Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 19.4.

Přítel mi poslal výtečný námět na sci-fi povídku:

„Mimozemšťané, kteří chtějí postupně ovládnout lidstvo, mají malý problém. Jsou od lidí k nerozeznání, až na jeden detail – nemají ústa (nebo je mají pod košilí). Podle toho by je lidi ale snadno poznali a tak vymyslí, že se prvně ujmou vlády v Číně, čímž ovládnout čtvrtinu lidstva, a lidem se ukazují jen v televizi, kde není problém ústa digitálně dodělat. To je jim ale časem málo, protože by chtěli proniknout i dál, a tak vymyslí něco lepšího: vnutí lidem myšlenku na koronavir a donutí celý svět nosit roušky. Tak nikdo nepozná, že pod ní ústa nemají.

Tím se dostanou po světě kamkoli. Někteří lidé to však nedodržují, a tak se z mimozemšťanů stanou udavači těch, co si roušky na nudapláži nenasadí, nebo lidí kouřících na svém balkónu. Taky je ohrožují babičky sedící na lavičce, a tak donutí policisty, aby ani ohůlkované babičky nenechali v klidu.

Postupně chtějí proniknout do vlád jiných států. Potřebují to ale rychle, nemají na to desetiletí jako v Číně. A tak si vyberou jednu malou zemičku – kdyby to tam nevyšlo, tak není problém ji utlumit. Vymění prvně prezidenta, ale než se podaří vyměnit i lidi kolem něj, tak raději ať se neukazuje mezi lidmi. Proto celou karanténu není skoro vidět, nevystupuje. Unikla jen jedna fotografie z jednání těch, co se podařilo ve vedoucích funkcích již vyměnit. Naštěstí to byla fotografie před odmaskováním, když měli všichni roušku a seděli kolem stolu s jídlem. Tento omyl jim navíc pomohl v tom, že zjistili, jak jsou lidé hloupí. Představte si, nikdo se nezeptal, jak chtěli to jídlo přes ty roušky jíst a ani proč mají rozepnuté košile a pod nimi cosi jako ústa.

Má to ale dobrý konec. Hloupý Honza si všimne, že většina lidí se pod rouškou zadýchává, protože se v ní dusí. Ale občas potká někoho, komu to nevadí. A tak i přes dvoumetrový povinný rozestup přiskočí a jednu roušku stáhne. A tak odhalí spiknutí a zachrání svět.“

S přítelem si myslíme, že by se toho měl nějaký zručný beletrista rozhodně ujmout. Námět je dle mého soudu více než věrohodný, krize může být velmi hluboká a drásavá a závěrečná katarze by mohla vyznít vskutku hymnicky jako oslava prostého a neohroženého češství…

*

Včera ke mně s několikadenním zpožděním doputoval rozhovor se známým lékařem a „kverulantem“ Janem Hnízdilem, nazvaný „Nevynucená poslušnost a premiér Strach“ (Deník E 15, Aktuálně.cz). Hnízdil si v rozhovoru rozhodně nebere servítky, jak u něj ostatně bývá (dobrým) zvykem: „Andrej Babiš předvedl, jak se řídí stát jako firma (zvířat). Když se blíží nebezpečí, dobytek zavře do chlíva a nepustí ven, dokud hrozba nepomine. Nechal zavřít hranice, školy, obchody, živnosti, na ústa nám nasadil roušku. Pak na nás vyplázl jazyk a řekl: ‚Čau lidi! Chtěli jste mě zavřít, tak jsem zavřel já vás!‘ […] Rád by nás nechal zavřené co nejdéle, nejlépe navždy. Je v zajetí vlastního iracionálního strachu. Nevystrčí nos bez roušky, chyběl na setkání nejvyšších představitelů Lánech. […] Paní Moniku vyšupal v respirátoru, s dvoumetrovou pomlázkou. Náš stát řídí premiér Strach.“

Na otázku, jak hodnotí počínání prezidenta, který je v krizi velmi málo vidět, odpovídá velmi stručně: „Pozitivně. Čím méně je vidět a slyšet, tím lépe.“

V rozhovoru varuje před informační psychózou: „Ze všech stran se valí informace o tom, kolik lidí se nakazilo, kolik zemřelo. Šíří se panika. Když lidi vystrašíte, přestanou se kontrolovat a můžete s nimi manipulovat.“ A popisuje také, jak v únoru prodělával těžkou virózu – kdyby věděl, že má možná smrtící koronavirus, těžko by se z ní vylízával…  Doporučuje k lékaři nechodit, pokud člověk nemá velké zdravotní potíže: „Lék proti koronaviru neexistuje. V Itálii všechny nakažené koncentrovali v nemocnicích. Zahltili tím zdravotnictví, nákazu ještě víc rozšířili. Ke koronaviru je nejrozumnější přistupovat jako k běžné viróze. Zůstat pár týdnů doma, v klidu, v teple, hlídat si příjem tekutin, tlumit příznaky. Hlavně ale nesledovat zprávy o tom, kolik lidí se nakazilo a kolik zemřelo. Nejhorší je nemoc z vyplašení.“

Poukazuje také na nesmyslnost nošení roušky v přírodě a podobně a v závěru pak upozorňuje na skutečné problémy a výzvy, před nimiž lidstvo stojí: sucho, které přinese nedostatek pitné vody a základních potravin, migrační krize a změna klimatu. „Před tím nás žádná rouška neuchrání,“ uzavírá.

*

Hnízdil v rozhovoru nenechal nit suchou ani na „plukovníku Prymulovi“. Toho se ale zjevně jen tak něco nedotkne – nejméně ze všeho odborná kritika. A tak se včera nechal slyšet, že roušky budeme muset nosit ještě nejméně několik měsíců. Vzhledem k tomu, že vzápětí po jeho prohlášeních (například o tom, že hranice budou ještě několik roků zavřené nebo že děti už do konce školního roku nepůjdou do školy) obvykle následuje zcela odlišné až opačné vyhlášení vlády, lze očekávat, že s rouškami už bude v dohledné době skoncováno.

Do prapodivných prohlášení náměstka Prymuly zcela zapadá i jeho nový návrh, aby důchodci měli karanténu až do konce roku – je z toho dobře vidět, co se mu honí hlavou a jakým způsobem tento člověk uvažuje: zavřít, nepustit, bojovat, válčit, velet, sledovat, hlídat a trestat. Jak člověk s takto narušenou, chorou myslí může mít takový vliv, je s podivem a je to velké varování pro nás pro všechny.

*

Včera jsem si vyslechl příběh staré paní v jednom domově pro seniory, v němž obyvatelé bydlí v samostatných garsoniérách. Už několik týdnů je zavřená ve své garsonce, objednané jídlo si hygienicky vyzvedává na recepci a jinak je – vynuceně – zcela odřezaná od světa, tedy od styku s živými lidmi a ponechaná napospas vlastním obavám. Kdo se dokáže vžít do situace a prožívání těchto starých lidí, pochopí, jaká je to hrůza. Hnízdil v rozhovoru také říká, že lidé v pocitu ohrožení, vyvolaném médii, vymění reálnou svobodu za falešný pocit bezpečí. Staří lidé v domovech byli nedobrovolně uvězněni pro falešný pocit bezpečí těch, kdo jim to nařizují, s Prymulou v čele. Byli uvězněni a ponecháni o samotě s vlastní hrůzou. Jejich bytí bylo omezeno na „holý život“. Byli postaveni na roveň zvířatům.

Jestliže se v těchto textech zamýšlíme nad důsledky vládních opatření, pak k těm ekonomickým (ztráta příjmů, krachy firem, nezaměstnanost, propad HDP, zvýšení výdajů a snížení příjmů ve státním rozpočtu atd.) a zdravotním (odsunutá a zanedbaná zdravotní péče vedoucí až k úmrtím) musíme přičíst i důsledky sociální. Jen ten, v jehož podvědomí žije darwinistický koncept člověk = holý život + šlehačka, může nad těmito důsledky mávnout rukou. Osamění, izolace, nedůvěra člověka k člověku, „sociální distance“, strach – jeden komentátor trefně pravil: „Hlavním společníkem člověka v čase karantény se definitivně stal počítač“, o záplavě strachu vyvolané médii ani nemluvě – to všechno jsou tendence zasahující skutečné jádro člověka: člověka ne jako vyššího zvířete, ale člověka jako společenské bytosti. Z pospolitosti člověk vzešel a k pospolitosti musí opět směřovat a současná epocha individualismu je jen přechodnou fází, „průchodem údolím“, které může být bezpochyby vnímáno jako slzavé. Slzavé však bude především tehdy, nepodaří-li se včas zahájit výstup na protilehlé úbočí a směřovat opět vzhůru, k všelidství. Na této cestě nás opatření Prymuly a jemu podobných zasahují nejcitlivěji. Neberme proto tyto důsledky na lehkou váhu. Věřme však, že po cestě pouští lidstvo dojde do země zaslíbené – že přes všechno zlé dosáhne vyššího stavu nejen vědomí, ale i společenského bytí. Věřme tomu a něco pro to i dělejme…

Den čtyřicátý, neděle 19. 4. 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *