Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 23.4.

Shodou okolností (to jest působením andělů…) vyšel včera rozhovor s Václavem Klausem nazvaný „Je čas na vzpouru davů“ (Novinky.cz). Ač obvykle nemívám názory shodné s bývalým prezidentem, tentokrát tomu tak není. Na otázku, jak se dívá na karanténní opatření, Václav Klaus odpovídá, že daleko více než pandemie ho děsí opatření, která dělá krizový štáb. Říká, že po první fázi, v níž občané přijímali vládní kroky (březen), se nyní osmělují k jejich odmítání, a to i mezi odborníky lékaři (duben). Třetí fází, květnovou, by podle něj mohla být „vzpoura davů“: „Lidé už by opravdu měli říct dost, a je načase, aby to řekli.“ Občané by podle něj měli dát „politické věrchušce“ najevo, že „takhle už ne“. Ve své výzvě k odporu je Klaus poměrně radikální; na otázku, jestli má na mysli demonstrace v ulicích, odpovídá: „Manifestace v ulicích ano, k tomu se blížíme. Ty jsou ale v nouzovém stavu zakázány, ve stanném právu se na demonstrující střílí. Měli bychom si vyjasnit, jak to s námi vláda zamýšlí.“

Klaus především vyslovuje znepokojení z ekonomických dopadů vládních opatření: „Pro ekonoma je toto téměř laboratorní pokus. Ještě se nestalo, že by se na vypínač zavřely tisíce podniků, a myšlenka, že by to nemělo hrozivé ekonomické následky, se mi zdá banální. Že by zavření celé řady podniků, zpřetrhání dodavatelsko-odběratelských vztahů nemělo nekonečně následků, se mi nezdá možné.“

*

Jako by mi Václav Klaus četl myšlenky – a jako by lékaři slyšeli, jak smýšlím o jejich neblahé roli v celé „pandemii“: jedenáct lékařů Univerzity Karlovy, mezi nimi rektor Tomáš Zima a dále třeba Cyril Höschl, Jan Pirk, Pavel Kolář nebo Martin Balík, vydalo předevčírem výzvu veřejnosti, v níž žádají ukončení nouzového stavu k 30. dubnu, obnovení dostupnosti zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, postupné uvolňování státní hranice atd. Hovoří o obětech na životech způsobených odkládáním lékařských výkonů i strachem nemocných jít do nemocnice. Uvádějí, že koronavirus nezvýšil úmrtnost v České republice. Zdůrazňují, že starší občané potřebují bezpečný sociální kontakt, nikoli absolutní karanténu. „V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro ‚starší‘ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. […] Vymezením ‚ohroženého stáří‘ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 % obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti.“

Autoři výzvy také upozorňují na zdravotní důsledky ekonomického propadu i na devastační účinky dlouhodobé izolace pro jednotlivce i společnost a uzavírají slovy: „V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.“

*

I když někteří úředníci stále ještě straší, seč můžou – jako například ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek, který v parlamentu vyjádřil svůj strach z uvolňování restrikcí a představil „virtuální model“, podle něhož by u nás mohlo přibývat až 150 tisíc nakažených denně (což byla ovšem voda na novinářský kafemlýnek) – je zřejmé, že pandemii odzvonilo. O to naléhavěji se vynořují otázky, jaký bude svět po ní.

Odpovědi jsou několikerého druhu. Velká část lidí doufá, že se vše vrátí do starých dobrých kolejí, restrikce se zruší, ekonomika rozběhne, letadla začnou létat a oni budou moci zase dál nerušeně žít, cestovat, pracovat. To se mi – slovy Václava Klause – „nezdá možné“.

Druhá část lidí má radost z toho, že národní ekonomiky budou těžce poznamenány, bude omezena spotřeba, bude méně automobilů, letadla pokud možno vůbec nevzlétnou, chemičky přestanou vypouštět jedy do vody a ovzduší, protože neobnoví výrobu, a lidé budou žít celkově skromněji a zdravěji, protože je k tomu donutí chudoba. To jsou lidé, kteří neberou tuto civilizaci za svou a tíhnou spíše k askezi, případně k „návratu k přírodě“. Zatímco první chtějí jít dál neměnným směrem, chtějí se druzí vrátit zpět.

A pak jsou tu ti, kteří se domnívají, že dojde k zásadnímu obratu a společnost se bude vyvíjet novým směrem, nikoli ovšem zpět. I tento tábor lze rozdělit na dvě diametrálně odlišné skupiny, obě ovšem považují „pandemii“ za pouhou zástěrku. A co má být zastřeno? „Přeformátování“ systému, společenského řádu. Jedni ovšem říkají: Jsou to kroky k nastolení tvrdé diktatury a naprosté kontroly občanů, kteří se stanou otroky a případně bude výrazně redukován jejich počet. Nastane moderní technologické otrokářství. Druzí se naopak domnívají, že (někteří) mocní tohoto světa – hovoří o nich jako o „bílých rytířích“ – si uvědomili bezvýchodnost současného systému a rozhodli se ho nahradit spravedlivou společností, v níž nebudou dluhy ani úvěry, daň z příjmu, měny budou kryty drahými kovy či jinými reálnými hodnotami a bude nastolen blahobyt a mír. Nastane moderní bratrství. – Protože když někdo zdravým rozumem, neochromeným strachem, uváží skutečné nebezpečí koronaviru a srovná je s opatřeními, která ochromují celou planetu, nutně si říká: Buďto jsou vlády klikami pomatených, anebo se tu pod pláštíkem karantén děje něco velkého.

Když se podíváme na všechny čtyři varianty (1, 2, 3a a 3b), mají všechny společnou jednu věc: vůbec nepočítají s iniciativou jednotlivce. Běžný člověk, tedy já nebo vy nebo oni, je v nich pouze trpným předmětem dění, nikdy hybatelem, původcem. Na iniciativě jedince v nich nezáleží, ta nehraje žádnou roli. Nanejvýš – ve variantě 3b – si člověk má vizualizovat tu šťastnou budoucnost, aby napomohl její realizaci.

Snadno ovšem rozlišíme – podle „návodu“ z 21. dubna – odkud u které varianty vane vítr. Varianta 1, beze změny pokračovat v tom, co bylo: Ahriman, který nesnáší změny. Varianta 2, vrátit se k přírodě: Lucifer, který láká do pomyslných rajských světů opuštěním hmoty. Varianta 3a, nový krutý, otrokářský světový řád, založený na chladné technologii: Ahriman, který tak rád šíří strach a říká, že člověk je stejně bezmocný. Varianta 3b, bude nastolen nový šťastný řád světa: Lucifer jako vyšitý – hlavně abych já sám nemusel nic nepříjemného a těžkého vykonat, o vše se postarají „bílí rytíři“.

Je tedy nějaká zlatá střední, to jest ve znamení Krista se nesoucí cesta? Z řečeného již tušíme, že to musí být cesta, jejíž motivací bude láska, nikoli strach ani egoistická touha po vlastním vykoupení. A že to musí být cesta „středem skrz“, tedy přes hmotu k duchu. A hlavně že to musí být cesta osobní iniciativy. Neboť jen co sám – ve spojení s druhými – iniciativně vykonám, může se stát skutečností.

A nezapomínat, že sám nejsem nikdy – vždy jsou se mnou celé duchovní světy! Ovšem i v duchovních světech probíhá zápas o budoucnost člověka a tím i evoluce vesmíru. A uvedené varianty 3a a 3b nejsou koneckonců nic jiného, než probleskující tušení těchto bojů: Ne, nejsou to (jen) mocní tohoto světa, kteří mezi sebou zápasí o to, zda my obyčejní budeme porobenými otroky, nebo šťastnými svobodnými bytostmi; tento zápas probíhá ve skutečnosti v duchovním světě. Jeho výsledek však bude záležet v první řadě na nás. Neboť Kristus nás miluje, a kdo miluje, ten vede milovaného k vlastní odpovědnosti za svůj život. Kristus bude stát vždy při nás, nic ale nebude dělat za nás. Neboť jeho láska je absolutní.

 

Den čtyřicátý čtvrtý, čtvrtek 23. dubna 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *