Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 26.4.

Co se nám dnes zdá nemožné, bude jednou možné. Představme si, že vláda v případě ohrožení epidemií nevydává zákazy a příkazy, nenařizuje, že mají všichni nosit roušky, že nesmí vycházet z domu (jedině snad, že by k opuštění domu měli důvod…), že důchodci mají chodit nakupovat od osmi do desíti a že se nesmí sejít více než dva, deset nebo třicet lidí, že smí být otevřena knihkupectví, kupující si však knihy nesmí prohlížet atd., ale že vydá pouze doporučení. Že média neděsí a nevyvolávají hysterii a paniku, ale pouze střízlivě upozorní na situaci, na nebezpečí a na možnosti ochrany, především ale na potřeby ohrožených či postižených a na možnosti pomoci. Představme si tedy, že bychom nedostávali direktivy, za jejichž nedodržování jsme trestáni, a tudíž se bojíme je nedodržet, ale že by náš postup a naše jednání bylo ponecháno na našem zvážení a našich možnostech. A představme si, že bychom nepřemýšleli, jak zabezpečit a ochránit sami sebe, a tudíž bychom nebrali obchody útokem, abychom se zásobili, ale že bychom přemýšleli, jakou pomoc potřebují lidé kolem nás a co dělat pro to, aby společnost mohla přežít jako celek. Že bychom přemýšleli – jelikož bychom neměli žádné příkazy a zákazy shora – kteří lidé a které profese jsou ohroženy a jak jim pomoci přežít, protože je jako společnost budeme i po epidemii potřebovat; že bychom přemýšleli, jestli je vhodné, abychom s danou obtíží vyhledali lékaře, abychom vycestovali, nakoupili to či ono nebo šli do restaurace. Že by nezasedal žádný krizový štáb, který by nás obden obšťastňoval novými nařízeními, často zmatenými a protichůdnými. Tedy že bychom ve svém jednání nebyli vedeni strachem, ale pouze láskou. Jaké by to bylo?

Představme si, že by nebyl pandemický plán. Že bychom byli postaveni do role nikoli vykonavatele cizích nařízení, ale tvořivě myslícího a jednajícího, zajímajícího se a soucítícího aktéra, hybatele a tvůrce. Že by záleželo na naší odpovědnosti, ochotě a vůli.

Věřím, že v mnoha lidech tato představa, pokud se do ní reálně vžijí, vyvolá úzkost. Je to jako ztráta vnější opory, vodítka – najednou by měl člověk sám na svou vlastní odpovědnost činit kroky, které mohou mít závažné důsledky?! Jak já bych něco takového mohl vzít na sebe? – říká si takový člověk. Vždyť jsem tak slabý a malý, mé Já je zatím tak nepatrné… – A jsou lidé, kteří – jakkoli je ta představa zatím těžká, protože stát je stále ještě naším poručníkem – pookřejí, kteří cítí, že ano, to je ta cesta, kudy se vydat k posílení vlastního Já, tak aby mohlo, smělo milovat a z lásky jednat. To je ta jediná cesta vedoucí vzhůru.

Zatím se nám to „nezdá možné“; leč vnímáme, že na rozcestí lidstva je toto ta správná cesta: být nahlížen jako svéprávný a tím se i svéprávným stávat. Dokud jsem považován za dítě, kterému je třeba zakazovat a přikazovat, jsem udržován v dětském stavu bez odpovědnosti za sebe samého i za ostatní. Jakmile tuto odpovědnost dostanu, rostu; jinak krním. A krnět znamená nevyvíjet se a propadat se dolů.

A i když se nám ta odpovědnost – ó hrůzo – zdá k neunesení: být sám odpovědný za svůj život! – převzít ji a nést ji není tak těžké, víme-li, že jsou zde duchovní světy, světy andělů, kteří na nás hledí s očekáváním, zda už… či zda stále ještě ne… A jejich nápomocné ruce čekají…

*

Čekají i na to, aby nám mohly pomoci prostoupit lidskou společnost spásnými myšlenkami, rozšířit tuto krásnou „nákazu“, jen co se takové myšlenky objeví, to znamená, jen co budou lidé ochotni a schopni otevřít se inspiracím dobrých andělů. A ti nám své inspirace budou moci všeptávat tím více, čím ryzejší se bude stávat naše motivace. A ta bude tím ryzejší, čím více poznáme a pochopíme, jaký je řád světa. K tomu nám dopomáhej světlo Kristovo…

Den čtyřicátý sedmý, neděle 26. dubna 2020