak jako srdce je prahem k cestě do duchovních světů, i tomuto městu dal i názvem předznamenání k jeho dalšímu duchovnímu úkolu? Není bez zajímavosti, že město, spojené s pověstí o sedmi mniších, Allan-bad, nazývají Indové i jiným jménem - Prayaga.
Dále: každý orgán těla se vyvinul a je udržován vlivem určitého znamení zvěrokruhu. Vliv silotvorné oblasti Lva a Slunce působil na počátku lidského vývoje na utváření srdce (a krevního oběhu), které je jimi esoterně ovládáno. Čechy jsou srdcem Evropy. To není jen básnický příměr. Znamení Lva ovládá nejen fyzické srdce, ale i vše, co vykvétá z citu - a jsme opět u naší citovosti. Kruh souvislostí se uzavírá. Kolikátý již! I náš národní strom - lípa, má lístky srdcovitého tvaru. I svým tvarem se Čechy podobají srdci. Podobně, jako srdce je centrem krevního oběhu a s ostatním organismem je spojeno tepnami, tak z Čech jako jediné země všechny řeky pouze odtékají, ale ani jediná (až na Ohři) sem nepřitéká. Žijeme a rozdáváme z vlastních zdrojů i duchovně. Déšť, přinášející éterné síly nebes, je pak pro českou krajinu tím, co pro srdce okysličená krev. Toto otevřené přijímání shora a altruistické rozdávání by mělo být úkolem budoucího uchopování Kristova impulsu širokým slovanským srdcem, které nejprve přijalo esenci germánské moudrosti a rozvahy.
O dávné misi sedmi slovenských bratří do Ameriky a o budoucí duchovní roli Ameriky jen krátce: Před několika staletími, jak praví ústní tradice, se odebralo sedm slovenských bratří-kněží do Nové země, Ameriky. Založili zde město Philadelphia (bratra milující). Slovanského srdečného živlu bylo tehdy pragmatickým pionýrům Nové země třeba jako soli. V českých zemích se před staletími schylovalo k jiné, rovněž nenápadné misi na tentýž kontinent. O její náplň se již dávno před tím nepostaral nikdo jiný než Jan Amos Komenský. Jak? Nebyl jen biskupem Jednoty bratrské, ale propracoval svým duchovním světlem rosekruciánské učení a předal je v této nové podobě svému žáku, hraběti Zinzendorfovi. Přes něho se později přeneslo do právě se ustavujících "Spojených obcí severoamerických", jak se tehdy nazývaly. Přijali je i američtí presidenti George Washington a Thomas Jefferson - muži stojící u kořenů americké demokracie a kultury ducha. Z těchto dvou počinů, slovenského a českého, které se odehrály v našich dějinách před staletími, lze odvodit předivo souvislostí až do 20. století, ba snad dále. Zdá se totiž, že tu je i hlubší, snad až esoterní spojitost příčin a výsledků, počínaje pomocí Ameriky k získání naší samostatnosti, a rozhodující úlohou ve vítězství v První i Druhé světové válce, i ve Studené válce.
Sdělení symbolů jsou důmyslná, ač jednoduchá. Morava má ve znaku Orlici. Ani znaky, podobně jako vlajky, nebyly vytvářeny náhodně, ale se skrytou symbolikou. Orlice, ač má samostatnou symboliku, souvisí i s mysteriem Orla - symbolu vzletu k nadsmyslovému poznání a k znovunabytí ztracené prasíly. Esoterně souvisí archetyp orla se štírem. Podle mysterií někdejším pádem slunečních andělů - orlů v důsledku pýchy a zneuznání Boha do zemské propasti se orel proměnil ve štíra. Štítě se slunečního světla, zvolil podobu plaza. Mohl pak zalézt do podzemních děr a odtud vycházet k uchvacování kořisti – ke svádění lidí jakožto "had zla, Lucifer". Proto symboly poukazují k nutnosti zničení štíra či draka. Překoná-li jednou člověk své pudové štíří síly, pak se vymkne jeho moci a nabude orlí síly vzletu. Nebude ani otrokem sexuality svého těla, ač to nemusí znamenat požadavek jejího plného vzdání se. Prožití mysteria přeměny štíra v orla souvisí s Hadí silou, která je duchovním vývojem ze svého sídla v oblasti štíra zušlechtěna a pozvednuta nad hlavu k orlímu vzletu. Orel zasvěcuje do mysterií tvůrčí lásky a uvolňuje z principu luciferského do oblasti Kristovské. Vznáší se k výšinám, aby odtud chápal život zemský duchovním pohledem a takto se ho i na zemi účastnil.
Tak jako na starých vyobrazeních stojí archanděl Michael nad potřeným drakem svodu, zobrazuje se i sv. Jiří, který kopím zabil draka - své nižší já, a podrobil si své vášně. Protože moravským znakem je orlice, není asi náhodný poukaz na svatojiřské mystérium v Brně, kde kdysi na Zeleném trhu umístili do fontány sochu sv. Jiří se zabitým drakem. Rovněž do brněnské radnice byl zavěšen na řetězy drak (ještěr, štír). Tato mysteria znal i Karel IV., který pod oltář Kaple svatého Kříže, kterým máme ukřižovat své nižší já, nechal symbolicky zazdít kosti diluviálního netvora, jakéhosi apokalyptického draka, který musí být svržen ze své vlády do podzemí jako Týfón.
I v symbolice Brna můžeme spatřovat vybídnutí, aby to, co se v Čechách zrodí z lvího srdce, zrálo na Moravě pod vzmachem křídla orlice. České lví síle má být dán vzlet moravské orlice, až se základ budoucí slovanské kultury, položený v Čechách, bude postupně posunovat na východ, aby v dálné budoucnosti vyvrcholil v Rusku.
To vše je ale jen předobraz, kterým Prozřetelnost předznamenává dalekou budoucnost. Ještě jeden rys ji bude doprovázet: zatímco západní křesťanství zaměřilo svou mariánskou úctu jen na kult Ježíšovy matky jakožto přímluvkyně, Slované si dlouho podrželi i duchovně kosmický aspekt nebeského mateřství, který bude ve své hloubce rozvinut až v oné příští, šesté, tj. slovanské kultuře. Na Slovensku a v Polsku je silný dosud. Že této budoucnosti situace ve slovanských zemích dnes příliš nenapovídá? Jistě, i zde je nyní odklon od někdejší spirituality. Nepropadejme však skepsi. Tyto národy na tom byly mravně několikrát hůř, přesto se kontinuita národní povahy, udržovaná i vyššími bytostmi, nedá zpřetrhat. Záleží i na tom, kolik národní karmy ještě zbývá, jakou další si vytvoříme, jak ji poneseme, i jaké individuality se sem budou zrozovat. Pozor však též na sebeoslavné megalomanství, že jen my jsme ti vyvolení. My to ještě nejsme! To budou snad po staletích ti po nás, my jim k tomu však můžeme vytvářet již nyní podle své duchovní touhy půdu. Žádná práce ani oběť není marná. Ta velká, o které se ví, ani ta drobná denní. Tak jako nebyla zbytečná oběť Husa a řady bezejmenných světců, písmáků, trpitelů pro národ, nebyla marná ani oběť Palacha, Zajíce, Poláka Siwiece či život v pravdě a vnitřní svobodě, jak jej vedli Václav Havel, Heliodor Píka i ti ostatní stateční. Nebyly zbytečné myšlenky nejen Komenského, Chelčického či Palackého, ale ani Čapka, Peroutky, Patočky a jiných dnes. Ostatně - těmi „po nás" můžeme být možná jednou zase i my sami v dalších inkarnacích, tak jako ani Masaryk či Havel nepracují pro obrození našeho národa poprvé. Slova onoho úběžníku (někdy vysmívaná), že "Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí" mají dlouhodobou, ba věčnou platnost a tedy i průraznou sílu. Netuší to dosud mnozí, ale každý si volíme svou úroveň a svou budoucnost svobodně. Sklízíme minulé a sejeme budoucí – jako jedinci, národ i lidstvo.
Převzato z: http://karelfunk.bloger.cz/
Zobrazen 1. – 6. z 398 výsledků