Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil -22.4.

Lidské příběhy:

Mladá žena se zdravotními komplikacemi; nejprve ji všude odmítají vyšetřit, jakmile se jí však začne zhoršovat srdeční činnost, přijímá ji k vyšetření pohotovost. Mladý nezkušený lékař ji posílá domů. Stav se dále zhoršuje, žena volá záchranku. Záchranka rychle přijíždí; žena má arytmii a chvěje se, nejprve je však „nutné“ změřit kvůli případné nákaze covid-19 teplotu. To trvá asi 7 minut. Pak převoz do nemocnice a zde na příjmu další měření teploty, znovu 7 minut. – Zdravotnictví paralyzované strachem z koronaviru.

Zdravotnice pracující v „covid centru“. Když se při zřizování centra zeptali, kdo ze zdravotníků tam chce dobrovolně jít, považovali to mnozí takřka za sebevraždu či ortel smrti. Uvažovalo se o losování. Nakonec se dobrovolníci našli. Proběhl nácvik používání ochranných obleků a pomůcek. Bylo vyklizeno hematologické oddělení, pacienti byli přemístěni do provizoria. Čekalo se na nápor těžce nemocných s covidem – nedostavil se. Před Ústřední vojenskou nemocnicí byly postaveny stany; pacienty také vyhlížejí marně. Zdravotníci stažení do center nemají práci, zatímco ti, co zbyli v běžném nemocničním provozu, jsou přetížení a je zanedbávána jinak obvyklá zdravotní péče. Zmíněná zdravotnice se rozhodla vrátit se od května z „covid centra“ zpět ke své práci. – Testují se zdravotníci z „covid center“? Ne. Kdo by tam pracoval, kdyby se zjistilo, že jsou pozitivní?

Na závažné problémy vyplývající z přemrštěných vládních opatření ve zdravotnictví upozornila ve včera publikovaném videorozhovoru (Aktuálně.cz) přednostka pneumatologické kliniky Thomayerovy nemocnice Martina Vašáková: „Opatření možná přispěla k tomu, že manifestace koronaviru v ČR není tak výrazná, nicméně úplné zmražení téměř veškeré zdravotní péče, která nesouvisela s akutními případy, určitě povede k tomu, že řada věcí, která měla být vyřešena – nádory diagnostikovány, nádory operovány, kardiovaskulární onemocnění řešena – že tito pacienti bohužel budou mít újmu na zdraví, případně je to může stát i život. […] Možná zachráníme několik, možná i několik desítek, případně stovek lidí, kteří by jinak umřeli na koronavirus […], ale ta cena za úmrtí na nádorová onemocnění a zbytečné smrti třeba na akutní případy bude velká.“ A dodává: „Obyvatelstvo je tak vystrašené, že se lidé bojí chodit s normálními zdravotními obtížemi do nemocnic.“

Jestliže jsem včera napsal, že lékaři nemohou a nesmí řídit tento svět, pak to neznamená, že by do chodu tohoto světa neměli vůbec mluvit. Samozřejmě že jsou mezi lékaři takoví, kteří dokáží vidět dál a v širších souvislostech než ti, kteří dnes řídí ministerstvo zdravotnictví. Nicméně je třeba, aby se o podobně drastických opatřeních, jaké dnes činí vlády jednotlivých zemí, rozhodovalo v mnohem širším konsensu než dnes. Pak by totiž takováto nesmyslná opatření vůbec nemohla být přijata a nemohlo by dojít k ohrožení tolika lidských životů.

*

Podívá-li se totiž člověk na současné vedení ministerstva zdravotnictví, ale i celé vlády, na rozhodnutí, která přijímá, na způsob, jakým si vynucuje jejich dodržování, na jejich věčné strašení a zastrašování, a proti tomu všemu postaví skutečný průběh a reálnou hrozbu nemoci covid-19, musí mít nutně dojem, že jde o jakousi kliku zmatených či přímo pomatených. Kliku šílenců, kteří se zmocnili vlády nad touto zemí a nyní nutí její obyvatele k poslušnosti. Nutí je nosit zcela zbytečný hadr přes ústa, aby mezi lidmi udržovali dojem ohrožení a strach. Neboť potkávat neustále maskované, zahalené tváře je děsivé. – A stále se nechávají slyšet, že roušky budeme muset nosit ještě mnoho měsíců a možná je už nikdy nesundáme a stanou se trvalou součástí našeho života, stejně jako jiná omezení. A tak se ten kus hadru stal symbolem ponížení člověka pomateným úředníkem, jeho porobení. A národ se kupodivu porobit nechal a poslušně si roušku nasadil, byť v některých případech se skřípěním zubů, a stal se tak národem otroků, z nichž velká část svému ponížení ještě tleská a s radostí kráčí za pomatenými v čele, tak jako děti z Hamelnu kráčely za krysařem vstříc propasti. – Jen tu a tam se někdo odváží a roušku sundá, anebo ji má – snad na protest – nasazenou jen „na půl žerdi“…

Už včera, když jsem si s dcerou vyjel odpoledne na výlet a ona mi téměř u cíle řekla, že si zapomněla roušku, takže jsme se museli vrátit domů a z výletu nic nebylo, jsem si řekl, že musím napsat o rouškách, našem zotročení a vzpouře otroků: Neboť pomatená vláda sama zřejmě nikdy nepřistoupí na to, abychom si roušky směli sundat, a tak budeme muset tento krok udělat sami a vyjít do ulic bez roušek a vládu vyházet z oken na hnojiště. – To všechno mi včera letělo hlavou; a dnes brzy ráno byla publikována zpráva nazvaná „Lidem po celém světě dochází trpělivost, proti karanténě se začínají bouřit“ (Novinky.cz), z níž je zřejmé, že zotročení se opravdu začínají stavět na odpor – a stávat se opět svobodnými lidmi! A tak se lidé bouří v Pensylvánii („ke střetům s policií zatím nedošlo“), v Paříži („proti výtržníkům byly použity obušky a slzný plyn“), v Berlíně („protestující dávali rozhořčení najevo velmi hlasitě“), v Brazílii („k protestujícím se přidal i prezident Bolsonaro“), v Indii („strážci zákona neukázněné občany mrskali rákoskou“) nebo v Jižní Africe („střety nespokojených občanů s policií se neobešly bez násilí“).

Lidstvo tedy ještě není ztraceno – člověk ještě není ztracen. Ještě jsou tací, kteří vnímají svou lidskou důstojnost a nehodlají se smířit s její ztrátou kvůli strachu pomatených.

*

A již jen krátká poznámka ke včerejšímu zápisu a k tématu rozlišování. Ať už se to týká vyhlašovaných vládních opatření, nebo zpravodajství v médiích, nebo čehokoli jiného, vždy platí zákon: Jaká motivace, taková inspirace. Je-li motivací strach, jsou myšlenky inspirovány bytostmi strachu. Je-li motivací zištnost, jsou inspirovány bytostmi egoismu. Je-li motivací láska, jsou inspirovány bytostmi lásky, Kristem a jeho anděly. Je-li motivací představitelů vlády strach a touha po bohatství, po moci, po ovládání, po korytě, po hlasech voličů, je-li jejich motivací hrabivost, přitáhnou si k sobě bytosti tohoto ranku, které jim pak našeptají své nápady. Je-li motivací novinářů touha po co největším zájmu čtenářů, po penězích, anebo obyčejný strach z toho, že přijdou o práci, vkládají jim do pera své myšlenky tyto chamtivé a zbabělé bytosti. Je-li něčí motivací nezištná pomoc a láska, je ke svým činům a slovům inspirován Kristem.

Den čtyřicátý třetí, středa 22. dubna 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *