V roce 1348, kdy se v Praze zakládalo Nové město pražské a první středoevropská univerzita (a také Karlštejn), došlo již v lednu (25.1.1348) ve Furlánsku (severovýchod Itálie) k ohromnému zemětřesení a ke zřícení skalního masivu o objemu asi 150 miliónů kubických metrů do údolí, přičemž zmizelo 17 vesnic a bylo poškozeno několik hradů. V roce 2015 spadlo již jen asi 1500 krychlových metrů skály...
Šíření nebezpečné nákazy, kterou rok předtím do Evropy zavlekly blechy krys z lodí přijíždějících z Černomoří a kotvících v Messině vedlo k celoevropské pandemii, později zvané Černá smrt, jíž během pěti let padla za oběť třetina evropského obyvatelstva (na některých místech zemřela až polovina lidí). Černá smrt vedla k flagelantství a pogromům kvůli údajnému otrávení studní.
Rok hrůz onoho velkého moru, některými jasnozřivými řeholnicemi a mnichy předpovídaný jako blížící se nepřehlédnutelné napomenutí božského světa lidstvu utápějícímu se již v materialismu, rok, jemuž dle předpovědí budou předcházet nejrůznější otřesná znamení, začal s velkou razancí zemětřesení v severovýchodní Itálii. Brzy poté následovala doba moru, která se v několika vlnách opakovala. Jak prorokováno, tak se také stalo. V roce 1337 se zděšeným lidem nejprve ukázaly komety, které vždy byly chápány jako "výchovné metly nebes" mající ohlašovat soud a očistu. Následovala zatmění Slunce a zatmění Měsíce rovněž chápaná jako chmurná předzvěst blížící se pohromy. Pak náhle napadla ohromná masa kobylek rozlehlé oblasti a zničila veškerou úrodu. Několik let po sobě sucha, neúroda - tedy hlad a zdražování. Sucha vystřídal neočekávaně druhý extrém: mohutné lijáky, povodně, záplavy. Sklizeň zničena, shnila mokrem, nebo ani nevzešla v letním chladu. K tomu se přidala epidemicky běsnící infekční choroba tanec svatého Víta (později popsaná jako Syndehamův syndrom) budící děs, neléčitelná. Koncem roku 1347 vypukl v sicilské Messině další velký mor zavlečený sem z Černého moře, šířící se během roku 1348 celou Evropou a beroucí s sebou třetinu jejího obyvatelstva. V létě téhož roku si další mohutné zemětřesení vyžádalo mnoho tisíc mrtvých.
Francií, Itálií, Německem táhnou průvody flagelantů neboli mrskáčů budící hysterii, podněcující pronásledování Židů. Lidé hledají v krutém sebetrýznění těla pokání za hříchy lidského světa. Města zavírají před těmito fanatickými zástupy své brány. K tomu všude zástupy radikálních kazatelů pokání, vizionářů, čím dál více proroků zkázy a zvěstovatelů konce světa, též mediálních sektářů, kteří ještě rozmnožovali hrůzu pověrčivých a zevní bídou zmítaných jako duševní mor. Smrt před očima, která se již v oné době mnohým lidem jevila oproti dobám dřívějším jen jako pouhá velká Nicota, upínali se tito zoufalí tonoucí a pološílení dychtivě k tělesným rozkoším. Zmocňovali se opuštěných hmotných statků zemřelých, snažili se spěšně užít si v krátkém čase všech radovánek tohoto světa dříve, než je samotné uchvátí Černá smrt. Všude rozpadlé vesnice, plevelem zarostlá pole, prázdné kláštery, zdivočelá stáda, téměř žádná pracovní síla, která by pole osela a sklidila. Náhle ustává stavba katedrál. Francesco Petrarca zvolá: "Ó šťastnější vy později narození, kteří nepoznáte takovýto hluboký, propastný zármutek a žal a budete naše svědectví číst jako vymyšlené bajky".

V říjnu 1348 si francouzský král Filip VI. vyžádal od lékařské fakulty Sorbonny vyjádření k tehdejší epidemii Černé smrti, jíž postupně padla za oběť třetina Evropy a která hrozila náhlým vymřením lidstva. Doktoři připisovali příčinu jisté konstelaci z jara 1345, avšak poněkud zdrženlivěji k tomu dodávali, že je třeba počítat i s důvody, "které zůstávají okultně skryty i těm nejbystřejším duchům." Také arabští lékaři v Córdobě a Granadě se shodovali s míněním pařížských autorit. Italský obchodník a dějepisec té doby Matteo Villani psal, že vše pokládá za novou potopu lidstva. U "sprostého lidu" se všude mluvilo o Božím soudu nad prohnilým světem. V září téhož roku to ještě potvrdil papež svou bulou. Již léta před tím, než se tehdejší vnitřní rozklad a zkáza lidské společnosti musely začít projevovat i v zevním světě v podobě morových epidemií, v bídě a přírodních katastrofách, mluvili Boží přátelé o tom, že duchovní svět chce korigovat svět pozemsky smyslový na jeho dráze příliš se vzdalující Bohu. Ještě než mor vůbec vypukl, vyslovil se k tomu zřetelně Johannes Tauler ve Štrasburku. Neustále pranýřoval úpadek víry, především smrt lásky k člověku, také sobectví, které je pouze důsledkem vnitřního odumírání všeho opravdu lidského. Tauler, duchovní žák Mistra, říká, že přišla doba, kdy nás musí postihnout velké pohromy a nesnáze, jak je líčí Janova Apokalypsa. Dávno předtím, než se to začalo manifestovat ve vnějším světě, naléhavě varoval nikoli před tresty, nýbrž před výchovnými a budícími prostředky duchovního světa, před požáry, které budou muset přijít, povodněmi, zatměními, vichřicemi, záhubou a zkázou, časy rapidního zdražování, celospolečenskou bídou. Pouze zodpovědné sebeprobuzení, rozvážně svědomité jednání a vnitřní proměna duše mohou ještě blížící se očistný soud odvrátit. Když vypukla Černá smrt, Tauler, který zůstal přes zákaz štrasburského biskupa ve městě, aby pomáhal nemocným a kněžsky provázel tisíce morem postižených, které mnozí kněží ponechali jejich osudu, nyní nesmírně otřesen doznává, že došlo na vše to, před čím neustále varoval jako před důsledkem vnitřního odumírání. Znovu zdůrazňoval, naléhavěji než předtím, že nedojde-li ke změně vědomí, bude vše muset lidstvo postihnout ještě v mnohem horší podobě. Vehementně vystupoval proti kazatelům, kteří hlásali nutnost stažení se do ústraní, sebemrskání, půst, pokání, odvrácení se od světa. Tauler všechny tyto početné kazatele vyzýval ke službě nesčetným nemocným a ztraceným, aby je neopouštěli a neoddávali se svému spirituálnímu egoismu a strachu, ale aby lásku a moudrost konečně aktivně žili, protože znamení doby to vyžadují.
Tak jako Tauler, chápal později mor i Paracelsus. Mohl být jen proto tak velkým lékařem, protože byl velkým křesťanským okultistou. Odmítá pověrečně mrtvou astrologii, ono arabistické pokušení a na základě své zkušenosti zdůrazňuje, že příčinu těchto po staletí lidstvo postihujících epidemií a nesnází nelze chápat tak jednoduše jako pouhé osudové určení z nebes. Svou pozoruhodnou terminologií tento velký poutník Paracelsus popisuje svou vlastní zkušenost. Říká, že je mylné hledat první příčinu moru v astrálnu, na obloze. Především jsou to prý bludné myšlenky, hříšné pudy a instinkty lidí. Ty se nejprve z pozemského světa zrcadlí v astrálním. To, co se tím zákonitě musí vyvolat v nadsmyslnu, se následně odráží zpět do světa pozemského, do "zdejšího" světa elementárního a odtud způsobuje mor. Jako lékař a empirik varuje a upozorňuje na to, že se přenáší nákazou, doporučuje z vlastního zasvěceného náhledu a zralého úsudku množství léčiv, ale jako křesťanský okultista zdůrazňuje právě tak jasně a srozumitelně jako před ním již Tauler, že příčina je pouze morálního původu, že lidská karma se odráží v tělesném světě...

Karel Dolista

převzato z http://karelfunk.bloger.cz