Publikováno

Lidstvo v karanténě – Duben – R. Hradil

Roman Prymula včera v rozhovoru nošení roušek i přes vyjádření WHO obhajoval. Připustil, že člověka, který ji má nasazenou, rouška příliš neochrání, ale zdůraznil, že chrání především ostatní před jeho aerosolem. Nošení roušek tak je především sociálním aktem, aktem zodpovědnosti vůči druhým. – Každý tedy nechť si svůj aerosol nechá sám pro sebe.

Je to zvláštní obraz: Vzduch, který vydechujeme, se okamžitě mísí s obecným ovzduším, z něhož se nadechují ostatní. Vždycky tomu bylo tak, že vzduch vydechnutý jedním člověkem, je vzápětí nadechován druhými a stává se jejich součástí. Vzduch sdílíme a prostřednictvím vzduchu sdílíme neustále a intenzivně navzájem i sami sebe. Vydechovaný vzduch je prosycen vodní párou, aerosolem, tedy vodou, která byla ještě před okamžikem naší tělesnou tekutinou oživující naše buňky. Tuto tekutinu druzí lidé vdechují se vzduchem. Tak tomu bylo vždy, zvláště tam, kde se lidé setkávali, například v divadle, přednáškovém sále nebo ve sportovní hale, ale i na pracovištích, v dopravních prostředcích, v prodejnách a samozřejmě doma ve svém bytě. Toto sdílení, vyměňování si vzduchu a „aerosolu“, tedy vody svého těla – vody, která má, jak známo, paměť a nese informaci – patřilo vždy k sociálnímu životu lidí. Lidé si vyměňují nejen slova a myšlenky nebo city, ale také svou tělesnost a na ni vázané informace. Vždy to probíhalo na nevědomé úrovni, nyní však z toho lidé dostali najednou strach a nechtějí s druhými takto sdílet sami sebe, nechtějí, aby do nich druzí lidé takto vstupovali. Nosí roušky a zachycují svůj „aerosol“, respektive snaží se „aerosolu“ druhých zabránit ve vstupu do sebe. A když si tuto skutečnost uvědomíme a představíme, pochopíme ten velký krok k izolaci jedince, který tím konáme a k němuž jsme nuceni. Samozřejmě budou lidé namítat, že to je dočasná a zcela racionální ochrana před nákazou. Ano, jistě. Jenže viry tu vždy byly a budou a žádný vir se rouškou zastavit nenechá, a každý tak s koronavirem bude – rouška nerouška – konfrontován a jeho organismus se s ním vyrovná podle svého stavu. A nic tyto úvahy zastánců roušek nezmění na tom, že jde o krajně antisociální akt, o posun ve vnímání druhého jako hrozby a ve snaze uzavřít se před ním – o krok na cestě od lidstva k izolovaným jedincům. Avšak to je krok do propasti zkázy, nikoli ke kýženému a nutnému budoucímu propojení lidí. Ne, vzájemnost opravdu nemůže spočívat v tom, že se od druhých budeme izolovat. A je typické, že tendence zkázy se tváří jako svůj pravý opak…

Poté, co jsem včera formuloval otázku, zda se alespoň poslanci opozičních stran postaví proti prodloužení stavu nouze, vyšel večer rozhovor s předsedou ODS Petrem Fialou, který v něm říká: „Nouzový stav můžeme prodloužit na nějakou minimální dobu, podle mě tak maximálně na čtrnáct dní. Určitě ne na měsíc. […] Situace, kdy rozhoduje vláda a není kontrolována Parlamentem, je prostě špatná. Musí trvat co nejkratší dobu. Ve chvíli, kdy vláda z jakéhokoliv důvodu omezuje lidské svobody, tak je to situace, která nesmí trvat ani o minutu déle, než je nezbytně nutné.“ Podle mého názoru to nezbytně nutné nebylo nikdy, a proto jsem dopisem Petra Fialu vyzval, aby se poslanci jeho strany proti prodloužení stavu nouze postavili a dále aby se zasadili za přijetí takových změn, které znemožní, aby se podobná situace ještě někdy opakovala.

Obrátil jsem na svou známou, právničku, s prosbou o radu, jak by to bylo s podáním trestního oznámení, mám-li důvod se domnívat, že ze strany vládních představitelů dochází ke zločinu proti lidskosti. Místo odpovědi se mi dostalo výkladu o tom, jak si naše vláda výtečně vede a jak nebezpečná ta pandemie je, což bylo dokumentováno různými prohlášeními z televize. Ano, ta televize… Už Goethe – a ten neměl ve zvyku mluvit do větru – pravil, že obrazy mají magickou moc… V případě televize tak magickou, že lidé zcela podléhají jejich působení a naprosto nejsou schopni vidět klam a iluzi, které tím věří a která se jich zmocňuje.

Od jednoho českého anthroposofa přišel text, který vysvětluje současné dění s pomocí duchovní vědy Rudolfa Steinera. Text je nadepsán „Co k nám přichází z Číny“ a popisuje periodické či rytmické působení určité démonické, s Marsem spojené bytosti, jejíž pozemský vliv vychází z oblasti kolem pouště Gobi. Poprvé se silněji projevil v podobě tažení Hunů, přičemž Attila prožil iniciaci touto bytostí, podobně jako později Čingischán a v nové době Mao Ce-tung. Až dosud je text logicky strukturovaný, pak ale učiní podle mého názoru úkrok stranou logiky, když postuluje předpoklad, že současná epidemie je projevem útoku téže démonické bytosti. Sice tento předpoklad uvádí v podmiňovacím způsobu („Je-li ovšem současná epidemie…“, nebo dále: „Je-li současná epidemie útokem…“), nicméně je zřejmé, že autor sám tento předpoklad považuje víceméně za faktum. – Já však jsem stále přesvědčen, že hrozbou není virus či domnělá epidemie (která se odehrává v podstatě jen v mediální realitě), ale vlna iracionálního strachu, který je důsledkem absence světla poznání a který nás prostřednictvím opatření jednotlivých vlád přivádí do propasti. Démona není třeba hledat ve viru a nemoci, ale v našem strachu a podléhání klamné, virtuální realitě. Stejně tak se všechna opatření, všechny modlitby a meditace namířené proti viru a nemoci, minou účinkem, neboť budou směřovat do prázdna, a účinné by byly, jen pokud bychom je zacílili na prosvětlení inkoustu rozlévajícího se astrálním mořem. Objevují se také vyjádření astrologů, kteří současnou situaci dávají do souvislosti s konjunkcí Saturnu a Pluta. Ta podle nich pohřbí vše staré a přivodí velkou transformaci lidstva. Vnímají to jako úkol, s nímž se musí každý po svém vypořádat. – V astrologickém náhledu na dění se ovšem podle mého názoru skrývá několikero velkých nebezpečí:

  • Vše je dáno vyšší, nezměnitelnou mocí, proti níž je lidská vůle nicotná;
  • epidemie je součástí vyššího plánu a je třeba se opatřením podřídit;
  • tato opatření, i když všechno uvedou do zkázy, jsou blahodárná, neboť jsou součástí transformace;
  • ty se starej hlavně o to, abys odhodil vše staré a oddal se novému, tedy o svou osobní transformaci.

Nebezpečí tedy spočívá ve fatalismu, zřeknutí se iniciativy a soustředění se na sebe, tedy v egoismu. Ani to není skutečná cesta svobodného a iniciativního člověka.

Od maďarského anthroposofického malíře Zoltána Döbrönteie, s nímž se přátelím, přišel obraz archanděla Michaela bojujícího s virem, respektive s virovou nákazou. I Zoltán tedy přijal za svou vidinu zhoubné pandemie, avšak ve slovním komentáři, kterým obraz doprovází, je v tomto směru přece jen zdrženlivější a obrací pozornost jiným směrem než k samotnému viru: „Tento obraz archanděla Michaela bojujícího s virem jsem namaloval pro všechny, kteří jsou v důsledku aktuální virové epidemie odděleni od svých milých, pro ty, kdo mají strach, kdo si netroufají setkávat se s druhými, pro ty, kdo jsou zmatení a unavení, a konečně pro ty, kteří trpí dýchacími obtížemi a musí zemřít udušením, obklopeni maskovanými lidmi ve skafandrech.“ A svůj list zakončuje slovy: „Kéž je doprovází léčivé poznání, poznávající léčení, žehnající síla Kristova.“

Když tedy pandemii vidí (téměř) všichni, neměl bych ji vidět i já? Avšak může, smí člověk usilující o skutečné poznání přijmout názor druhých za svůj, pokud nevyvěrá z jeho vlastního nitra a neopírá se o jeho poznání? Tisíckrát ne! A tak člověku nezbývá než vidět to, co jiní nevidí, a nevidět, co oni vidí: císařovy nové šaty!

Den dvacátý druhý, středa 1. 4. 2020

*

Přišlo mailem:

Jednoho dne zaklepal na dveře  strach.

Odvaha vstala a otevřela,

venku však nebyl  nikdo.

Johann Wolfgang Goethe

Vláda včera rozhodla, že bude parlament žádat o prodloužení stavu nouze, aby mohla dále držet lidi zavřené v karanténě. – Po Petru Fialovi, předsedovi ODS, jsem ve stejném duchu napsal i Ivanu Bartošovi, předsedovi Pirátské strany: vyzval jsem jeho prostřednictvím poslance jeho strany, aby toto prodloužení současného stavu nepřipustili; dále jsem nastínil kroky, které považuji za zásadní a nezbytné: pohnat současné vládní představitele k odpovědnosti za devastaci této země, přijmout legislativní opatření, která zabrání tomu, aby si hrstka lidí mohla ještě někdy uzurpovat moc nad osudy milionů, a zamezit tomu, aby o této zemi mohli ještě někdy v budoucnosti rozhodovat epidemiologové, hygienici a vůbec lékaři. Příkladem je tu dnes ráno publikované prohlášení čínského virologa, který vede čínskou delegaci lékařů v Itálii; říká, že nejlepším receptem by byla totální uzavírka všeho na měsíc. To je, jako by řekl, že nejlepší léčbou pacienta s horečkou je zabít ho. Z komentářů lidí pod články na zpravodajských serverech je zřejmé, že razantně přibývá těch, kdo mají karantény a restriktivních vládních opatření plné zuby a pomalu začínají vidět, že císař je nahý. Je stále více lidí, kteří volají po ukončení současných omezení, aby se zabránilo úplné zkáze se statisíci nezaměstnaných a katastrofálním ekonomickým propadem, který nakonec postihne především sociální a zdravotnický systém, tedy v konečném důsledku zase ty nejslabší. Nálada ve společnosti se začíná obracet a ten, kdo chce nechat koronavirus společností projít, už není automaticky označen za cynika a zrůdu, které nezáleží na lidských životech a která by kvůli mrzkým penězům klidně nechala zemřít i své staré rodiče; zkrátka demagogie v tomto směru už je zaplať pánbůh na ústupu. To si jistě uvědomují i Piráti, kteří byli ve své odpovědi velmi opatrní. Píšou, že sice neodmítají prodloužení nouzového stavu, ale že žádají zveřejnění konkrétního plánu, který bude obsahovat mimo jiné stanovení podmínek uvolňování režimu a přehled kompenzačních opatření. Velmi pochybuji, že by vláda dokázala výčtu požadavků, které Piráti uvádějí vyhovět, tedy předložit jasné a konkrétní plány, varianty, harmonogramy atd., a jsem zvědavý, jak bude hlasování probíhat. Snad bude tlak na politiky během těch několika zbývajících dní dostatečně sílit a třeba se udá i něco, co v tuto chvíli nelze předvídat.

Od jiného české anthroposofa přišel včera text zamýšlející se obsáhle nad současnou globální situací. Autor dlouhodobě velmi bedlivě sleduje globální politické, ekonomické a finanční procesy a analyzuje je ve svých esejích. V textu se přiklání k názoru, že si představitelé spekulativního finančního kapitálu, parazitujícího na reálné ekonomice vytvářející skutečné hodnoty, uvědomili, že jejich hostitel začíná odumírat, a rozhodli se ho proto zachránit „přeformátováním“ světové ekonomiky, jehož jsme tedy právě svědkem. Uzavření státních hranic a další opatření vlád mají být součástí tohoto řízeného procesu. Tento proces má být veden tak, aby hlavní parazité mohli dále parazitovat, tedy ve prospěch těch skutečně mocných, nikoli ve prospěch většinového obyvatelstva. Ve stati je sice naznačena určitá možnost, jak bychom my, běžní lidé, mohli obrátit kormidlo takovým směrem, aby se svět vydal k sociálně spravedlivější budoucnosti, avšak tato možnost se tváří v tvář moci skutečných vládců jeví jako zanedbatelná. Jestliže jsem byl u astrologů nucen konstatovat, že jejich náhled vede k fatalismu, platí to i pro tento přístup k současnému dění. Zatímco v prvním případě je náš život určován konstelacemi planet a jejich silami, proti nimž je naše osobní vůle nicotná, pak v tomto druhém případě jsme pouhými figurkami na šachovnici mocných. Ani tento pohled tak pro mě není přijatelný, jakkoli se nedomnívám, že by se mocní scházeli jen proto, aby si poklábosili, a že jen trpně čekají, kam se svět bude vyvíjet.

Je smutné číst v této době texty katolického kněze a vystudovaného molekulárního biologa Marka Orko Váchy, který v nich velebí karanténu a další vládní opatření a pochvaluje si, jak pozitivně na lidi a společnost působí. Byť věřící, odvolává se na darwinovské „přizpůsob se, nebo zemři“, v odhalování charakterů vidí velké pozitivum válek, kulturu, sport a jakékoli společenské vyžití považuje za pouhou „šlehačku“, která „v jedné vteřině zmizela“, a i když konstatuje, že jednou z mála věcí, které potřebujeme k životu, jsou vztahy, nebrání mu to, aby se přímo tetelil radostí nad tím, jak lidé sedí každý sám doma a nemůžou se sejít ani k bohoslužbě. – Smutné je na tom všem právě ta vnitřní nekonzistentnost, která je dána už tím, že kněz věří v Darwinovy teorie, a smutná je i ona až krutost, s níž je zkáza vnímána jako očista. I on, jako dnes mnozí, je zřejmě přesvědčen, že zhroucení starého světa přinese jaksi samo od sebe nový krásný a dobrý svět. A tak zatímco jedni nezúčastněně sledují, jaké tahy provádějí mocní na šachovnici světa, druzí se vznášejí v opojení zkázou…

A co na to Kristus – v nás?

Den dvacátý třetí, čtvrtek 2. 4. 2020

*

Bude svět lepší?

Zakladatel Seznamu, „jeden z nejbohatších Čechů“ Ivo Lukačovič se včera nechal slyšet, že svět po koronaviru bude lepší a víc digitální, že se hned tak nevrátí „časy rozežranosti a nadbytku“. Podobné hlasy zaznívají stále častěji a setkávám se s nimi i v okruhu svých známých: „Ano, naše civilizace zažívá šok (a to ještě dost mírný – i se všemi opatřeními naší vlády – oproti tomu, co zažívali naši předci), ale dlužno také přiznat, že si o něj už dlouho ve své ‚rozežranosti‘ koledovala. Leckdo u nás se arogantně ohání lidskými právy a přitom tím jen maskuje ospravedlňování své vlastní chtivosti – většinou na úkor ostatních, pýchy a pocitu nadřazenosti. O dobrovolném přijetí zodpovědnosti chtěl do nedávna slyšet jen málokdo. Současnou situaci považuji za výbornou příležitost pro to, aby alespoň určitá podstatnější část změnila své vědomí k lepšímu, a mám radost, když se s tím ve svém okolí u některých lidí setkávám, i když sami jsou teď v nejisté situaci. Možná právě to je probudilo. Člověk si vždy uvědomí hodnotu něčeho, až to ztratí. Takže je to všechno mimořádně skvělá příležitost si prožít a uvědomit, co pro nás znamená svoboda pohybu, vzájemné setkávání se, co pro nás znamenají naši rodiče a prarodiče a třeba si i více lidí konečně začne vážit učitelů, když mají teď příležitost si vyzkoušet, že naučit něco své potomky není tak snadné.“ Čekají nás tedy zlaté časy odříkání a pokání? Stěží… Příznačné je, že ti, od nichž tyto výroky zaznívají, zjevně nepředpokládají, že by se měli změnit právě oni, že by právě oni měli změnit své spotřebitelské chování, vzdát se auta, přestat cestovat, přestat číst knihy, nekupovat si notebooky a smartphony vyráběné v Číně, pěstovat si na zahrádce své potraviny – ne, změnit se mají ti druzí. To „oni“ jsou rozežraní a mají všeho příliš a měli by o to být připraveni, to ti druzí by měli přestat létat a jezdit autem, uskromnit se a polepšit. Protože špatní byli přece oni, ne já… Ale nehodlám-li já sám změnit své chování, jak mohu očekávat něco takového od druhých? A že bude náš svět více digitální? Jistě, nejspíš ano – mnoho lidí si zvykne nesetkávat se s druhými přímo, ale jen přes video a jinou techniku, vždyť druhý člověk je tak nebezpečný! A také špatný a zlý… Také vyučování by mohlo probíhat online z domova, že? To by byla konečně ta správná revoluce ve školství. A koneckonců i bohoslužby lze dělat online, je to bezpečnější a hygieničtější. Nákupy jen přes e-shopy. A kultura, sport? Přes internet, na digitálních trenažérech. Stejně je to jen šlehačka, kterou člověk – vyšší zvíře – k životu nepotřebuje. Že se mu to nelíbí? Buď se přizpůsobí, nebo zemře, to je jednoduché. Tak co, bude ten svět lepší?

Čísla o ekonomických dopadech vládních opatření, která se ještě před pár dny zdála nereálná, se začínají naplňovat. Ve Spojených státech přibylo za poslední týden 3,3 milionu nezaměstnaných, a nárůst nezaměstnanosti je tak dokonce rychlejší, než říkaly prognózy. Zmiňovaný Bullardův odhad, že během několika měsíců bude v USA bez práce třetina obyvatel, se zdá být zase o něco reálnější. – A u nás? I u nás bude ten nový „lepší“ svět zřejmě světem s armádou nezaměstnaných, závislých na státu; další armádu pak budou tvořit státní úředníci. A lidé jako Lukačovič, „nejbohatší Čechové“? Ti se budou jen smát. Jestliže je totiž největším problémem dnešního světa kumulace jeho bohatství, místo jeho distribuce, pak tento proces, kdy se bohatství koncentruje v rukou hrstky a ostatní chudnou, se jen zrychlí. A ti bohatí pak budou říkat: Vidíte, neměli jste být tak rozežraní…

Jsem tedy škarohlíd a pesimista, který nevěří, že by lidé mohli být lepší? To by bylo hluboké nepochopení. O tom, že mohou být lepší, ba že lepší budou, jsem bytostně přesvědčen. Jen naprosto odmítám představu, že jim k tomu dopomůžou války, krize a hlad. Když dnes rodina s dětmi přijde o práci a o výdělky, musí však platit nájem nebo hypotéku, dostane se do existenčních problémů a zcela jistě bude mít jiné starosti než meditovat a „stávat se lepším člověkem“. Že při tom dojde k jejich „polepšení“ a tím v konečném důsledku k nápravě celého lidstva, jsou jen takové salonní úvahy majetných a zabezpečených. Ve své podstatě jsou tyto představy hluboce nesociální a vyvěrají v konečném důsledku z darwinistické a jiné materialistické víry v to, že boj je hybnou silou evoluce, že člověk je vyšší zvíře, které se potřebuje hlavně najíst a vše ostatní je pouhá zbytná nadstavba, že jde o přemnožený druh, který je třeba redukovat, že Zemi by bylo nejlépe bez člověka – anebo z určité zvláštní pýchy, kdy si člověk myslí, že on sám už je dobrý a spravedlivý, ale ti ostatní musí dostat za vyučenou, aby takoví byli také. Je to takový podivný postoj „čím bude hůře, tím bude lépe“, a je to i víra ve výchovný účinek trestu: lidstvo bylo rozežrané a nyní bude za trest třít bídu s nouzí, a díky tomu se stane lepším; a čím větší nouzi bude třít, tím lepším se bude stávat. A nejlepším se stane, až nebude moci jíst žádnou „šlehačku“, ale jen suchý chleba, tedy až nebude mít žádnou kulturu, žádný sport, žádné náboženství a bohoslužby, dokonce ani školy, přednášky, konference, semináře, ale bude v potu tváře vydělávat svůj denní chléb a sedět u počítačů, neboť svět bude „víc digitální“ a méně lidský. – Absurdní? Ne, jen domýšlené do důsledků. – A samozřejmě že ti, kdo takto uvažují, si představují, že to vše se jich týkat nebude, neboť oni – oni jsou spravedliví…

Den dvacátý čtvrtý, pátek 3. 4. 2020

*

Samozřejmě že otázka, zda bude svět po koronaviru lepší, takto položená, nemá valného smyslu. Je třeba se ptát, za jakých předpokladů bude svět lepší a za jakých horší, a především je třeba si ujasnit, co znamená „lepší“ a co „horší“. Pro někoho je lepší totéž co „více digitální“, pro někoho možná totéž co „chudší“. Je to tedy čistě subjektivní věc názoru, anebo můžeme najít nějaké objektivní měřítko? Ano, můžeme, a sice vezmeme-li v úvahu vývoj světa a lidstva a budeme-li posuzovat změny podle toho, jestli jsou s tímto vývojem v souladu nebo nejsou. Co k tomu tedy lze říci z hlediska duchovní vědy? Vývoj člověka spočívá ve vývoji jeho vědomí. Když to velmi zjednodušíme, můžeme říci, že člověk se dosud vyvíjel od instinktivního k intelektuálnímu vědomí. Tento vývoj od instinktu k intelektu byl spojen s individualizací, kdy člověk sám sebe přestával vnímat v první řadě jako součást celku, tedy kmene či národa, a vnímal se stále více jako individualita. Zároveň ovšem ztrácel schopnost spoluprožívání druhých lidí jaksi zevnitř, ale ztrácel i spojení s přírodou, s předky, s duchovním světem a koneckonců i sám se sebou, se svým vyšším Já. Rozvinul racionální myšlení a ztratil Boha. Zůstal sám. Co dál? Možné jsou dvě cesty: dále do hmoty a do izolace, přičemž druhý člověk se stává nejen cizincem, ale i nepřítelem a hrozbou; anebo – a v tom spočívá správná a regulérní možnost dalšího vývoje, protože ta první by vyústila ve zkázu a zánik – bude další vývoj směřovat k intuitivnímu vědomí. To se v mnoha ohledech podobá vědomí instinktivnímu, ale v jedné věci se zásadně liší: člověk se sice znovu stává součástí duchovního světa, tentokrát však vědomě; na rozdíl od instinktu o tom ví a zachovává si svou individualitu. Zůstává mu svoboda rozhodování mezi dobrem a zlem, kterou instinkt nemá, neboť koná vždy jen to, co musí. A zatímco cesta k intelektu byla cestou vydělování a osamostatňování se, bude cesta k intuici cestou spojování se, ovšem spojování vědomého: spojování se s druhými lidmi, s přírodou, s předky, sám se sebou, s Bohem. Je to tedy celkově cesta od prvotní nevědomé pospolitosti k samostatnosti až osamělosti, ba izolovanosti, a pak, po určitém obratu, k nové, vědomé a svobodné pospolitosti, ke sbratření. Zároveň je to cesta nejprve k egoismu a pak jeho překonáním k altruismu a službě druhým. Že to ale není cesta snadná, je snad zřejmé: překonání egoismu je velmi obtížné, to vidíme všude kolem sebe i sami v sobě, nicméně nezdaří-li se to, pak není budoucnosti.

Jaký by tedy musel být svět po koronaviru, aby byl lepší? Musel by to být krok směrem k překonávání egoismu, k vzájemnému sbližování, sdružování a sbratřování, krok k rozvíjení intuice a jejích předstupňů imaginace a inspirace. Krok k duchovnímu světu, nikoli však útěk před světem hmoty, nýbrž skrze hmotu k duchu. Krok k soucítění. – Vypadá to zatím tak? Respektive co by se mělo stát a co bychom měli udělat, aby tomu tak bylo? Jedno lze říci už nyní: Větší využívání digitálních médií krokem tímto směrem nebude, naopak, bude to jen krok ve směru izolace a také ve směru další ztráty schopnosti imaginace a inspirace. Prozatím jsme během posledního měsíce učinili obrovský posun dolů, do propasti, v níž se člověk člověka bojí a je zcela sám – sám se sebou a zároveň sám bez sebe, neboť bez spojení se svým vyšším Já. Co bude následovat?

Historik Pavel Kolář reflektuje současnou mezinárodní polemiku o tom, k jakým změnám společenského systému momentálně dochází. Zatímco jedni poukazují na to, že se utužuje státní represe a výjimečný stav s omezením občanských práv a svobod se stává běžnou součástí vládnutí, druzí namítají, že v tomto případě nebylo zbytí a že je také zřejmé, že vlády tento stav nevyvolaly uměle, protože je tak závažný, že může otřást i jimi. První poukazují na temné stránky výjimečného stavu, druzí vyzvedávají vzedmutí vzájemné solidarity. První na to říkají, že lidé, jak se ukazuje, už věří v pouhý svůj holý život a jsou kvůli němu ochotni obětovat všechno – blahobyt, práci, vztahy i city; o společnosti už vlastně nelze mluvit, když jedinou hodnotou je holé přežití. „Společnost obětovala svou svobodu pocitu bezpečí, tím ale odsoudila sebe sama k životu ve strachu,“ říká autor stati a klade otázku: „Nejsou současné výzvy k umrtvení sociálních kontaktů stejně absurdní, jako říci rybě, aby si zachránila život tím, že vyleze z vody? Krátkodobě, tváří v tvář smrtelnému nebezpečí, lze zmrazení společnosti jakž takž pochopit. Kdo ale zaručí, že podobné porušení demokratického pořádku nebude vbrzku znovu zavedeno s odkazem na nějakou jinou ‚nouzi‘. Nemáme se bát budoucnosti z toho důvodu, jak hladce a bez debaty byl nouzový stav veřejností přijat, kdy v podstatě jedinou formou svébytného jednání společnosti bylo davové syslení?“ Autor se pozastavuje i nad dalšími znepokojivými skutečnostmi, například nad současnou mocí nikým nevolených expertů, „kteří nedokážou uvažovat jinak než v krátkodobém horizontu bezprostředního nebezpečí a okamžité záchrany“ a kteří „nás často děsí jazykem hrozeb a strachu“. A také nad tím, že upozorňování ekonomů na hospodářské dopady vládních opatření je pranýřováno jako cynismus, když „je přitom triviálním faktem, že fungující hospodářství je pro úspěšný boj s epidemií nezbytné“ – a dodejme, že nejen pro úspěšný boj s epidemií, ale vůbec pro naši existenci, neboť hospodářství je tělem společnosti a my v současné době toto tělo zabíjíme a klameme se, že tím zachováme, co bylo. Autor poukazuje termíny sociologie na fakta, o němž jde i nám, totiž o to, kterým směrem na současném rozcestí se vydáváme. A utěšovat se, jak jsme solidární a sociální, když si navzájem vyrábíme roušky, opravdu není namístě.

Jako z jiného světa v dnešní době působí také předevčírem publikovaný rozhovor s lékařem a bývalým olympionikem Lukášem Pollertem. Pollert pracuje na motolské kardiochirurgii, na jednotce intenzivní péče, kde leží pacienti s nemocí Covid-19. Pollert, zkušený lékař, hovoří o své práci s těžce nemocnými velmi klidně a střízlivě také hodnotí průběh epidemie i průběh samotné nemoci. Říká, že ten je v podstatě stejný jako u běžné chřipky a že na Covid-19 dokonce umírá méně lidí, a vzhledem k tomu je mediální panika dost dobře nepochopitelná a také nemístná. Zajímavé je rovněž sledovat slovní reakce redaktorky na Pollertovy odpovědi: nedokáže pochopit jeho klid tváří v tvář té strašlivé a zhoubné nemoci a proč se sám nenechává testovat a co kdyby se nakazil a od něj i jeho rodina! Z těchto náznaků vysvítá odpověď na naši otázku, proč média a novináři tuto paniku vyvolávají: protože jí sami podlehli a protože sami věří obrazu světa, který vytvářejí; vytvářejí ho, přitom mu podléhají a tím usilovněji a naléhavěji ho vytvářejí: bludný kruh…

Pollert říká: „Strach a emoce jsou tak rozjeté, že se to v podstatě nedá zastavit. Oni se nakonec začnou navzájem z koronaviru podezírat všichni. […] Ta mašinerie, ten kolos se rozjel. Když si dnes vlezete do tramvaje bez roušky, ukamenují vás tam. Teď jsme ve fázi paniky. Šílené paniky. A to je bohužel jako lavina a zastavit se to nedá. Musíte v tom trošku jet s ostatními. Teď se proti tomu nedá křičet. Můžeme spolu teď polemizovat, jaké důsledky pro lidské životy bude koronavirus mít nikoli z hlediska zdravotního, ale společenského a ekonomického. Jaké lidské tragédie to způsobí v rodinách. Domácím násilím počínaje a ztrátou zaměstnání a sebevraždami konče. Právě třeba ekonomické důsledky postihnou na světě strašně moc lidí. To by mohly být ještě daleko horší důsledky než ty, o kterých se tu celou dobu bavíme. I u restrikcí se člověk musí rozhodovat, jak přísné budou, aby to celé nedopadlo ještě hůř.“

Nyní tedy půjde o to, jak dlouho vláda ještě restrikce udrží. V úterý bude parlament hlasovat o prodloužení nouzového stavu. Každý týden navíc bude znamenat větší propad ekonomiky a více mrtvých, které to chtě nechtě přinese. Za týden jsou Velikonoce. Prožíváme teď přibíjení na kříž. Rozcestí, které jsem popsal na začátku dnešního zápisu, lze pojmenovat i takto: Buďto bude následovat uložení do hrobu a po něm nic, anebo vzkříšení…

Den dvacátý pátý, sobota 4. 4. 2020

Obrátila se na mě známá a nabídla, že se může i s rodinou ihned vydat na nějakou ekologickou nebo biodynamickou farmu a za ubytování pomáhat se zemědělskými pracemi, které se právě rozbíhají, aniž by však zemědělci, zelináři, ovocnáři nebo vinaři měli šanci zajistit personál a pracovní síly. Během několika hodin se podařilo zprostředkovat kontakt a vše zorganizovat. Pomoc v pravou chvíli aneb, jak se říká, kdo rychle dává, dvakrát dává. Vrátíme-li se ke včera nastíněnému měřítku pro posuzování našich činů i společenských změn – tedy zda jsou či nejsou v souladu s regulérním vývojem člověka a lidstva – pak musíme jednoznačně říci, že tento čin se začleňuje do proudu vývoje, který jde správným, pozitivním směrem. Naopak vezmeme-li dnes ráno publikovaný rozhovor s jednou viroložkou z královéhradecké fakulty vojenského zdravotnictví Univerzity obrany, dočteme se, že spíše než v zastavení pandemie vyššími letními teplotami věří viroložka v „chytrou karanténu“, represivním epidemiologickým opatřením a masivní očkovací kampani, jakmile bude k dispozici vakcína. Jinými slovy lidi izolovat, sledovat, trestat a posléze donutit k očkování pochybnou vakcínou s ještě pochybnějšími výsledky. – To je také důvod, proč tvrdím, že v budoucnu již nelze připustit, aby o osudech států a národů rozhodovali virologové, epidemiologové a hygienici, neboť jejich myšlení je natolik indoktrinováno a deformováno, natolik úzce omezeno, že naprosto nejsou schopni dohlédnout společenské důsledky opatření, o jejich nezbytnosti jsou skálopevně přesvědčeni. Je třeba využít všechny možnosti, které poskytuje demokratický systém, aby došlo ke změně legislativy, k úpravě tzv. pandemických plánů apod., aby se něco takového nemohlo za deset let opakovat. Kdybychom se před třemi, čtyřmi týdny bavili o tom, že na koronavirus by u nás mohlo zemřít několik desítek, možná stovek vesměs starých a nemocných lidí (aniž bych chtěl jakkoli zlehčovat smrt jediného člověka), a jestli tomu chceme zabránit zaškrcením celé společnosti, likvidací drobného podnikání i celých oborů (gastronomie, cestovní ruch), prudkým nárůstem nezaměstnanosti a propadem hospodářství, ohrožením celého zdravotnického systému a systému sociální péče v důsledku nedostatku financí a zásadním omezením občanských práv a svobod, asi by diskuse vypadala jinak, než když se strašilo statisíci mrtvých, umírajících bez pomoci na ulicích a chodbách nemocnic. Jenže to je právě ono indoktrinované myšlení…

Italským lékařům nyní budou pomáhat roboti. V čem? V udržování bezpečného odstupu od pacientů. Zdravotnický personál může prostřednictvím těchto robotů s pacienty komunikovat. – Po „chytré karanténě“ další krok jedním ze dvou nastíněných směrů na našem rozcestí.

Martin Balík, vedoucí lékař z Kliniky anesteziologie, resuscitace a intenzivní medicíny VFN a 1. LF v Praze, který jako první u nás podal pacientovi s Covid-19 lék Remdesivir, ve včera publikovaném rozhovoru říká: „Osobně si stále trvám na tom, že nás doposud koronavirus ničím nepřekvapil. Poškození organismu je velmi podobné tomu, jaké je u těžkých případů chřipky.“ Připouští sice vyšší míru infekčnosti a v některých případech i délku rekonvalescence, nicméně jsou i případy rychlejšího zotavení než u těžkých případů chřipky. Upozorňuje také, že vzhledem k soustředění veškeré pozornosti na koronavirus (doslova říká „kvůli současné bublině kolem Covid-19“) hrozí zanedbání péče u pacientů s jiným závažným onemocněním. Co se týče restriktivních opatření, považuje jejich stupeň za „zbytečně vysoký“. K prospěšnosti nošení roušek se vyjadřuje opatrně, když říká, že je otázkou, do jaké míry je nutné u zdravých jedinců a kdekoli venku. Koronavirová infekce stejně, jak MUDr. Balík uzavírá, prostoupí celou společností a my si na vir budeme muset zvyknout.

Zaznamenal jsem „Petici k ukončení plošného zákazu ekonomických aktivit a cestování a jeho nahrazení odůvodněnými selektivními opatřeními“. Výzvu považuji za rozumně vyargumentovanou, s jejími argumenty se mohu ztotožnit, a proto jsem k ní připojil svůj podpis. Lze ji najít zde: https://www.svetoutdooru.cz/vyzva/. Organizátoři petice také oslovují poslance, kteří budou pozítří rozhodovat o prodloužení stavu nouze a tím také o dalších osudech naší země.

Den dvacátý šestý, Květná neděle, 5. 4. 2020

*

Mnohem lepší než se sentimentálně dojímat nad tím, jak my lidé ničíme Zemi a jsme její zhoubou (a myslet si, že toto dojetí je láska k přírodě, když ve skutečnosti nemá s láskou naprosto nic společného), je pracovat na rozšiřování vlastního vědomí tak, aby v něm ostatní přírodní říše měly skutečně místo. Takové rozšiřování je výrazným krokem k naší pozvolné proměně na cestě k intuici a tím i k překonání materialismu, který je hlavním původcem strachu, s nímž dnešní civilizace pohlíží na „pandemii“. Jedině takovouto postupnou proměnou lze čelit naší pandemii strachu. Jako jednu možnost tohoto rozšiřování vědomí bych zde rád uvedl cvičení, které mi vykrystalizovalo při včerejším pozorování přírody; šlo o příbřežní porost vzrostlých stromů různých druhů, s dosud holými korunami, u nichž lze krásně studovat či vnímat jejich prostorové utváření.

  1. Pozoruji a vnímám koruny stromů. Korunami přeletí pták a usedne ve větvích. Ve vědomí sleduji jeho perspektivu a uvědomuji hloubku prostoru. Uvědomuji si, že jako člověk se vlastně pohybuji pouze ve dvou rozměrech, po ploše zemského povrchu, a téměř zcela mi uniká třetí rozměr, hloubka, respektive výška prostoru, v níž žijí ptáci. Prožívám tento třetí rozměr jako novou, bohatě členěnou kvalitu.
  2. Vědomím prostoupím koruny stromů a zaujmu perspektivu inteligence stromu, která vede jeho růst a utváření v prostoru. Rozlévá se ve mně vědomí harmonie projevující se v jeho růstu.
  3. Uvědomuji si tuto harmonii nejen u jednoho stromu, ale v celém porostu, v celém krajinném útvaru; tuto harmonii si uvědomuji jako prostupující prostor, jako sférické znění, nikoli ovšem monotónní, nýbrž různotvárně rozčleněné.
  4. Vědomím se vracím k ptákům a zaposlouchávám se do jejich zpěvu a zvuků: houkání hrdličky a hřivnáče, zpět pěnkavy a sýkory, tlukot strakapouda; tento ptačí zpěv a zvuky si uvědomuji v podobě barev a dokonce tvarů prostupujících prostor: dávají mu strukturovanou kvalitu a utvářejí ho.
  5. Vnímám i let ptáka jako harmonický prvek a akt utvářející kvalitu prostoru a začleňující se do harmonie celku.

Takováto cvičení vedou k otevírání vyšších smyslů, jimiž dokážeme vnímat posvátnost přírody, její sakralitu jako svébytnou kvalitu, což pak zcela přirozeně proměňuje i naše chování se vůči ní, naše jednání a konání. Ale i samotné vnímání posvátné harmonie světa je významným aktem a nezastupitelným příspěvkem člověka k evoluci světa.

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima včera varoval před důsledky tvrdých vládních opatření. Zima v rozhovoru porovnává Covid-19 s běžnou chřipkou: „Loni mělo v USA 38 milionů lidí chřipku, 390 tisíc lidí bylo hospitalizováno a zemřelo nakonec 23 tisíc lidí. Přitom se o tom v médiích nijak zvlášť nehovořilo. Chřipka je podobně nebezpečná, jediný významný rozdíl je v délce inkubační doby. Koronavirus ji má mnohem delší.“ Zima se pozastavuje nad tím, proč musí být zavřené opravny, kadeřnictví, fyzioterapeutické praxe apod., když nebezpečí přenosu nákazy je zde minimální. „Ekonomické důsledky krizových opatření vlády mohou být pro řadu živnostníků kruté, až zničující. V tuto chvíli mi chybí jasný plán. Když se situace změní, co bude následovat. […] Protože řekněme si to jasně: koronavirus tu je a bude. Stejně jako chřipka nebo spalničky. Tu nemoc nikdo na tiskové konferenci nezabije.“ Zima uzavírá varováním: „Teď je důležité nastavit plán tak, aby kroky vlády neznamenaly krach země a v důsledku více mrtvých než v důsledku koronaviru.“ Jenže to je skutečnost, kterou velká část naší společnosti stále ještě odmítá vidět: že zastavit ekonomiku znamená zhruba totéž, co spáchat sebevraždu…

Otevřený dopis poslancům před zítřejším hlasováním o prodloužení nouzového stavu napsal známý komentátor Alexander Tomský. Vyzývá je, aby pokud možno realisticky zhodnotili, „která volba stanoví menší zlo“. Píše: „Poslední tři dny vykazují grafy všech zemí pouze lineární růst, což zcela jistě znamená začátek konce. Epidemiologové a politici, kteří se nechali ovlivnit představou exponenciálního růstu, pomalu a neochotně přiznávají, že nákaza pravděpodobně nedosáhne ani normálního globálního počtu obětí běžné chřipky ročně (300 000 až 500 000). Dnes má Covid-19 na kontě 54 000 osob.“ Svůj dopis uzavírá: „Vážení poslanci, dobře zvažte, má-li smysl prodloužit celonárodní karanténu a další umrtvení ekonomiky od 12. do 30. dubna. Každý den navíc znamená psychickou i materiální újmu a bankrot, nezaměstnanost je také velká sociální bolest, působí nemoci a někdy i sebevraždy […]. Obavy z pandemie se ukázaly přemrštěné, zdá se, že obavy z globální ekonomické krize přehnané nejsou.“ Takto otevřeně vystoupit dnes vyžaduje značnou osobní odvahu, protože se člověk ihned stává terčem nevybíravých útoků lidí stižených hrůzou ze smrti, ať vlastní, či svých nejbližších. Bojí se, že když vláda otevře vězení, do něhož lidi zavřela, bude to jejich jistá smrt. Za pokryteckým voláním po odpovědnosti se tak neskrývá nic než egoismus volajících. – To je zajisté poněkud provokativní výrok, který však není míněn jako provokace, nýbrž jako konstatování, které se snad podaří v dalších textech tohoto deníku důkladněji vysvětlit a podložit.

Den dvacátý sedmý, pondělí 6. 4. 2020

*

Náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula, který byl dosud iniciátorem vládních restriktivních opatření a zastával tvrdou linii boje s virem a nemocí – mimochodem muž, kterému podle průzkumu mínění věří v současné době zdaleka nejvíce našinců – včera velmi překvapil, až šokoval národ, když provedl názorový obrat o 180 stupňů a do médií prohlásil, že by bylo třeba promořit koronavirem naši populaci. Předseda i místopředseda vlády se od tohoto názoru distancovali. Co k tomu Prymulu vedlo? Říká, že jednak není v dohledu vakcína a tvrdá opatření nelze držet věčně, a jednak poukazuje na to, že údaje z Číny o počtu nakažených nejsou pravdivé (přičemž použil výraz „korektní“…). Domnívá se, že není pravdou, že by v Číně nepřibývalo nakažených, což ovšem neznamená nic jiného, než že restriktivní opatření izolující obyvatele nejsou účinná. (Pokud si někdo představuje, jak se malilinkatý vir nese v kapénce našeho aerosolu vzduchem a je zachytáván rouškou, kde záhy hyne, nebo jak má tato malilinkatá koule s nožičkami, připomínající námořní minu z druhé světové války, dolet omezený na dva metry, bude asi stěží chápat, jak je to možné; ovšem taková představa je veskrze iluzorní.) Navíc upozorňuje, že v Itálii je nakažených podstatně víc, než se mělo za to, možná až deset milionů, což ale drasticky snižuje smrtnost této nemoci – už ne 15 procent, ale jen 2 procenta i v samotné Itálii. Co z toho plyne? Pro Prymulu jistě velmi neradostné zjištění, které by ovšem každému duševně zdravému člověku muselo způsobit výčitky svědomí tak velké a těžké, že si je sotva lze představit: nebezpečí nemoci Covid-19 bylo přeceněno možná desetinásobně a zvolená opatření byla zbytečná, protože jsou neúčinná. Když takový člověk uváží, jaké škody tato opatření napáchají, že půjde o stovky, možná tisíce miliard a o lidské životy, a když si navíc uvědomí, že to byl on sám, kdo špatně odhadl situaci a byl strůjcem těchto opatření, pak je to jistě zjištění velmi velmi neradostné a vysvětlující také onen názorový obrat. Jenže co se stalo, nedá se odestát a tento vlak už zastavit nelze.

Už několikrát jsme si kladli otázku, jak se mohla vzedmout ta obrovská vlna strachu a jakou roli v tom sehrála a sehrávají média, respektive proč tuto roli hrají. Ještě jednou se k ní vraťme, protože to je otázka velmi důležitá a pro život po karanténě bychom si z ní měli vzít ponaučení. Už jsme zde citovali Víta Kučíka, Čecha žijícího v Itálii, který říká: Média obecně nejsou vědecké spolky pro ‚objektivní popis reality‘, jsou to spolky pro ‚přitahování pozornosti‘, takže logicky vybírají jen ty střípky nekonečné reality, které pozornost přitahují – tj. nejvíce emotivní a alarmující záběry z epicenter, nikoli z široké periferie, kde je situace nudnější. Proto vidíme záběry šesti prázdných regálů a nikoli těch osmašedesáti plných, proto reportáže z nejpřetíženější nemocnice v Bergamu a nikoli z těch desítek relativně běžně fungujících.“ Lékař Martin Balík zase mluví o mediální „bublině kolem Covid-19“. V čem je toto označení výstižné? Je třeba si především uvědomit, že média nejenže chtějí přitahovat pozornost, ale také sama pozornost svou a tím i naši někam upírají a směřují. Zaměří se na prázdný regál a tím do nás vloží obraz prázdných regálů a nedostatku. Zaměří se na umírajícího pacienta a tím do nás vloží obraz děsivé smrti. Zaměří se na rozežrané plíce postiženého člověka a tím nám do (pod)vědomí uloží tuto informaci, tento obraz. Goethe věděl o síle takovýchto obrazů a označil ji – jak jsme si již říkali – za magickou. A není to nadsázka. Tyto obrazy se vnořují do naší duše a zmocňují se jí. Zmocňují se jak našich představ a myšlenek, tak našich citů a dokonce i naší vůle, kterou v tomto případě ochromují. Je sice pěkné, když člověk, který denně sleduje televizní zpravodajství a je těchto obrazů plný, prohlásí, že on si z nich nic nedělá, nicméně to je jen jeho zcela mylná představa; on si z nich sice nic nedělá, protože nereflektuje, ale ony ho mají ve své moci. Může se jakkoli chlácholit, na skutečnosti to však nic nezmění. – A jestliže se pozornost médií zaměřuje již jen na jednu nemoc a na každého nakaženého, nutně to vyvolává dojem a přesvědčení, že na světě nic než tato nemoc neexistuje, a lidí, konzumentů médií, se zmocňuje apokalyptická nálada posledního soudu, i když se nakonec ukáže, že obětí této „pandemie“ nebude více, než kolik je každoročně obětí běžné chřipky – na kterou se ovšem média nezaměřují a tudíž z ní nikdo nemá strach. Řešení? Posilovat svébytnost a soudnost, svou vnitřní sílu, své Já, učit se reflektovat své nitro, své pohnutky, své strachy, a hlavně úplně přestat sledovat televizi, neboť její působení je o řád silnější než působení jiných médií a proti jedu, kterým člověka infikuje, se těžko hledá obrana.

V týdeníku Das Goetheanum zveřejnil stať ke koronaviru známý anthroposofický lékař Peter Selg; český překlad koluje i v našich kruzích. Selg sleduje jak současnou diskusi, tak různá vyjádření Rudolfa Steinera k problematice epidemií a nákaz. Ze současné diskuse vyzvedává text jedné americké vědkyně, která vznik různých epidemií z poslední doby dává do souvislosti s tím, jak se lidé chovají k životnímu prostředí a zvířatům. Aniž by autorčiny vývody nějak komentoval, vytváří tím Selg dojem, že ano, Covid-19 je když ne trestem, tedy přímým důsledkem našeho zlého chování k přírodním říším.V další části textu přináší Selg přehled výroků Rudolfa Steinera, ve kterých se hovoří o příčinách epidemií nebo o tom, že přijdou „strašné epidemie“, a snaží se tím vyvrátit názor, že anthroposofická medicína nebere viry a bakterie dostatečně vážně. V závěrečné části stati hovoří autor o vztahu lidstva a Země a o tom, že příroda zrcadlí chování člověka. To je téma, které v této knize zajímá i nás a k němuž se v jejím závěru ještě vrátíme – a tím i k textu P. Selga. Tentokrát však chci jen vznést pochybnost – při vší úctě k autorovi: Opravdu zde dobře rozlišil (neboť schopnost rozlišovat je právě tím, oč jde při naší zmiňované kýžené soudnosti a co zdůrazňovali jak Platón, tak Aristotelés), zda dnes v případě nemoci Covid-19 můžeme hovořit o „strašné epidemii“ a v případě koronaviru o „patogenu toho nejhoršího druhu“? Jsem přesvědčen, že nikoli. Že dobrý úmysl (poukázat na bezohledné zacházení člověka s planetou) zde byl důležitější než precizní rozlišení reality.

Den dvacátý osmý, úterý 7. 4. 2020

*

Počet úmrtí za 1. čtvrtletí roku 2020, celosvětově:

celkem úmrtí                         15 070 752

koronavirus                                  53 238

úmrtí matek při porodu                79 200

sezónní chřipka                          124 589

malárie                                        251 333

sebevraždy                                 274 770

autonehody                                345 887

HIV/AIDS                                 430 739

alkohol                                       640 860

kouření                                   1 280 909

rakovina                                 2 104 403

(zdroj: www.worldometers.info)

Rektor Univerzity Karlovy, lékař Tomáš Zima, o kterém jsme psali předevčírem 6. dubna, týž den napsal otevřený dopis politikům, v němž se kategoricky staví proti vládním restriktivním opatřením a vyzývá politiky, aby přijatá opatření okamžitě a zásadně přehodnotili. Píše: „Mám velké obavy z devastačních dopadů, kterými pokračující restrikce tvrdě a na dlouhou dobu zasáhnou každého občana, naši zemi a celou společnost. Hrozí způsobit obrovskou vlnu nezaměstnanosti, sociálního zmaru a existenčních problémů pro statisíce lidí. Problémů, jejichž důsledky budeme řešit desetiletí. Jsem přesvědčen, že máme ještě poslední možnost zatáhnout za záchrannou brzdu a pokusit se Českou republiku co nejvíce ochránit před pádem do hluboké ekonomické propasti, která by vedla k naplnění smutných prognóz a drastickému úpadku všech oblastí našeho života na dlouhé roky dopředu.“ Poté střízlivě a racionálně uvádí v deseti bodech důvody, proč by vládní opatření měla být okamžitě přehodnocena, a v deseti dalších bodech vyjmenovává kroky, kterou jsou teď podle něj nutné: okamžité uvolňování karantény, podpora OSVČ, daňová opatření, ochrana občanů před exekucemi, přijetí zákona proti lichvářským půjčkám atd. Varuje před dlouhodobou devastací lidských životů v důsledku vládních opatření a uzavírá slovy: „Jsem přesvědčen, že jsme ve zcela zásadním okamžiku moderních dějin naší země. Teď je čas na odpovědná rozhodnutí, která by ale neměla v žádném případě být v rozporu s naší Ústavou a demokratickými principy. Měli bychom se k hrozícímu kolapsu postavit čelem a řešit jej společně s nasazením veškerých sil ve prospěch dobré budoucnosti našich občanů, společnosti i země. A hlavně mít jasný plán a srozumitelnou strategii. Všichni občané našeho státu potřebují vidět jasný směr a jistotu a cítit, že jsou jeho neodmyslitelnou součástí.“ Ano, tento okamžik je zásadní a je potěšitelné, když se rektor naší nejstarší univerzity rozhodne vystoupit z důstojného ústraní, v němž obvykle akademičtí hodnostáři setrvávají, a občansky se tváří v tvář zkáze, do níž se řítíme, angažovat. Stejně jako v případě Tomského jde o projev osobní odvahy, které je třeba, má-li se člověk veřejně postavit proti obecné hysterii. Ale v určitých chvílích prostě nelze jinak. Platí to i pro trestní oznámení, které na předsedu a místopředsedu vlády, ministra zdravotnictví a na jeho náměstka podali 6. dubna brněnští právníci David a Vendula Záhumenští. V oznámení uvádějí: „Jednání předních státních činitelů má mimořádný dopad na životy každého jednotlivého člověka v České republice. Proto je nezbytně nutné, aby přesně dodržovali ústavní pořádek, zákony a jednali v nejlepším zájmu České republiky a jejích občanů. […] Vláda vyhlásila nouzový stav a řadu opatření, které omezují zásadním způsobem práva a svobody občanů a mimořádně citelně zasáhly ekonomiku a do budoucna zásadně ohrožují plnění povinností státu v oblasti zdravotnictví, bezpečnosti, školství, vědy a výzkumu a sociálních služeb.“ V oznámení je dále připojeno rozsáhlé zdůvodnění a dokladový materiál. – To, o čem jsem uvažoval a co jsem považoval za nutné, to jest podat trestní oznámení na právě tyto vládní činitele, bylo tedy vzápětí provedeno, a to lidmi k tomu povolanými. Bude nyní na soudech, aby zhodnotily míru viny těchto osob, bez ohledu na to, jaké dostanou od nejvyššího představitele našeho státu medaile za „zásluhy“.

Že bychom přece jen nebyli národem knechtů?

Poslanecká sněmovna včera schválila prodloužení stavu nouze do konce dubna. Devastace společenského a ekonomického života tedy může pokračovat.

Jak je vůbec možné, že vznikne takováto pandemie strachu? Hovořili jsme o roli médií, ale média samozřejmě musí najít živnou půdu v lidských duších. Co je touto živnou půdou? Především dnes tak rozšířená iluze věčného mládí. Lidé si nechtějí připustit, že stárnou a opotřebovávají svou tělesnou schránku a nakonec jako každý zemřou. Proč si to nechtějí připustit? Protože uvěřili, že smrtí vše končí a po smrti už není nic. Tato materialistická víra, která je zcela mylná, je ovšem jako mor – mor novověku. Je to jed, který postupně otravuje a rozežírá duši lidí. Lidé pak veškerou energii soustředí na to své „carpe diem“, neboť co jim zbývá? Až jednou pochopí, že duše a duch nejsou funkcí hmoty, ale že naopak tělo je sídlem a výtvorem duše a ducha a že duše a duch existují před tělem i po něm, vše se změní. Pak pro ně přestane být tento hmotný svět a tento současný život alfou a omegou všeho jejich usilování. Pak pro ně nemoc a smrt pozbydou své hrozivosti, ba fatálnosti, budou přijaty jako součást života a strach z nich se rozplyne; otevřou pak dveře, o nichž mluví Goethe, a za dveřmi nebude nikdo. Otevřou dveře svých omezených životů, a za dveřmi bude život věčný! A každý, kdo jako já prožije existenci své duše mimo své tělo, se stává svědkem této skutečnosti, svědkem života věčného a je povolán sdělovat to druhým lidem, kterým zatím nebylo dáno tuto zkušenost učinit.

Den dvacátý devátý, Škaredá středa 8. dubna 2020

*

I přes petici, otevřené dopisy a trestní oznámení se vláda i parlament dál tváří, že jsme všichni smrtelně ohroženi koronavirem, je třeba držet nás zavřené a že s ekonomickými důsledky se snadno vypořádáme. Předseda vlády i přes sílící hlasy příčetných lékařů ujišťuje, že žádné promořování národa se konat nebude, což bude ovšem mít na prostupování koronaviru populací stejný účinek, jaký má na smrt jeho prohlášení o tom, že u nás nesmí umírat lidé. Totiž žádný. Ale to je našemu premiérovi vcelku jedno. Jeho hlavní snahou je říkat slova, která chce slyšet většina společnosti – a ta chce slyšet, že je ochrání nejen před virem, ale i před smrtí. A tak tedy učitelé dál nebudou moci být s dětmi a učit je, kuchaři lidem vařit, pedikérky jim ošetřovat nohy, knihovníci a knihkupci jim poskytovat čtení, faráři žehnat a podávat tělo a krev Kristovu, hudebníci hrát a fotbalisté kopat do míče. Různé továrny a provozy zastavují výrobu, protože se jejich výrobky neprodávají, a až to všechno skončí a budeme si moci sundat hadr z tváří, až děti půjdou do školy a otevřou se prodejny, začne velké sčítání ztrát a zjišťování, že jsou horší a trvalejší, než se čekalo, a že vlastně celá ta pandemie proti tomu byla jen takový pšouk, pardon, bublina. Až odkryjeme své tváře, začne doba účtování. A až skončí doba účtování, měla by začít doba přemýšlení a uskutečňování kroků nejen k tomu, aby se něco podobného již nemohlo opakovat, ale i k tomu, aby se změnila celá naše společnost. Jaké kroky by to mohly či měly být? Měli bychom mít takovou vládu, která bude vidět dál než k obzoru několika měsíců a která dokáže brát v úvahu hlediska mnohem širší než dnes, to znamená, která nebude bojovat proti nemoci i za cenu záhuby „pacienta“ a bude mít na zřeteli dlouhodobé společenské dopady svých opatření. Jak ale dosáhnout toho, abychom takovou vládu měli? Je zřejmé, že současným systémem boje politických stran o voliče to zajistit nelze. Strany jsou buďto skrytě dotované ze strany kapitálu, aby pak v legislativě a exekutivě zajistily tomuto kapitálu moc, anebo tento kapitál přímo neskrývaně zastupují. Jejich zájmy jsou pak ryze egoistické, a jejich vláda tudíž neprospěšná lidem a zemi. Aby svět po koronaviru byl lepší, k tomu by byly třeba změny zásadnější, než si dnes kdokoli připouští – muselo by jít o proměnu celého systému. Jak zabránit tomu, aby politická uskupení byla ve vleku lobbistů, tedy egoistických ekonomických zájmů? Muselo by dojít k naprostému oddělení politiky a ekonomiky. Jak? Aby ekonomika neměla tendenci a v podstatě nebyla nucena korumpovat politiku, to jest správu země, musela by být postavena na principu spolupráce a bratrství, nikoli konkurence. Boj o přežití v ekonomice jako její v současnosti základní princip je zdrojem korupce a egoismu v politice. Jakmile se ekonomika postaví na základy spolupráce – což bude také zcela v souladu s evolucí – dojde k proměně politiky k lepšímu. Do té doby to možné není. – Všichni dnes sice volají po tom, aby korupce nebyla, ale kdo je ochoten obrátit ekonomiku tak, aby byla zdravá, totiž kooperativní? Nikdo. Nikdo si není ochoten ani připustit, že právě tady je jádro pudla. Pak ale bude svět po koronaviru sotva lepší.

Den třicátý, Zelený čtvrtek, 9. 4. 2020

*

První obrázek: Leonardova Poslední večeře Páně.

Druhý obrázek: Na scéně se objevují uniformovaní policisté a legitimují přítomné. Jeden z policistů říká Ježíši: „Mě nezajímá, kdo je váš otec! Toto shromáždění je nepovolené!“

Třetí obrázek: Hodovní síň je prázdná. Dvě postavy v protivirových skafandrech aplikují z trysek postřikovačů desinfekční prostředek na hodovní stůl…

Další z včerejších internetových vtipů:

Na obrazovce monitoru je vidět hodovní síň, jak ji známe z Leonardova obrazu; u hodovní tabule sedí jediný Ježíš; nahoře na obrazovce jsou v malých čtvercích vidět hlavy jednotlivých apoštolů v gestech známých z obrazu: Poslední večeře jako videokonference…

Včera byl Zelený čtvrtek, dnes Velký pátek, den ukřižování. Den smrti. Smrt dnes obchází kolem. Především ale v představách lidí. Smrt byla vždy součástí života, až v posledních staletích se stala jeho konečnou stanicí, posledním zastavením. Lidstvo uvěřilo, že po uložení do hrobu již není nic a mrtvý žije tak nanejvýš ve vzpomínkách pozůstalých. Život věčný byl zapomenut. Nyní se zase musíme naučit umírat. Přijmout opět smrt jako součást života a jako nevyhnutelnou podmínku vzkříšení. Bez smrti není života, bez smrti není vzkříšení.

Člověk si tváří v tvář dnešní hysterii klade naléhavou otázku: Co bude lidstvo dělat, až přijde skutečně „strašná epidemie“, vyvolaná opravdu „patogenem toho nejhoršího druhu“, když už teď, kvůli nemoci, která nemá ani tolik obětí co běžná sezónní chřipka, reaguje tak panicky? Co bude dělat, když už teď je jeho reakce tak naprosto přemrštěná? Co ještě může nastat, jaká krutější opatření ještě mohou být v tom šílenství vyhlášena? – Lze jen doufat, že v takovém případě přestanou státy fungovat a budou paralyzovány, a vlády tak nebudou moci vyhlašovat svá nesmyslná opatření a policie trestat jejich porušování, a že lidé budou moci sami začít organizovat vzájemnou pomoc a přemýšlet, co by v dané situaci bylo nejlepší nejen pro ně samé, ale pro celek společenství, který zase i jim umožní přežít, anebo důstojně zemřít a odejít na onen svět. A když už budou muset zemřít a Pán je povolá k sobě, že budou moci umírat mezi svými blízkými a ne mezi roboty nebo přízraky ve skafandrech a že budou důstojně pohřbeni a ne strčeni do igelitového pytle. Buďto můžeme v éře po koronaviru čekat, že budou státy takto paralyzovány a lidé budou moci sami jednat, anebo můžeme začít cílevědomě pracovat na pozvolné proměně vztahu mezi státem a jedincem, kdy odpovědnost bude víc a víc přebírat jedinec, nikoli stát. Nestane-li se tak, hrozí při skutečně vážné epidemii státem řízená a médii asistovaná eutanazie společnosti; dnes prožíváme důrazné varování.

Když Kristus s těžkým křížem kráčel na popraviště a tvář mu zaléval pot, přistoupila k němu Veronika a podala mu roušku. Kristus si tvář otřel a její otisk se objevil na roušce. Byla to ona nepředstavitelná síla, která v něm žhnula a jež umožnila toto vpálení jeho tváře do plátna, tak jako se později i celé jeho tělo vežhnulo do rouch, do nichž bylo zabaleno Jeho tělo. A je to ona síla, kterou se musíme učit probouzet ve svém nitru, aby v nás žhnula – síla, která zevnitř, z nitra žhne ven a vpaluje se do okolního světa; tato síla, toto prožhnutí Kristem je jedinou účinnou ochranou proti vnějším „patogenům“, zcela nesrovnatelnou s účinností roušky, která nám byla jako kus hadru nasazena zvenčí!

Den třicátý prvý, Velký pátek, 10. 4. 2020

Bílá sobota, den, kdy Ukřižovaný sestoupil do podsvětí, do světa zemřelých, a zemřelé vykoupil. Vzkřísil je a oni se ukázali lidem v Jeruzalémě a vydali svědectví o Kristově sestoupení do říše Hádovy. – Dnes je tedy den podsvětí, den, kdy síla Kristova pronikla i mezi mrtvé. (Blíže se o tom lze dočíst v závěrečné části Nikodémova evangelia.)

Známý mi včera napsal o svém osamělém rozjímání na jedné křížové cestě; při návratu domů jej kontrolovala policie. A on si kladl otázky:

„Mohu na Velký Pátek (v nouzovém stavu) podnikat takovéto ‚výlety‘?

Mohu vyznat Víru ve Spasitele jinak, nežli sledováním on-line přenosu z kostela?

Mohu se vzdálit z domova, aniž bych ‚narušil‘ klima nastolené vládou této země?

Může mě někdo stíhat za projev svobodného vyznání filosofického a náboženského pohledu na svět a bytí v něm?

Může mě ochránit Boží Síla před státními zákony či jejich dozorci?

Může se vymáhat poslušnost ve stylu: toto je dáno, poslouchej, podřiď se … Otce / Matku / Podstatu vyznávej virtuálně, nebo jen izolovaně, v soukromí … které i tak máme pod kontrolou…?

Co mohu, co můžeme; co nikoliv?“

Farářka Obce křesťanů Stanislava Veselková obci věřících v dnešním kázání napsala: „Dávný příběh je letos zvláštně prolnut současnými událostmi. To, co se za poslední měsíc už téměř po celém světě děje, nás takzvaně ‚nenechává v klidu‘, máme obavy, počty nemocných a zesnulých rostou… Ale máme nařízený klid. Máme nařízeno co nejvíce omezit vycházení ven i setkávání s druhými lidmi. Bolest nás křesťanů z té skutečnosti, že se nemůžeme sejít ve svých společenstvích, číst si spolu příběh Velkého týdne a prožít společně Velikonoční vzkříšení, je možná až příliš velká. Ale máme ji zažít, ztišit se, mlčet a prožít do hloubky to, co přichází.“ A své kázání uzavírá: „Ticho Bílé soboty se už po několik týdnů realizuje v tichu ulic, koncertních sálů, divadel a kostelů. Tento přikázaný klid může pro nás […] být velkou pomocí. Můžeme si v klidu promyslet, co chceme dělat zítra, až zvítězí Život nad smrtí. Zda se chceme vrátit ke starému způsobu života, anebo zda chceme plně prožít realitu toho, že jsme součástí veliké proměny světa a že se ta proměna týká i nás.“

Ano, nouzový stav a vyhlášená karanténa jsou Bílou sobotou lidstva, jeho sestupem do podsvětí, do říše mrtvých. Ze strachu ze smrti jsme – zemřeli. Neboť nesmět se sdružovat s bližními je jako zemřít. Jen síla, o níž jsem psal včera, síla, jež prožhne nitro každého z nás, může lidstvo z podsvětí vyvést. Jinak nám bude souzeno dlít navždy v Hádově říši. Ne, dnes ještě vzkříšení není na dohled.

Smrt a záhrobí jsou pro většinu současníků stejně děsivé jako představa, že by je v případě skutečné, skutečně zlé epidemie nechal stát na holičkách a svými zákazy a nařízeními jim jasně nestanovil, co musí a co nesmí v takové chvíli dělat. Děsí je představa, že by měli sami uvážit, co je v daném okamžiku třeba. Jak by pak mohli zachovat holý život? Museli by úplně změnit uvažování; každý sám ze sebe by musel řešit svůj život – zevnitř, nikoli zvenčí. V takovou chvíli by ale musel především vědět, co potřebuje jeho bližní, jeho sousedi z ulice, obyvatelé jeho obce – a ne to, kolik lidí včera zemřelo ve Španělsku nebo v Číně. Neboť takovéto informace jsou v tu chvíli zcela irelevantní, jako jsou ovšem irelevantní i teď. Znamenalo by to být duchapřítomný, být tady a teď, a nepoletovat svým duchem kdesi po bludném mediálním světě, který nás obestírá klamem a víří naše emoce. Být tady a teď, být sám v sobě a tím v Kristu, být svobodný a v této svobodě hledat cestu k druhým – cestu spočívající ve vzájemné službě: toť pravá cesta, cesta z říše stínů. Být poslušen vrchnosti, jež velí nevěřit druhému člověku a bát se ho, nedružit se a být každý sám: toť cesta do temnot a úzkostí, beze světla na konci tunelu…

Den třicátý druhý, Bílá sobota, 11. 4. 2020

*

Je Neděle velikonoční a Kristus vstal z mrtvých! Událo se neslýchané mysterium přemožení smrti. Kéž i lidstvo přemůže materialismus a svou víru v smrt a pozná nepřemožitelnost života.

Epidemie je zřetelně na ústupu. Místopředseda vlády Jan Hamáček i náměstek ministra zdravotnictví Roman Prymula sice dál zkoušejí národ zastrašovat, stejně jako média, ekvilibristicky vytahující další a další hrozivá čísla, avšak lidé se bát přestávají a hromadně v tyto krásné dny vyrazili do lesů i do hobbymarketů (potřeboval jsem si včera zakoupit porouchanou součástku vodního kohoutku a ještě nikdy jsem v příslušném hobbymarketu nezažil takový nával), a ani s rouškami už to, přinejmenším v přírodě, nijak nepřehánějí a osmělují se k prvním krůčkům bez nich. Hamáček to zamračeně komentoval slovy, že „polevuje vůle nosit roušky“. Bodejť. Vede se nesmělá diskuse o nutnosti promoření populace koronavirem, kterou však státní vedení striktně odmítá – co mu také zbývá jiného, když z koronaviru udělalo strašáka přímo démonického. Komentátor Petr Fischer v článku „Česko promořené Prymulou“ (Aktuálně.cz) to vystihuje slovy: „Mediální obraz nemoci se ale mezitím tak prohloubil a zvětšil, strach narostl a skrze média a sociální sítě pronikl všude, že postupné promoření populace vypadá dnes jako hromadná sebevražda. Případně jako likvidace slabších, kteří nemají nárok na přežití.“

Ano, ta část populace, která se stále ještě koronaviru děsí, umírá hrůzou již jen při pomyšlení, že by se s tou krvelačnou bestií měla někde potkat. – Takto napsáno to samozřejmě vypadá silně přehnaně až absurdně, nicméně mediální obrazy vložené do podvědomí takové jsou a takto v lidech „pracují“. A lidé se bojí. Ovšem bojící se národ je snem každého vladaře… Ale strach, zdá se, ustupuje, bublina splaskává. Život vítězí nad smrtí, tak jako pokaždé… Nechť ale každý, kdo si z této krize chce odnést poučení, zpytuje své nitro a zkusí vrhnout světlo na strašáka, démona strachu, který se v ní během pomalu utichající mediální kampaně usídlil a roztáhl: Bál jsem se? Čeho jsem se bál? Že budu trpět? Že zemřu? Že zemřu bez pomoci? Že zemřu bez přítomnosti blízkých? Že zemřu bez lidské důstojnosti? Že zemřu?

Je Neděle velikonoční a křesťané dnes sedí doma, o samotě, jen mezi rodinnými příslušníky. S bratry a sestrami svých obcí se sejít nesmějí. Přitom víra v Krista staví druhé lidi, bratry a sestry ve víře, na roveň bratrů a sester pokrevních. A obce a společenství duchovních sourozenců už dva tisíce let společně oslavovaly zmrtvýchvstání Spasitelovo. A je to snad poprvé za ta dvě milénia, kdy nesmějí, nemohou. Když byli v Římě křesťané pronásledováni a hrozila jim smrt v cirku nebo na kříži, scházeli se tajně v katakombách, neboť potřeba pospolitého sdílení byla silnější než strach ze smrti. – Dnes poslušně sedí u videí a sledují bohoslužby každý sám. Nevídané a neslýchané. Každý sám. Každý sám. A nikdo, nikdo se nevzepře strašákům a démonům…

Leč Kristus vstal z mrtvých…

Den třicátý třetí, Neděle velikonoční, 12. 4. 2020

*

Co znamená pro vývoj lidstva, pro vývoj křesťanství, pro vývoj Kristova působení na Zemi, že celé křesťanstvo nemůže a nesmí poprvé po dvou tisících letech společně oslavit svátek, který je pilířem křesťanství, totiž Kristovo zmrtvýchvstání? A nejen oslavit, ale se ho i účastnit? Co to znamená, když křesťané každý sám prožívají tuto svátost u monitoru počítače nebo televizní obrazovky, bez živého styku s druhými lidmi, když nemohou přijímat tělo a krev Kristovu, když se modlí k obrazovkám přístrojů? Znamená to smrt starého, dosavadního křesťanství. Jak by mohl Kristus působit skrze monitor? Kristus může působit jen skrze člověka. Staré křesťanství právě zemřelo a papežův hluboký smutek, když osaměle celebruje ve Vatikánu velikonoční mši, vyvěrá z tušení, že tomu tak je. Kristovo vnější náboženství tím po dvou tisících letech skončilo. Otevírá se čas pro křesťanství z nitra člověka. Otevírá se čas pro náboženství Zmrtvýchvstalého. Jen on může přemoci strach ze smrti, který převzal vládu nad lidstvem.

Náš nejvyšší státní představitel se ve svém včerejším vystoupení nechal slyšet, že je třeba pokračovat v restrikcích. Pravil, že „obětovat zdraví za ekonomický růst je zhovadilost“. Opět tím prokázal nejen své buranství, ale i svou krátkozrakost a omezenost. Zřejmě nechápe, že nikdo nemluví o ekonomickém růstu, ale o zachování ekonomické činnosti jako nezbytného předpokladu života společnosti. Ekonomika je živé tělo společnosti, její metabolismus; ekonomika není, jak se někdo domnívá, obohacování se jedněch na úkor druhých, tedy „byznys“, ale trojnost výroby, oběhu a spotřeby. Ekonomika tedy musí fungovat, musí žít, aby lidé mohli spotřebovávat. A spotřeba bude nutná tak dlouho, dokud budou mít lidé potřeby, tedy dokud budou existovat. Mají-li tedy lidé žít, musí žít a běžet i ekonomika. (Je ovšem zcela jiná otázka, jak ekonomika funguje; o té jsme už ale koneckonců hovořili.) Úskalí ovšem spočívá v tom, že je zde jisté prodlení: aby lidé mohli zítra žít, musí ekonomika fungovat dnes. To ale náš nejvyšší představitel zjevně nechápe a chápat nechce. Jaké vidí východisko? Zadlužování! „Zadlužování není sprosté slovo,“ pravil. Proč to řekl? Protože i on vnímá, že to „sprosté slovo“ je. Že zadlužit se znamená žít dnes na úkor budoucnosti. Přesunout naše problémy na ty, kdo přijdou po nás. Vzít kvůli dnešnímu pohodlí těm budoucím svobodu a nasadit jim jho. A „jho“ zde není použito jako básnický obrat: jen ať si každý zkusí uvědomit, co pro otroka znamenalo nést jho, tedy okovy, mít spoutané ruce nebo nohy – pak mu dojde, co znamená dnešní zadlužení pro budoucnost. Zadlužování je hluboce egoistický akt. Inu tak, tento představitel je zkrátka představitelem staré doby, která nás zavedla tam, kde nyní jsme. Nová doba bude vyžadovat nekompromisní přehodnocení těchto starých, dnes již zhoubných paradigmat.

A jaké že má být to nové paradigma? To pochopí ten, kdo si v mysli a v srdci dokáže spojit tyto dvě věci: křesťanství jakožto lásku k bližnímu a ekonomiku jakožto práci pro uspokojování potřeb bližních, jakožto službu. Až se pravlastní princip křesťanství, láska k bližnímu, stane jádrem a zdrojem ekonomického života: teprve tehdy zavládne mír mezi lidmi. To je to nové paradigma – nová ekonomika i nové křesťanství.

Den třicátý čtvrtý, Pondělí velikonoční, 13. 4. 2020

Na běžnou sezónní chřipku u nás každoročně umírá okolo dvou tisíc lidí (je to samozřejmě řečeno zjednodušeně, neboť většinou tito lidé umírají v důsledku kombinace jiného závažnějšího onemocnění s chřipkou). Na nemoc Covid-19 u nás po několika měsících „pandemie“ zaplňující veškerý mediální prostor zemřelo několik desítek lidí, konkrétně 7,5 procenta z počtu obětí běžné chřipky, proti níž ale nikdo žádná drastická opatření nepřijímá a novináři o ní píšou leda tehdy, je-li třeba přimět lidi k vakcinaci. Z tohoto pohledu je současná vlna mediálního děsu stěží pochopitelná a ještě hůře akceptovatelná. Média denně straší smrtí a je nutno říci, že v celé koronavirové krizi, která bude mít nejen pro náš národ, ale pro celé lidstvo velmi závažné důsledky, sehrála a sehrávají roli nanejvýš odpornou. Když člověk nezaujatě sleduje, jakým způsobem je strukturováno a podáváno zpravodajství, má naléhavý dojem, že devadesát procent novinářů musí trpět obsesí zmarem a smrtí, být pod vlivem drog, duševně nemocných, posedlých démonem nebo jiným způsobem nepříčetných. Kdyby zpravodajství mělo odpovídat skutečné realitě, musela by být jedna zpráva ze sta věnována nemoci Covid-19 a koronaviru a devadesát devět zbývajících následkům vládních opatření pro lidi. Neboť postižen či ohrožen touto nemocí není téměř nikdo, zatímco vládními opatřeními jsou postiženi téměř všichni, z toho velká část existenciálně. Kdyby novináři vyváženě a pravdivě informovali o tom, co lidi opravdu postihuje a ničí, tedy o jejich existenční likvidaci vládou, byla by v zemi zcela jiná nálada a vláda by si nikdy takovéto restrikce nemohla dovolit. Avšak v současné atmosféře strachu, rozdmychávané dnes a denně médii, si může dovolit cokoli. Žurnalistika, tak jak se teď praktikuje, se tím stala zaměstnáním stejně odporným jako třeba exekutorství. A tak se vás, novináři, ptám: Kde máte ty statisíce mrtvých umírajících bez pomoci všude kolem? Proč neinformujete o statisících lidí, kteří teď zchudnou a mnozí zemřou, protože zdravotnictví a sociální péče budou v příštích letech podfinancované, jelikož vláda dnes zaškrtila ekonomiku? Proč děsíte národ svými absurdními strašáky? Proč sloužíte destrukci a zkáze? Proč svým hrubě zkreslujícím zpravodajstvím vytváříte virtuální realitu, která se od té skutečné vzdálila natolik, že je dnes už jejím popřením? Proč?

A vlády a jejich přisluhovači si mohou dovolit cokoli a také si to dovolují. Omezení – kvůli chiméře zhoubné nemoci – o jakých se nám před dvěma měsíci ani nesnilo, jsou dnes běžnou a obecně přijímanou skutečností. Zákaz volného pohybu, zákaz sdružování, zavřené hranice, školy i obchody. Sledování lidí pomocí mobilních telefonů a platebních karet. Neslýchané. A plukovník Prymula, který zřejmě nedovede jinak než myslet v intencích války, velet a zastrašovat, opět změnil kurz a chce „utáhnout šrouby“, neboť lidé se mu zdají málo poslušní. Má zřejmě pocit, že těch deset milionů obyvatel naší země jsou jeho podřízení vojáčci, nad nimiž má neomezenou moc. Žije ovšem duchem ve světě, který už dávno vzal za své, a bude – doufejme – brzy uveden do reality světa, který už je jiný než ten, v němž jedni veleli druhým a ti druzí museli poslouchat. A skuteční vládní představitelé, předseda a místopředseda vlády? Ti se v těchto dnech stáhli a nastrčili před sebe Prymulu, který si tak rád pouští před médii ústa na špacír, aby případný hněv obyvatelstva nasměrovali na něj. A oni sami, jsou také jen někým nastrčeni, aby sloužili jeho zájmům? Jelikož se politika už dávno stala služkou ekonomiky, nebylo by se co divit…

Filosof Ladislav Benyovszky, docent Univerzity Karlovy, se ve svém včerejším článku (Forum24) zamýšlí nad strachem ze smrti. Vrací se k Hegelovi a dalším filosofům a píše: „Pocit ohrožení – tzn. prožitek přibližování se smrtelného nebezpečí, který již od dob Aristotelových nazýváme strachem může být tak silný, že je člověk ohledně své samostatnosti ochromen. V prospěch pouhého setrvávání ve svém bytí obětuje pak svou samostatnost, jakkoli mu jediná dává smysl, a začne svou samostatnou žádost po životě zadržovat, omezovat. Začne – ochromen strachem – sloužit a stává se tak rabem (Knecht), čili otrokem. Stačí k tomu jediné: neustále zabezpečovat přísun strachu, strašit, strašení stupňovat a prodlužovat je v čase. Právě tím je možno, stojíme-li ohledně příslušného ohrožení na místě ‚informační vstupní brány‘, intenzitu dávkování strachu měnit, využívat tyto změny k prosazení své žádosti po životě, a tak tohoto basic instinkt využívat ke svému panství, ke své vládě (Herrschaft) nad těmi, kdo příslušnému strachu podléhají.“

Autor ovšem nehledá kořeny strachu jen tak obecně, ale – jak hned otevřeně přiznává – na srdci mu leží naše současná situace: říká, že cítí povinnost vyjádřit obavu, že jsme v dnešní situaci ohrožení ztratili schopnost vnímat, zda se neodehrává využití či zneužití našeho strachu ze smrti. Zdůrazňuje, že jsou velmi zřetelné rozdíly v tom, jak jednotlivé vlády respektují či nerespektují svobodné lidské individuality a jejich společenská a ekonomická práva a nakolik jasně směřují k obnově jejich suverenity, nebo naopak k vytváření budoucí závislosti. V případě naší republiky se ovšem jedná spíše o to druhé.

V závěru stati se Benyovszky pozastavuje nad „chytrou karanténou“: „Vrcholem a doposud největším nebezpečím je koncept tzv. chytré karantény. Ta totiž fakticky, tzn. hledíme-li na fakta a ne na jejich interpretační obaly, není ničím jiným než policejním a vojenským sledováním jednotlivců (nejlépe všech) na každém kroku, jak to patří do arzenálu minulých a současných totalitních režimů nebo temných sci-fi. Jen jako situaci ochromení strachem si dokážu vysvětlit skandální neschopnost politické ‚opozice‘, z níž žádný vskutku opoziční hlas nezaznívá, servilnost veřejnoprávních médií a mlčení, ba často dokonce disciplinovanou podporu národa, který je postupně tlačen do existenční nejistoty.“ Článek uzavírá masarykovským: Nebát se a nekrást! Abychom se mohli nebát smrti, musíme ovšem překonat pocit ohrožení, dnes tak intenzivně vyvolávaný médii. Na otázku, jak toho ale dosáhnout, jak se nebát smrti, však existuje jen jedna odpověď: Poznat, že smrt je součástí života, že smrtí život nekončí, že každý člověk je věčnou duchovní entitou, která v okamžiku smrti pouze odkládá tělo a mění způsob existence. Anebo, slovy Goethovými: Že smrt je jen opatření, jak mít více života…

Den třicátý pátý, úterý 14. 4. 2020

*

Česká republika – vrátíme-li se k textu L. Benyovszkého – patří k zemím, kde je momentálně respektování svobodné lidské individuality na nejnižší úrovni; na opačném pólu evropských zemí pak stojí Švédsko, kde platí pouze zákaz shromažďování více než 50 lidí a restaurace mají otevřeno, děti nižších stupňů chodí do škol a země žije vcelku nerušeně svým běžným životem. Ano, mrtvých, u nichž byla prokázána nákaza koronavirem, je zde už jeden tisíc (přičemž počet obyvatel je zde zhruba stejný jako u nás), nicméně to je stále v mezích běžné chřipky a není to důvod k panice, která zde také, na rozdíl od jiných zemí, zjevně nepanuje.

Včera naše vláda vyhlásila, že děti prvního stupně škol by se za šest týdnů mohly vrátit do školních lavic. Doma jsou právě pět týdnů, a co lze pozorovat, je postupný, poměrně plíživý, nicméně zřetelný přesun výuky do online světa. V prvních týdnech „domácí školy“ se především řešily úkoly ze sešitů, u stolu a bez počítače, nyní se už ale staly běžnou součástí učebního dne videokonference v jednotlivých předmětech, úkoly k řešení online, komunikace přes různé digitální aplikace atd. Podobný trend, vynucený současnou situací, lze pozorovat i v mnoha profesích. Lze předpokládat, že i po uvolnění restrikcí mnohé z těchto tendencí přetrvají a svět bude skutečně více digitální. Vlastně jsme za těch pět týdnů udělali, celá společnost, obrovský skok tímto směrem. Jaký je to ovšem směr? Znovu se musím vrátit k pomůcce pro rozlišení vývojových směrů, uvedené v zápise ze 4. dubna: Když si uvědomíme tento posun, kdy je každý zavřený sám doma a s druhými lidmi se stýká jen přes digitální média a sítě, jen prostřednictvím techniky, pak můžeme velmi zřetelně vnímat, že jsme se výrazně posunuli směrem k vzájemné izolaci, oddělenosti, uzavření se do sebe. Tedy směrem dolů, do podsvětních hlubin zmaru. Symptomů, které můžeme dnes a denně pozorovat, je ovšem více. Stačí si jen uvědomit, jaké to je chodit venku se zakrytou tváří a potkávat druhé takto maskované lidi. Většinou dnes člověk při takovém setkání sklopí zrak – ze studu nad tímto ponížením, anebo někdo i ze studu nad svým strachem z druhého člověka. Vlády nám naordinovaly „sociální distancování“ – a přesně tohle je ta cesta do pekel, dlážděná možná dobrým úmyslem… Pro tento směr, který jde proti regulérnímu, žádoucímu vývoji, je charakteristický strach. Strach či obava je více či méně skrytou, nicméně imanentní, stále přítomnou vlastností intelektu. Ten mu chce čelit kontrolou – absolutní kontrolou všeho, protože těžko snáší nejistotu, nevypočitatelnost a neurčitost. A tak dalším krokem tímto zvráceným vývojovým směrem je „chytrá karanténa“, tedy snaha kontrolovat každého vždy a všude, ať už pomocí mobilních telefonů, nebo platebních karet. Ideální by samozřejmě byly implantované čipy, ale ty zatím obyvatelstvo není ochotné akceptovat – tedy u sebe; u psů je již akceptovalo. Ale i zrušení peněžní hotovosti a zavedení výhradně bezhotovostních plateb by tuto cestu k absolutní kontrole velmi usnadnilo a urychlilo; jistě proto na sebe podobné návrhy nedají dlouho čekat. To všechno jsou tendence, které pomocí uvedeného měřítka můžeme identifikovat jako zkázonosné – zkázonosné proto, že se obracejí proti regulérnímu postupu vývoje člověka a jeho vědomí. – A jaké jsou ty opačné, skutečně žádoucí tendence, které jsou v souladu s vývojem? Především je to kontakt živého člověka s živým člověkem, spolupráce – ovšem motivovaná vzájemnou pomocí, sdílení, vypomáhání si, propojování, nikoli však přes sociální sítě a smartphonové aplikace. Krokem tímto směrem je každé živé setkání dvou lidí, při němž jeden nechce druhého ovládat ani využít. Důvěra. A vždy je třeba mít v hledí, ve výhledu cíl, a tím je nová, lidštější společnost, intuitivně propojená v duchu.

Při tom všem je ale třeba neustále se učit rozlišovat, bystřit úsudek, usilovat o nepředpojatost. Být bdělý. Nenechat se ochromit strachem a nebýt rabem, knechtem, otrokem a nesloužit panstvu. Neboť si můžeme být jisti, že ekonomická krize vyvolaná vládními opatřeními bude znamenat zchudnutí chudých a zbohatnutí bohatých, utužení režimu a omezení svobod, rozšíření kontroly občanů a posílení jejich závislosti na státu a na vrchnosti. Buďme tedy bdělí, nepodléhejme strachu, rozlišujme a dělejme vše pro to, abychom zabránili těmto zhoubným tendencím – ne kvůli sobě, ale kvůli těm, kdo zde budou žít zítra.

Den třicátý šestý, středa 15. 4. 2020

*

Příkladem odporného zpravodajství, jak jsem o něm mluvil předevčírem, je zpráva uveřejněná dnes ráno na serveru Novinky.cz. Titulek zní „Koronavirová nákaza decimuje USA“ a text začíná takto: „Nákaza novým typem koronaviru SARS-CoV-2 zuří ve Spojených státech amerických s neztenčenou mírou. Počet úmrtí infikovaných tam druhý den po sobě dosáhl rekordu. Onemocnění covid-19 podlehlo nejméně 2371 lidí, a celková bilance mrtvých tak překonala 30 800. Počet potvrzených případů nákazy v USA překonal 644 tisíc. Po celém světě už se koronavirus prokázal u více než dvou milionů lidí.“ Autor pod článkem podepsán není. Text by se mohl stát součástí učebnic žurnalistiky jako odstrašující příklad špatného, neobjektivního a manipulativního zpravodajství, neboť Spojené státy samozřejmě nejsou decimovány, nákaza nezuří a uvedená čísla se jen děsivě tváří. Podle amerického Střediska pro kontrolu a prevenci nemocí (CDC) se za minulou sezonu nakazilo chřipkou 55 milionů Američanů a 63 tisíc jich zemřelo. Spojené státy by tak musely být zdecimované každoročně, a je s podivem, že vůbec ještě existují… Člověk si samozřejmě klade otázku Proč? – Proč novináři manipulují veřejným míněním? Proč vlády reagují přemrštěně a v podstatě zcela iracionálně? Proč volí opatření, která budou mít daleko horší následky než samotná nákaza? Vždyť již teď se dá odhadnout, že kvůli omezenému provozu nemocnic a odsouvání nejrůznějších vyšetření a ošetření umřelo za poslední týdny více lidí než na covid-19, a ještě mnohem více jich zbytečně zemře, až se naplno začnou projevovat ekonomické dopady současného zaškrcení výroby a obchodu, přičemž nejvíce tím budou postiženi právě ti, kteří se nejvíc bojí nákazy, tedy ti nejstarší. Proč?

Publicista a komentátor Bohumil Doležal se v článku „Kdo se vzdá svobody na čas, vzdává se jí navždy“ (Forum24) pozastavuje nad odpudivou praxí některých žurnalistů a hovoří o nich jako o agitátorech Nových pořádků, přičemž „Novými pořádky“ má na mysli orwellovský svět nesvobody a přetvářky, zaváděný některými dnešními politiky. Tito žurnalisté, poslušni svých chlebodárců, vyzývají, abychom se nyní nechali zbavit svobody ve jménu záchrany holého života. Doležal k tomu říká: „Ve skutečnosti nic jako ‚holý život‘ neexistuje. Musili bychom to nejdřív stvořit. Například tím, že dopustíme, aby se demokratické prostředí, jakkoli nedokonalé, změnilo ve stát jako obří firmu, kde manažeři vydávají nařízení a lid je poslušně provádí. To se už ostatně v posledních několika letech do značné míry stalo a nynější ‚stav nouze‘ je jen závěrečný akord té kafkovské proměny. Propadáme se do ‚holého života‘, který je snad běžný pro opice, ale ne pro lidi, a namlouváme si, že je to jen přechodné. Jenže z posledního stadia obludného experimentu vývoje opice z člověka už není návratu, a pokud ano, bude to trvat přinejmenším mnoho desetiletí.“ Když mluví o „vývoji opice z člověka“, trefuje tím hřebíček na hlavičku – neboť kdo se domnívá, že člověk je vyšší zvíře, vyšší primát, tedy vlastně jen trochu zušlechtěná opice, opici tím z člověka dělá. A jestliže někdo omezuje základní lidská práva ve jménu „zachování holého života“, redukuje tím člověka na něco, co není a nikdy nebude (bude-li člověkem), i kdyby tomu darwinisté tisíckrát věřili. Člověka prostě na „holý život“ redukovat nelze, neboť pak již člověkem není. A tak autor po právu konstatuje: „Výsledkem takového zápasu o holý život, v němž jsme se pro jeho zachování postupně vzdali naší demokracie, naší svobody a toho, čemu věříme, nemůže být nic jiného než vlčí smečka.“

Nelibost kolegů i politiků bezpochyby vyvolalo prohlášení ředitele virologického institutu při Bonnské univerzitě Hendrika Streecka, podle něhož se (přičemž se opírá o výzkumy institutu) virem SARS-CoV-2 nelze nakazit v supermarketu či u kadeřníka, tedy prostřednictvím předmětů, ale jen při delším těsném kontaktu. Viry nalezené na předmětech nebyly životaschopné. Krátká běžná každodenní setkání podle Streecka nepředstavují velké riziko přenosu viru. Streeck chystá rozsáhlejší studii a předpokládá, že by její výsledky mohly sloužit pro doporučení politikům, aby upouštěli od omezování pohybu osob. Vlastně tím jen opět potvrzuje to, co je zřejmé, že opatření vlád nejsou adekvátní ani racionální, vycházejí z bludných představ a mají za cíl především ukázat populaci, že ji politici chrání. Při dnešním systému soutěže politických stran si prostě každý politik u každého svého rozhodnutí musí jako první položit otázku, co na to řeknou voliči a zda mu to získá jejich hlasy, jejich sympatie, a nikoli zda je to, co koná, správné. Jestliže se 80 procent lidí bojí nákazy, je třeba učinit taková opatření, aby měli pocit bezpečí a dali hlas tomu, kdo jim zachránil jejich „holý život“…

Den třicátý sedmý, čtvrtek 16. 4. 2020

Je to zvláštní, ale už několikrát se mi během psaní těchto drobných komentářů stalo, že to, co jsem napsal, se vzápětí stalo nebo potvrdilo. Včera ráno jsem uvedl, že kvůli situací vynucenému odsouvání různých vyšetření a ošetření u nás již patrně zemřelo více lidí než na covid-19, načež se za několik hodin objevila zpráva, že zemřel zpěvák skupiny Spirituál kvintet Dušan Vančura. Měl zánět zubu, se kterým za daného stavu nešel k lékaři, došlo k sepsi organismu a následovala smrt jinak zdravého člověka. „Dušan Vančura se tak stal nepřímou obětí pandemie koronaviru,“ píše se ve zprávě. Což je ale tak trochu omyl. Stal se obětí vládních restriktivních opatření, která nemají žádné racionální opodstatnění. – Vančura jistě není jediný; lze jen doufat, že smrt těchto „nepřímých obětí pandemie“ bude přičtena na účet vládním představitelům, tedy předsedovi a místopředsedovi vlády, ministru zdravotnictví a jeho náměstkovi a také hlavní hygieničce, a že trestní oznámení, které na první čtyři uvedené bylo podáno, bude v tomto směru rozšířeno a oni se ze zavinění úmrtí těchto lidí budou zodpovídat. A proč lidé odsouvají ošetření? Často ze strachu, aby se v nemocnici nenakazili (a v tomto případě jdou jejich následné zdravotní komplikace nebo i smrt na vrub novinářů s jejich hysterickým zpravodajstvím), mnohdy ale také prostě proto, že je lékaři vyšetřit odmítají, protože se nákazy bojí oni sami. V oblasti zubního lékařství je to dnes zcela běžný jev a neprovádějí se zákroky, při nichž hrozí uvolnění „aerosolu“ ošetřovaného do ovzduší – což je ovšem skoro každý zákrok, protože v ústech zkrátka máme sliny… A tak lidé přecházejí nemoci, odkládají vyšetření problémů, neléčí se a takové zprávy, jako byla ta včerejší o Dušanu Vančurovi, se bezpochyby budou množit. Na druhou stranu se ovšem dá očekávat, že ani současné vynucené používání neprodyšných oděvů a masek zdravotnickým personálem, které obrovsky zatěžuje celý metabolismus těchto lidí – jen si zkuste pracovat osm hodin ve skafandru… – nezůstane bez následků na jejich zdraví. Kéž jsou tyto následky co nejmenší.

S otázkou, jak je možné, že člověk něco napíše, a ono se to vzápětí stane (kterou v této chvíli ponechám bez odpovědi), souvisí i další otázka, a sice proč člověk vůbec takovéto komentáře píše. Jestliže v těchto komentářích opakovaně stavím proti sobě takzvaný „holý život“ na jedné straně a lidskou svobodu na straně druhé, tedy člověka jako vyšší zvíře, pro něž je vše jiné než „holý život“ pouhou (slovy Orko Váchy) „šlehačkou“, a člověka jako společenskou a primárně duchovní bytost, pak to dělám i přesto, že vím, že většinová společnost to takto nevnímá a že „holý život“ je jí přednější než lidská svoboda a důstojnost. Dělám to, přestože se nedomnívám a neočekávám, že se tím něco zásadního změní, že se lidé „obrátí“ a „prozřou“. A jistě to tak mají i Doležal, Benyovszky, Zima, Tomský a další lidé, které jsme tu citovali: píší, upozorňují, apelují, protože nemohou jinak – protože vědí, že musí. Že je třeba vyjádřit tyto skutečnosti, formulovat je a vložit do obecného informačního pole společnosti a lidstva, aby mohly působit. Vědí – nebo tuší – že slovo má moc uvádět věci do pohybu, umožnit jim manifestovat se. Že formulovaná myšlenka má jinou sílu než nezformulovaná. Proto píší, bez ohledu na to, kolik lidí s nimi bude souhlasit nebo kolik lidí si napsané vůbec přečte. Jestliže píši „informační pole“, pak je to výraz, který volím tak, aby byl srozumitelný pro běžného člověka, řekněme pro „ajťáka“. Ve skutečnosti to ale není žádné (fyzikální) pole, nýbrž jsou to andělé, kteří si naše myšlenky předávají, takže, slovy Goethovými, „z ruky v ruku plují“. To, co myslíme a co formulujeme, si pak andělé mohou předávat a přinášet k dalším lidem, a vytvářet tím ono pomyslné „informační pole“. – Proto píšeme, ať už to čtete, nebo nečtete…

Brazilský prezident Jair Bolsonaro včera zbavil úřadu ministra zdravotnictví, který byl zastáncem restriktivních opatření, tedy omezení pohybu osob a zavedení „sociální distance“, zatímco Bolsonaro nehodlá nebezpečí nemoci covid-19 zveličovat (naši zpravodajci to formulují tak, že Bolsonaro „pandemii zlehčuje“) a primární je podle něj udržet zdravou ekonomiku. Uvidíme, komu dají dějiny za pravdu, zda Bolsonarovi, nebo bývalému brazilskému ministru zdravotnictví. Já jsem přesvědčen, že Bolsonaro bude zpětně hodnocen jako osvícenější z obou. A koneckonců i jako osvícenější než náš prezident, který opustiv tu a tam svou skrýš, vypustí jen nějaký ten svůj jed, aby zase zmizel v ústraní…

Den třicátý osmý, pátek 17. 4. 2020

Vraťme se ještě na chvíli ke včerejšímu zápisu, k faktu, že kvůli vládním opatřením umírají lidé, kteří umřít nemuseli. Jedna známá mi včera napsala: „Moje maminka je na pohřbu přítele z mládí. Zemřel asi buď na embolii, nebo na sepsi, protože nechtěl ani za nic do nemocnice, kam ho žena chtěla převézt, když si večer stěžoval, že mu není dobře. Ráno byl mrtvý, covid neměl, jen nějakou ránu na noze, s kterou sice v nemocnici pobýval, ale která se nehojila. Bylo mu asi sedmdesát dva.“ – Někteří lidé do nemocnice nechtějí z obav před nákazou, jiní aby nezdržovali, když nemocnice kolabují kvůli mrakům lidí umírajících na koronavirus (takový má alespoň člověk dojem z mediálního zpravodajství), a jiní do nemocnice ani nemůžou, prostě proto, že tato zařízení omezila provoz. Neúnosnost a hrozivost tohoto stavu si již mnozí zdravotníci uvědomují a začíná být slyšet jejich hlas. Ředitel fakultní nemocnice v Brně Jaroslav Štěrba to včera vyjádřil pregnantně: „Nádory lidem nepřestaly růst, a pokud bychom zapomněli na jejich screeningy, tak za dva tři roky bude kvůli tomu daleko více mrtvých, než je obětí koronaviru. Odsuzovali bychom tak tisíce lidí k smrti.“ Hovoří také o tom, že se nemocnice potýkají s dlouho nevídaným počtem prasklých slepých střev, protože se lidé s bolestí břicha „prostě bojí přijít do nemocnice“. Snad se mezi zdravotníky vbrzku ustaví komise, která případy úmrtí zaviněných restriktivními opatřeními vlády bude evidovat, aby pak viníkům mohl být předložen účet.

Celé covidové divadlo pomalu končí, bublina splaskává, lidé se přestávají bát a jsou stále méně ochotni dodržovat evidentně zbytečná opatření a nařízení; a i když vláda bude ještě chvíli strašit a snažit se zachovat stav nouze, a i když jí to parlament za přispění komunistických poslanců ještě jednou schválí, je to již jen poslední dějství celého představení. Je tedy čas začít si klást otázky a začít účtovat: každý sám u sebe, i ve společnosti jako celku. Již na začátku jsme se ptali, co je příčinou tohoto spektáklu, a všechny čtyři uvedené možnosti (viz zápis z 13. 3.) zůstávají i nadále otevřené: 1) prostý politický populismus vlád, 2) skutečná hrozba koronaviru, známá jen politickým špičkám, 3) „pandemie“ covid-19 jako příprava a zkouška toho, co si lidé nechají líbit, 4) „pandemie“ jako zástěrka a krytí pro něco závažnějšího. Nejméně pravděpodobná se teď jeví možnost druhá, nejvíce zřejmě možnost první. Je-li tomu tak a tvrdý zásah ekonomiky států, omezení svobod a redukce člověka na jeho „holý život“ je skutečně jen důsledkem permanentní předvolební kampaně, ukazuje to jen naléhavě přežitost našeho politického systému. Je zde samozřejmě i možnost, o níž jsme se také již letmo zmínili: že se mocní tohoto světa rozhodli pro „restart“ či „přeformátování“ světové ekonomiky, aby udrželi její pyramidální strukturu i její kumulativní průběh (světové bohatství plyne k vrcholu pyramidy a zde se kumuluje). I kdyby tomu tak ale bylo, z dříve naznačeného schématu vývoje jako měřítka pro posuzování vývojových tendencí je zřejmé, že by to byl krok proti regulérnímu směru a průběhu evoluce lidského vědomí a tím i lidského bytí, krok zpět, a tudíž by tento pokus byl stejně předem odsouzen – z dlouhodobého hlediska – k nezdaru. Je tedy třeba začít si klást otázky, co je v uspořádání lidstva a v jeho chování špatně a co se s tím dá dělat – abychom si tak z tohoto „krizového vývoje“ mohli odnést náležité poučení. Na otázku „špatného chování“ lze odpovědět poměrně jednoduše, otázka „špatného uspořádání“ je již poněkud složitější. Špatné chování je dáno naším egoismem. Jestliže nebereme ohled na ostatní lidské a přírodní bytosti a usilujeme jen o vlastní prospěch a požitek, má to nutně zhoubný dopad na celek světa. Není tomu tak – a to se ukazuje stále zřetelněji – že egoismus všech jednotlivců je v konečném důsledku ku prospěchu celku a tím i každého jednotlivce. Je tomu právě naopak. Náš egoismus je ovšem výsledkem evoluce a je nutný. Nyní se však stal brzdou a velkou hrozbou. Proto je nezbytné, abychom ho začali překonávat a směřovali k altruismu, ke vzájemnosti. To nelze nikomu nařídit, k tomu si musí každý najít cestu. Špatné uspořádání společnosti tomu však může být velkou překážkou. Proto je třeba pracovat nejen na proměně vlastního nitra, ale i na proměně společenských vztahů, na proměně struktury společnosti a procesů, které v ní probíhají. Tyto dvě roviny, osobní a společenská, musí být v souladu. Nemyslím si ovšem, že by k tomu mohla přispět jakákoli vnější revoluce, válka či katastrofa. Nebo má někdo doklady toho, že z bídy, chaosu a zmaru se již někdy zrodil lepší a spravedlivější svět? A ještě slovo k egoismu: Egoismus není něco, co si člověk může ze dne na den odvyknout. Egoismus je způsoben tím, že se člověk – aby se mohl stát sám sebou a vymanit se z rodových a jiných svazků – uzavřel v sobě a přestal prožívat svět kolem sebe jako součást sebe sama. Přestal soucítit. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že ztratil tuto schopnost. Je tedy srozumitelné, že soucítění si nelze poručit nebo naordinovat, ale je třeba se k němu vyvíjet vlastní prací. A ano, jisté otřesy mohou být impulzem k tomu, aby se člověk na tuto cestu vydal, ba mohou jej o kus popostrčit. Přesto bych byl velmi opatrný s jásotem nad kataklyzmaty… Znovu musím opakovat: Neopájejme se představou, že Bůh nás svou trestající rukou uvede na pravou cestu; zbavme se této patriarchální myšlenky, která patriarchální zůstává, i kdybychom si představovali, že ta trestající ruka bude patřit Matičce Zemi. Ne, Bůh ani Matička Země nepotřebují poslušná dítka, ale svéprávné partnery…

Den třicátý devátý, sobota 18. 4. 2020

*

Přítel mi poslal výtečný námět na sci-fi povídku: „Mimozemšťané, kteří chtějí postupně ovládnout lidstvo, mají malý problém. Jsou od lidí k nerozeznání, až na jeden detail – nemají ústa (nebo je mají pod košilí). Podle toho by je lidi ale snadno poznali a tak vymyslí, že se prvně ujmou vlády v Číně, čímž ovládnout čtvrtinu lidstva, a lidem se ukazují jen v televizi, kde není problém ústa digitálně dodělat. To je jim ale časem málo, protože by chtěli proniknout i dál, a tak vymyslí něco lepšího: vnutí lidem myšlenku na koronavir a donutí celý svět nosit roušky. Tak nikdo nepozná, že pod ní ústa nemají. Tím se dostanou po světě kamkoli. Někteří lidé to však nedodržují, a tak se z mimozemšťanů stanou udavači těch, co si roušky na nudapláži nenasadí, nebo lidí kouřících na svém balkónu. Taky je ohrožují babičky sedící na lavičce, a tak donutí policisty, aby ani ohůlkované babičky nenechali v klidu. Postupně chtějí proniknout do vlád jiných států. Potřebují to ale rychle, nemají na to desetiletí jako v Číně. A tak si vyberou jednu malou zemičku – kdyby to tam nevyšlo, tak není problém ji utlumit. Vymění prvně prezidenta, ale než se podaří vyměnit i lidi kolem něj, tak raději ať se neukazuje mezi lidmi. Proto celou karanténu není skoro vidět, nevystupuje. Unikla jen jedna fotografie z jednání těch, co se podařilo ve vedoucích funkcích již vyměnit. Naštěstí to byla fotografie před odmaskováním, když měli všichni roušku a seděli kolem stolu s jídlem. Tento omyl jim navíc pomohl v tom, že zjistili, jak jsou lidé hloupí. Představte si, nikdo se nezeptal, jak chtěli to jídlo přes ty roušky jíst a ani proč mají rozepnuté košile a pod nimi cosi jako ústa. Má to ale dobrý konec. Hloupý Honza si všimne, že většina lidí se pod rouškou zadýchává, protože se v ní dusí. Ale občas potká někoho, komu to nevadí. A tak i přes dvoumetrový povinný rozestup přiskočí a jednu roušku stáhne. A tak odhalí spiknutí a zachrání svět.“

S přítelem si myslíme, že by se toho měl nějaký zručný beletrista rozhodně ujmout. Námět je dle mého soudu více než věrohodný, krize může být velmi hluboká a drásavá a závěrečná katarze by mohla vyznít vskutku hymnicky jako oslava prostého a neohroženého češství…

Včera ke mně s několikadenním zpožděním doputoval rozhovor se známým lékařem a „kverulantem“ Janem Hnízdilem, nazvaný „Nevynucená poslušnost a premiér Strach“ (Deník E 15, Aktuálně.cz). Hnízdil si v rozhovoru rozhodně nebere servítky, jak u něj ostatně bývá (dobrým) zvykem: „Andrej Babiš předvedl, jak se řídí stát jako firma (zvířat). Když se blíží nebezpečí, dobytek zavře do chlíva a nepustí ven, dokud hrozba nepomine. Nechal zavřít hranice, školy, obchody, živnosti, na ústa nám nasadil roušku. Pak na nás vyplázl jazyk a řekl: ‚Čau lidi! Chtěli jste mě zavřít, tak jsem zavřel já vás!‘ […] Rád by nás nechal zavřené co nejdéle, nejlépe navždy. Je v zajetí vlastního iracionálního strachu. Nevystrčí nos bez roušky, chyběl na setkání nejvyšších představitelů v Lánech. […] Paní Moniku vyšupal v respirátoru, s dvoumetrovou pomlázkou. Náš stát řídí premiér Strach.“ Na otázku, jak hodnotí počínání prezidenta, který je v krizi velmi málo vidět, odpovídá velmi stručně: „Pozitivně. Čím méně je vidět a slyšet, tím lépe.“ V rozhovoru varuje před informační psychózou: „Ze všech stran se valí informace o tom, kolik lidí se nakazilo, kolik zemřelo. Šíří se panika. Když lidi vystrašíte, přestanou se kontrolovat a můžete s nimi manipulovat.“ A popisuje také, jak v únoru prodělával těžkou virózu – kdyby věděl, že má možná smrtící koronavirus, těžko by se z ní vylízával…  Doporučuje k lékaři nechodit, pokud člověk nemá velké zdravotní potíže: „Lék proti koronaviru neexistuje. V Itálii všechny nakažené koncentrovali v nemocnicích. Zahltili tím zdravotnictví, nákazu ještě víc rozšířili. Ke koronaviru je nejrozumnější přistupovat jako k běžné viróze. Zůstat pár týdnů doma, v klidu, v teple, hlídat si příjem tekutin, tlumit příznaky. Hlavně ale nesledovat zprávy o tom, kolik lidí se nakazilo a kolik zemřelo. Nejhorší je nemoc z vyplašení.“ Poukazuje také na nesmyslnost nošení roušky v přírodě a podobně a v závěru pak upozorňuje na skutečné problémy a výzvy, před nimiž lidstvo stojí: sucho, které přinese nedostatek pitné vody a základních potravin, migrační krize a změna klimatu. „Před tím nás žádná rouška neuchrání,“ uzavírá. Hnízdil v rozhovoru nenechal nit suchou ani na „plukovníku Prymulovi“. Toho se ale zjevně jen tak něco nedotkne – nejméně ze všeho odborná kritika. A tak se včera nechal slyšet, že roušky budeme muset nosit ještě nejméně několik měsíců. Vzhledem k tomu, že vzápětí po jeho prohlášeních (například o tom, že hranice budou ještě několik roků zavřené nebo že děti už do konce školního roku nepůjdou do školy) obvykle následuje zcela odlišné až opačné vyhlášení vlády, lze očekávat, že s rouškami už bude v dohledné době skoncováno.

Do prapodivných prohlášení náměstka Prymuly zcela zapadá i jeho nový návrh, aby důchodci měli karanténu až do konce roku – je z toho dobře vidět, co se mu honí hlavou a jakým způsobem tento člověk uvažuje: zavřít, nepustit, bojovat, válčit, velet, sledovat, hlídat a trestat. Jak člověk s takto narušenou, chorou myslí může mít takový vliv, je s podivem a je to velké varování pro nás pro všechny. Včera jsem si vyslechl příběh staré paní v jednom domově pro seniory, v němž obyvatelé bydlí v samostatných garsoniérách. Už několik týdnů je zavřená ve své garsonce, objednané jídlo si hygienicky vyzvedává na recepci a jinak je – vynuceně – zcela odřezaná od světa, tedy od styku s živými lidmi a ponechaná napospas vlastním obavám. Kdo se dokáže vžít do situace a prožívání těchto starých lidí, pochopí, jaká je to hrůza. Hnízdil v rozhovoru také říká, že lidé v pocitu ohrožení, vyvolaném médii, vymění reálnou svobodu za falešný pocit bezpečí. Staří lidé v domovech byli nedobrovolně uvězněni pro falešný pocit bezpečí těch, kdo jim to nařizují, s Prymulou v čele. Byli uvězněni a ponecháni o samotě s vlastní hrůzou. Jejich bytí bylo omezeno na „holý život“. Byli postaveni na roveň zvířatům. Jestliže se v těchto textech zamýšlíme nad důsledky vládních opatření, pak k těm ekonomickým (ztráta příjmů, krachy firem, nezaměstnanost, propad HDP, zvýšení výdajů a snížení příjmů ve státním rozpočtu atd.) a zdravotním (odsunutá a zanedbaná zdravotní péče vedoucí až k úmrtím) musíme přičíst i důsledky sociální. Jen ten, v jehož podvědomí žije darwinistický koncept člověk = holý život + šlehačka, může nad těmito důsledky mávnout rukou. Osamění, izolace, nedůvěra člověka k člověku, „sociální distance“, strach – jeden komentátor trefně pravil: „Hlavním společníkem člověka v čase karantény se definitivně stal počítač“, o záplavě strachu vyvolané médii ani nemluvě – to všechno jsou tendence zasahující skutečné jádro člověka: člověka ne jako vyššího zvířete, ale člověka jako společenské bytosti. Z pospolitosti člověk vzešel a k pospolitosti musí opět směřovat a současná epocha individualismu je jen přechodnou fází, „průchodem údolím“, které může být bezpochyby vnímáno jako slzavé. Slzavé však bude především tehdy, nepodaří-li se včas zahájit výstup na protilehlé úbočí a směřovat opět vzhůru, k všelidství. Na této cestě nás opatření Prymuly a jemu podobných zasahují nejcitlivěji. Neberme proto tyto důsledky na lehkou váhu. Věřme však, že po cestě pouští lidstvo dojde do země zaslíbené – že přes všechno zlé dosáhne vyššího stavu nejen vědomí, ale i společenského bytí. Věřme tomu a něco pro to i dělejme…

Den čtyřicátý, neděle 19. 4. 2020

*

Jestliže jsem o Velikonocích psal, že je to poprvé po dvou tisících letech, kdy křesťanstvo nesmělo a nemohlo oslavit ústřední křesťanský svátek, totiž Kristovo zmrtvýchvstání, ve svých společenstvích, pak to – jak se ukázalo – byla pravda jen částečná. V pravoslavném světě má církev dosud takové slovo, že se v některých zemích dokázala „hygienickému“ šílenství a diktátu úspěšně postavit a prosadit právo shromáždit se na bohoslužbách. Někteří pravoslavní kněží označili pokusy o uzavření kostelů za protiústavní. V Rusku nebylo uzavření kostelů vyhlášeno centrálně a rozhodnutí bylo ponecháno na regionálních vládách. A řada regionálních vlád si uvědomuje, jak vysoko v hodnotovém žebříčku věřících obyvatel stojí pravidelný rytmus bohoslužeb, a neodvážila se proto z obavy před nepokoji kostely zavřít. Ani gruzínské vládě se na jednání s představiteli církve nepodařilo prosadit zavření chrámů a plošný zákaz navštěvovat kostely neplatí ani na Ukrajině. Dokážeme si v naší západní civilizaci a v našem vývojovém stavu vědomí představit, že potřeba společné bohoslužby může být pro někoho větší než obava ze smrti? Stěží. Přitom když studujeme zprávy o starých národech, o Galech, Germánech či Slovanech, zjišťujeme, že účast na společném kultu byla tehdy naprosto nejdůležitější součástí prožitku vlastní identity a že vyloučení z této účasti bylo zdaleka nejhorším trestem, mnohem horším než trest smrti. Pro nás, na cestě individualizace, se již zjevně potřeba zachování vlastního života stala alfou a omegou všeho našeho usilování a ono pospolité a vyšší, nás přesahující, přestalo být vnímáno jako reálné.

V průběhu práce na těchto textech nám vykrystalizovala jedna zásadní otázka, kterou můžeme zcela pregnantně formulovat takto: Jsem člověk, nebo jsem zvíře – či slovy Jana Hnízdila dobytek? Stačí mi zachovat „holý život“ za jakoukoli cenu, anebo k mému lidství neoddělitelně patří i to, co někdo označuje za pouhou „šlehačku“? Stačí mi k tomu, abych byl člověkem, jídlo a jakákoli střecha nad hlavou a můžu být klidně zavřen a přežívat, anebo je součástí mé lidské identity také má svoboda, má důstojnost a má pospolitost s ostatními, mé živé sdílení? Jsem člověk, nebo dobytek, který lze zavřít do chléva? To je ovšem otázka pohledu na evoluci člověka: Věřím tomu, že člověk se vyvinul ze zvířete a je jen chytřejší zvíře, chytřejší opice? Spočívá podle mé představy evoluce v neustálém boji o přežití, v němž vítězí ten nejzdatnější, tedy nejsilnější a nejchytřejší, a jsou tedy „chytrá karanténa“, čipování psů a posléze i lidí a další „chytrá“ opatření zcela v souladu s vývojem? Anebo je tomu mnohem spíše tak, že evoluce člověka spočívá v tom, že se člověk vymanil z lůna a náruče božství, z rodových a dalších svazků, individualizoval, sestoupil do hmoty a jeho úkolem je nyní návrat do duchovního světa, ovšem na vyšší úrovni vědomí? Věřím ve zvířecí, nebo v božský původ člověka? V současné době vidíme a prožíváme, že tato na první pohled teoretická či filosofická otázka má ty nejbezprostřednější a nejtvrdší dopady na naši životní praxi, na naše každodenní bytí. Jestliže někdo považuje člověka za zvíře, za svým způsobem dobytek, nevidí problém v tom, aby byl zavřen a zbaven vší „šlehačky“. Naopak chápe-li někdo, že člověk omezený na „holý život“ je omezen na své zvířectví a zbaven lidství, nemůže mu prostě z podstaty věci zakázat sdružování, bohoslužbu, kulturu apod., tedy nemůže mu zakázat být člověkem. Neboť udělá-li to, ví, že jde o „obludný experiment vývoje opice z člověka“ (Doležal), z něhož je jen velmi obtížná cesta zpět. Ano, vývoj opice z člověka: z bytosti původně božské činí současná opatření bytost zvířecí. A tak by prvním a zásadním poučením z tohoto „krizového vývoje“ měla být odpověď na otázku, kterou by si měl každý položit: Jsem člověk, nebo zvíře? Za koho se vlastně považuji? Za koho strpím být považován? A jestliže si odpovím, že člověk, člověk! – pak bych z toho měl, ba musím vyvodit důsledky. Jsem-li člověk: co všechno je součástí mého lidství, o niž nesmím být připraven, abych toto lidství neztratil? Co musím udělat pro to, abych tohoto svého lidství zbaven být nemohl? – A je zřejmé, že položím-li si tuto otázku a budu-li hledat odpověď, zjistím, že se ze všech sil musím zasadit o to, aby proběhly zásadní legislativní změny, aby mé/naše lidství bylo lépe ochráněno, aby mě/nás nikdo nemohl redukovat na pouhý dobytek a zavřít do chléva. Že musí být zásadně změněny pravomoci vlád i poměr mezi pravomocí a odpovědností státu a jedince. Neboť řeknu-li „A“: Jsem člověk! – pak musím říci i „B“: žádný samovládce mě nesmí jen tak oloupit o má lidská práva, o mé právo být člověkem. Jinak se stávám otrokem a zvířetem, a nemohu se pak divit, že je takto se mnou i naloženo.

Buďmež tedy lidmi!

Den čtyřicátý prvý, pondělí 20. dubna 2020

*

Přišlo mailem:

  1. „NESMÍTE ze žádného důvodu opustit dům, ale pokud máte důvod, opustit dům můžete.
  2. Roušky vás proti viru neochrání, ale stejně byste je měli nosit, protože mohou zachránit život, ale nemusí fungovat, ale jsou povinné, až na výjimky.
  3. Obchody jsou zavřené, kromě obchodů, které jsou otevřené.
  4. Nesmíte chodit do práce, ale můžete si sehnat jinou práci a do ní jít.
  5. Neměli byste chodit ke svému lékaři nebo do nemocnice, s výjimkou, když tam jít musíte, ovšem pokud vám není tak zle, že tam jít nemůžete.
  6. Ten virus zabíjí lidi, ale nebojte se. Zabije jen zranitelné lidi, anebo ty, co zranitelní nejsou. Je možné jej potlačit a kontrolovat. Většinou. Až na případy, kdy ve skutečnosti způsobí globální katastrofu.“

(Prvních 6 z 27 pokynů, co dělat a nedělat v koronavirové karanténě; z angličtiny přeložil Tomáš Vavrda.)

Oprávněnou pozornost vzbudil v posledních dnech čtvrteční senátní projev lékaře profesora Jana Žaloudíka, někdejšího ředitele Masarykova onkologického ústavu v Brně. Nevybíravými slovy poukázal především na absurdně přemrštěné zpravodajství médií, zvláště České televize – ta se podle něj „naprosto zbláznila“. Denně v České republice, jak uvádí, umírá 80 lidí na rakovinné nádory, to znamená každých 20 minut jeden člověk. Představme si, že by média o každém z nich informovala podobně hystericky, jako to dělají u těch několika desítek lidí, kteří u nás dosud podlehli nemoci covid-19, obvykle ovšem ve spojení s jinými závažnými onemocněními, a že by neustále celý den uváděla počty zemřelých na rakovinu, aktualizované každých 20 minut, s každým novým zemřelým. „Forma a intenzita neúměrná realitě vyděsí i válečné hrdiny,“ řekl. „Navykl jsem si, že se má šířit při zdravotních ohroženích, tedy i v onkologii, kde přes čtyřicet let pracuji, spíše klid a naděje. Šířit strach není moc etické, byť snadné. Šířit neúměrný strach je navíc hloupé a kontraproduktivní.“ Žaloudík apeluje, abychom věřili imunitním mechanismům zdravého organismu, a říká: „Virů je tu spousta; s viry tu budeme a přežijí nás.“ S jednou věcí však lze nesouhlasit, a to, když Žaloudík usuzuje: „Svět se maličko zbláznil a medicína zůstává ve vleku.“ Jednak se svět zbláznil hodně a jednak medicína nezůstává ve vleku tohoto šílenství, ale samotní lékaři, epidemiologové, virologové a hygienici, kráčejí v jeho čele a udávají – bohužel – tempo. Bylo by to téma na samostatnou knihu, nicméně velmi stručně lze říci, že právě moderní medicína značně pokročila na cestě odlidštění, instrumentalizace a mechanizace, na cestě do temna hmoty, a to v přímém důsledku mylného obrazu či pojetí člověka: člověka jako mechanismu. A znovu musím v této souvislosti zdůraznit, že jedním z nezbytných kroků v době po koronaviru musí být oslabení moci lékařů, epidemiologů a hygieniků: tito lidé s velmi úzce omezeným horizontem – což je dáno už jejich specializací a formou studia – a s ryze materialistickým pohledem na člověka nemohou a nesmí řídit tento svět, nemá-li upadnout do záhuby. Neboť – a v tom musíme profesoru Žaloudíkovi odporovat – medicína není ve vleku, nýbrž medicína dnes určuje tempo a směr!

Dnes bych se chtěl poněkud blíže věnovat zásadnímu tématu, o kterém zde již byla několikrát řeč, tématu rozlišování. Umění rozlišovat patří ke schopnosti samostatného úsudku a je to schopnost, jíž se člověk musí učit a již musí pěstovat. Vyžaduje duchapřítomnost a nepředpojatost, vědomí. Filosof Ladislav Benyovszky poukázal na rozlišování mezi faktickým obsahem věcí a jejich interpretačními obaly (viz zápis ze 14. 4.), a to na příkladu „chytré karantény“: faktickým obsahem je v podstatě nepřípustné špehování, kontrola pohybu občanů, totalita a zotročení; interpretační obal „chytré karantény“ se tento faktický obsah pokouší zastřít. Tak bychom se měli – a v současné době i můžeme – denně cvičit v rozlišování faktického obsahu nebo i skutečného záměru od jeho vnější interpretace, masky, pod níž se snaží skrýt. Osobně považuji za nedocenitelnou pomůcku při rozlišování Steinerovu koncepci dobra a zla: zlo nestojí jako polarita proti dobru, nýbrž zlo má samo dvě polární podoby, dvě krajnosti, a dobro stojí mezi nimi a jde vyváženou střední cestou. Oba póly zla, stejně jako dobro uprostřed, však nejsou jen pojmy, jen pomyslné kategorie, nýbrž jde o reálně působící síly, které jsou bytostné povahy – je tedy třeba vidět za nimi bytosti. Steiner vychází z dávných tradic, částečně staroperských, částečně biblických, a nazývá tyto bytosti zla „Ahriman“ a „Lucifer“, bytostí středu a dobra je pak Kristus. Ahriman je bytostí chladného kalkulu a víry v hmotu, Lucifer bytostí blouznivého zanícení a touhy po úniku z hmoty. Ahriman vede do izolace ve vlastním Já, Lucifer do rozplynutí se v povšechnosti a do ztráty vlastního Já. Jen cesta středem (cesta Parzivalova: „středem skrz“) vede ke Kristu a ke spáse (ke Grálu). Obě krajnosti jsou zlé a jsou cestou zkázy. Jsou egoistické a postrádají lásku, která je vlastní Kristu.

Je příznačné, že dnes v době pandemie strachu se hlavní zbraní médií stala čísla, kterými nás denně bombardují: kolik lidí se nakazilo, kolik bylo testováno, kolik zemřelo, kolik v které zemi, kolik v kterém kraji, kolik v kterém okrese… Čísla, čísla, čísla. Čísla, která mají vyvolat strach. Strach, který má ospravedlnit izolaci. Čísla – strach – izolace: neklamné známky Ahrimanova díla. A reakce některých lidí? Je to trest za naši hříšnost, jen hůř a houšť, ať lidé vymřou a nastane zlatý věk harmonie všeho a všech: Lucifer! A cesta kristovská, cesta Parzivalova? Skutečný, pravý soucit. Odvaha. Proměna k duchu skrze hmotu. Nepodléhat hmotě a strachu, neprchat od hmoty k duchu. Milovat. Toť cesta Kristova.

Den čtyřicátý druhý, úterý 21. dubna 2020

*

Lidské příběhy:

Mladá žena se zdravotními komplikacemi; nejprve ji všude odmítají vyšetřit, jakmile se jí však začne zhoršovat srdeční činnost, přijímá ji k vyšetření pohotovost. Mladý nezkušený lékař ji posílá domů. Stav se dále zhoršuje, žena volá záchranku. Záchranka rychle přijíždí; žena má arytmii a chvěje se, nejprve je však „nutné“ změřit kvůli případné nákaze covid-19 teplotu. To trvá asi 7 minut. Pak převoz do nemocnice a zde na příjmu další měření teploty, znovu 7 minut. – Zdravotnictví paralyzované strachem z koronaviru.

Zdravotnice pracující v „covid centru“. Když se při zřizování centra zeptali, kdo ze zdravotníků tam chce dobrovolně jít, považovali to mnozí takřka za sebevraždu či ortel smrti. Uvažovalo se o losování. Nakonec se dobrovolníci našli. Proběhl nácvik používání ochranných obleků a pomůcek. Bylo vyklizeno hematologické oddělení, pacienti byli přemístěni do provizoria. Čekalo se na nápor těžce nemocných s covidem – nedostavil se. Před Ústřední vojenskou nemocnicí byly postaveny stany; pacienty také vyhlížejí marně. Zdravotníci stažení do center nemají práci, zatímco ti, co zbyli v běžném nemocničním provozu, jsou přetížení a je zanedbávána jinak obvyklá zdravotní péče. Zmíněná zdravotnice se rozhodla vrátit se od května z „covid centra“ zpět ke své práci. – Testují se zdravotníci z „covid center“? Ne. Kdo by tam pracoval, kdyby se zjistilo, že jsou pozitivní?

Na závažné problémy vyplývající z přemrštěných vládních opatření ve zdravotnictví upozornila ve včera publikovaném videorozhovoru (Aktuálně.cz) přednostka pneumatologické kliniky Thomayerovy nemocnice Martina Vašáková: „Opatření možná přispěla k tomu, že manifestace koronaviru v ČR není tak výrazná, nicméně úplné zmražení téměř veškeré zdravotní péče, která nesouvisela s akutními případy, určitě povede k tomu, že řada věcí, která měla být vyřešena – nádory diagnostikovány, nádory operovány, kardiovaskulární onemocnění řešena – že tito pacienti bohužel budou mít újmu na zdraví, případně je to může stát i život. […] Možná zachráníme několik, možná i několik desítek, případně stovek lidí, kteří by jinak umřeli na koronavirus […], ale ta cena za úmrtí na nádorová onemocnění a zbytečné smrti třeba na akutní případy bude velká.“ A dodává: „Obyvatelstvo je tak vystrašené, že se lidé bojí chodit s normálními zdravotními obtížemi do nemocnic.“ Jestliže jsem včera napsal, že lékaři nemohou a nesmí řídit tento svět, pak to neznamená, že by do chodu tohoto světa neměli vůbec mluvit. Samozřejmě že jsou mezi lékaři takoví, kteří dokáží vidět dál a v širších souvislostech než ti, kteří dnes řídí ministerstvo zdravotnictví. Nicméně je třeba, aby se o podobně drastických opatřeních, jaké dnes činí vlády jednotlivých zemí, rozhodovalo v mnohem širším konsensu než dnes. Pak by totiž takováto nesmyslná opatření vůbec nemohla být přijata a nemohlo by dojít k ohrožení tolika lidských životů.

Podívá-li se totiž člověk na současné vedení ministerstva zdravotnictví, ale i celé vlády, na rozhodnutí, která přijímá, na způsob, jakým si vynucuje jejich dodržování, na jejich věčné strašení a zastrašování, a proti tomu všemu postaví skutečný průběh a reálnou hrozbu nemoci covid-19, musí mít nutně dojem, že jde o jakousi kliku zmatených či přímo pomatených. Kliku šílenců, kteří se zmocnili vlády nad touto zemí a nyní nutí její obyvatele k poslušnosti. Nutí je nosit zcela zbytečný hadr přes ústa, aby mezi lidmi udržovali dojem ohrožení a strach. Neboť potkávat neustále maskované, zahalené tváře je děsivé. – A stále se nechávají slyšet, že roušky budeme muset nosit ještě mnoho měsíců a možná je už nikdy nesundáme a stanou se trvalou součástí našeho života, stejně jako jiná omezení. A tak se ten kus hadru stal symbolem ponížení člověka pomateným úředníkem, jeho porobení. A národ se kupodivu porobit nechal a poslušně si roušku nasadil, byť v některých případech se skřípěním zubů, a stal se tak národem otroků, z nichž velká část svému ponížení ještě tleská a s radostí kráčí za pomatenými v čele, tak jako děti z Hamelnu kráčely za krysařem vstříc propasti. – Jen tu a tam se někdo odváží a roušku sundá, anebo ji má – snad na protest – nasazenou jen „na půl žerdi“…

Už včera, když jsem si s dcerou vyjel odpoledne na výlet a ona mi téměř u cíle řekla, že si zapomněla roušku, takže jsme se museli vrátit domů a z výletu nic nebylo, jsem si řekl, že musím napsat o rouškách, našem zotročení a vzpouře otroků: Neboť pomatená vláda sama zřejmě nikdy nepřistoupí na to, abychom si roušky směli sundat, a tak budeme muset tento krok udělat sami a vyjít do ulic bez roušek a vládu vyházet z oken na hnojiště. – To všechno mi včera letělo hlavou; a dnes brzy ráno byla publikována zpráva nazvaná „Lidem po celém světě dochází trpělivost, proti karanténě se začínají bouřit“ (Novinky.cz), z níž je zřejmé, že zotročení se opravdu začínají stavět na odpor – a stávat se opět svobodnými lidmi! A tak se lidé bouří v Pensylvánii („ke střetům s policií zatím nedošlo“), v Paříži („proti výtržníkům byly použity obušky a slzný plyn“), v Berlíně („protestující dávali rozhořčení najevo velmi hlasitě“), v Brazílii („k protestujícím se přidal i prezident Bolsonaro“), v Indii („strážci zákona neukázněné občany mrskali rákoskou“) nebo v Jižní Africe („střety nespokojených občanů s policií se neobešly bez násilí“).

Lidstvo tedy ještě není ztraceno – člověk ještě není ztracen. Ještě jsou tací, kteří vnímají svou lidskou důstojnost a nehodlají se smířit s její ztrátou kvůli strachu pomatených.

A již jen krátká poznámka ke včerejšímu zápisu a k tématu rozlišování. Ať už se to týká vyhlašovaných vládních opatření, nebo zpravodajství v médiích, nebo čehokoli jiného, vždy platí zákon: Jaká motivace, taková inspirace. Je-li motivací strach, jsou myšlenky inspirovány bytostmi strachu. Je-li motivací zištnost, jsou inspirovány bytostmi egoismu. Je-li motivací láska, jsou inspirovány bytostmi lásky, Kristem a jeho anděly. Je-li motivací představitelů vlády strach a touha po bohatství, po moci, po ovládání, po korytě, po hlasech voličů, je-li jejich motivací hrabivost, přitáhnou si k sobě bytosti tohoto ranku, které jim pak našeptají své nápady. Je-li motivací novinářů touha po co největším zájmu čtenářů, po penězích, anebo obyčejný strach z toho, že přijdou o práci, vkládají jim do pera své myšlenky tyto chamtivé a zbabělé bytosti. Je-li něčí motivací nezištná pomoc a láska, je ke svým činům a slovům inspirován Kristem.

Den čtyřicátý třetí, středa 22. dubna 2020

*

Shodou okolností (to jest působením andělů…) vyšel včera rozhovor s Václavem Klausem nazvaný „Je čas na vzpouru davů“ (Novinky.cz). Ač obvykle nemívám názory shodné s bývalým prezidentem, tentokrát tomu tak není. Na otázku, jak se dívá na karanténní opatření, Václav Klaus odpovídá, že daleko více než pandemie ho děsí opatření, která dělá krizový štáb. Říká, že po první fázi, v níž občané přijímali vládní kroky (březen), se nyní osmělují k jejich odmítání, a to i mezi odborníky lékaři (duben). Třetí fází, květnovou, by podle něj mohla být „vzpoura davů“: „Lidé už by opravdu měli říct dost, a je načase, aby to řekli.“ Občané by podle něj měli dát „politické věrchušce“ najevo, že „takhle už ne“. Ve své výzvě k odporu je Klaus poměrně radikální; na otázku, jestli má na mysli demonstrace v ulicích, odpovídá: „Manifestace v ulicích ano, k tomu se blížíme. Ty jsou ale v nouzovém stavu zakázány, ve stanném právu se na demonstrující střílí. Měli bychom si vyjasnit, jak to s námi vláda zamýšlí.“ Klaus především vyslovuje znepokojení z ekonomických dopadů vládních opatření: „Pro ekonoma je toto téměř laboratorní pokus. Ještě se nestalo, že by se na vypínač zavřely tisíce podniků, a myšlenka, že by to nemělo hrozivé ekonomické následky, se mi zdá banální. Že by zavření celé řady podniků, zpřetrhání dodavatelsko-odběratelských vztahů nemělo nekonečně následků, se mi nezdá možné.“ Jako by mi Václav Klaus četl myšlenky – a jako by lékaři slyšeli, jak smýšlím o jejich neblahé roli v celé „pandemii“: jedenáct lékařů Univerzity Karlovy, mezi nimi rektor Tomáš Zima a dále třeba Cyril Höschl, Jan Pirk, Pavel Kolář nebo Martin Balík, vydalo předevčírem výzvu veřejnosti, v níž žádají ukončení nouzového stavu k 30. dubnu, obnovení dostupnosti zdravotní péče pro všechny občany v plné šíři, postupné uvolňování státní hranice atd. Hovoří o obětech na životech způsobených odkládáním lékařských výkonů i strachem nemocných jít do nemocnice. Uvádějí, že koronavirus nezvýšil úmrtnost v České republice. Zdůrazňují, že starší občané potřebují bezpečný sociální kontakt, nikoli absolutní karanténu. „V rámci řešení krize COVID-19 je veřejnost masivně utvrzována v obavě z mimořádné nebezpečnosti nákazy pro ‚starší‘ lidi a v nutnosti přijímat pro tuto velmi heterogenní skupinu jednotná mimořádná opatření včetně nevycházení z bytu či vymezení nákupní doby. […] Vymezením ‚ohroženého stáří‘ na 65+ došlo k bezprecedentní stigmatizaci 20 % obyvatel republiky včetně lidí zdravých a nijak zvlášť ohrožených. Někteří byli znejistěni či vystaveni manipulativnímu jednání svého okolí. Mnozí strádají přehnanou obavou z nákazy, omezením kontaktu s rodinami, izolací, samotou, komunikační deprivací, narušením denního rytmu se závažnými psychickými důsledky, a to nepřiměřeně riziku i možnostem jeho snížení. Několikatýdenní nevycházení ohrozilo křehké lidi ztrátou stability, pohyblivosti a tím soběstačnosti.“ Autoři výzvy také upozorňují na zdravotní důsledky ekonomického propadu i na devastační účinky dlouhodobé izolace pro jednotlivce i společnost a uzavírají slovy: „V této nesnadné době potřebujeme více optimismu a rozumných řešení, nesmíme propadat strachu, panice a beznaději. Věříme, že i k tomu naše výzva přispěje.“

I když někteří úředníci stále ještě straší, seč můžou – jako například ředitel Ústavu zdravotnických informací a statistiky Ladislav Dušek, který v parlamentu vyjádřil svůj strach z uvolňování restrikcí a představil „virtuální model“, podle něhož by u nás mohlo přibývat až 150 tisíc nakažených denně (což byla ovšem voda na novinářský kafemlýnek) – je zřejmé, že pandemii odzvonilo. O to naléhavěji se vynořují otázky, jaký bude svět po ní. Odpovědi jsou několikerého druhu. Velká část lidí doufá, že se vše vrátí do starých dobrých kolejí, restrikce se zruší, ekonomika rozběhne, letadla začnou létat a oni budou moci zase dál nerušeně žít, cestovat, pracovat. To se mi – slovy Václava Klause – „nezdá možné“. Druhá část lidí má radost z toho, že národní ekonomiky budou těžce poznamenány, bude omezena spotřeba, bude méně automobilů, letadla pokud možno vůbec nevzlétnou, chemičky přestanou vypouštět jedy do vody a ovzduší, protože neobnoví výrobu, a lidé budou žít celkově skromněji a zdravěji, protože je k tomu donutí chudoba. To jsou lidé, kteří neberou tuto civilizaci za svou a tíhnou spíše k askezi, případně k „návratu k přírodě“. Zatímco první chtějí jít dál neměnným směrem, chtějí se druzí vrátit zpět. A pak jsou tu ti, kteří se domnívají, že dojde k zásadnímu obratu a společnost se bude vyvíjet novým směrem, nikoli ovšem zpět. I tento tábor lze rozdělit na dvě diametrálně odlišné skupiny, obě ovšem považují „pandemii“ za pouhou zástěrku. A co má být zastřeno? „Přeformátování“ systému, společenského řádu. Jedni ovšem říkají: Jsou to kroky k nastolení tvrdé diktatury a naprosté kontroly občanů, kteří se stanou otroky a případně bude výrazně redukován jejich počet. Nastane moderní technologické otrokářství. Druzí se naopak domnívají, že (někteří) mocní tohoto světa – hovoří o nich jako o „bílých rytířích“ – si uvědomili bezvýchodnost současného systému a rozhodli se ho nahradit spravedlivou společností, v níž nebudou dluhy ani úvěry, daň z příjmu, měny budou kryty drahými kovy či jinými reálnými hodnotami a bude nastolen blahobyt a mír. Nastane moderní bratrství. – Protože když někdo zdravým rozumem, neochromeným strachem, uváží skutečné nebezpečí koronaviru a srovná je s opatřeními, která ochromují celou planetu, nutně si říká: Buďto jsou vlády klikami pomatených, anebo se tu pod pláštíkem karantén děje něco velkého. Když se podíváme na všechny čtyři varianty (1, 2, 3a a 3b), mají všechny společnou jednu věc: vůbec nepočítají s iniciativou jednotlivce. Běžný člověk, tedy já nebo vy nebo oni, je v nich pouze trpným předmětem dění, nikdy hybatelem, původcem. Na iniciativě jedince v nich nezáleží, ta nehraje žádnou roli. Nanejvýš – ve variantě 3b – si člověk má vizualizovat tu šťastnou budoucnost, aby napomohl její realizaci. Snadno ovšem rozlišíme – podle „návodu“ z 21. dubna – odkud u které varianty vane vítr. Varianta 1, beze změny pokračovat v tom, co bylo: Ahriman, který nesnáší změny. Varianta 2, vrátit se k přírodě: Lucifer, který láká do pomyslných rajských světů opuštěním hmoty. Varianta 3a, nový krutý, otrokářský světový řád, založený na chladné technologii: Ahriman, který tak rád šíří strach a říká, že člověk je stejně bezmocný. Varianta 3b, bude nastolen nový šťastný řád světa: Lucifer jako vyšitý – hlavně abych já sám nemusel nic nepříjemného a těžkého vykonat, o vše se postarají „bílí rytíři“. Je tedy nějaká zlatá střední, to jest ve znamení Krista se nesoucí cesta? Z řečeného již tušíme, že to musí být cesta, jejíž motivací bude láska, nikoli strach ani egoistická touha po vlastním vykoupení. A že to musí být cesta „středem skrz“, tedy přes hmotu k duchu. A hlavně že to musí být cesta osobní iniciativy. Neboť jen co sám – ve spojení s druhými – iniciativně vykonám, může se stát skutečností. A nezapomínat, že sám nejsem nikdy – vždy jsou se mnou celé duchovní světy! Ovšem i v duchovních světech probíhá zápas o budoucnost člověka a tím i evoluce vesmíru. A uvedené varianty 3a a 3b nejsou koneckonců nic jiného, než probleskující tušení těchto bojů: Ne, nejsou to (jen) mocní tohoto světa, kteří mezi sebou zápasí o to, zda my obyčejní budeme porobenými otroky, nebo šťastnými svobodnými bytostmi; tento zápas probíhá ve skutečnosti v duchovním světě. Jeho výsledek však bude záležet v první řadě na nás. Neboť Kristus nás miluje, a kdo miluje, ten vede milovaného k vlastní odpovědnosti za svůj život. Kristus bude stát vždy při nás, nic ale nebude dělat za nás. Neboť jeho láska je absolutní.

Den čtyřicátý čtvrtý, čtvrtek 23. dubna 2020

*

Městský soud v Praze včera zrušil omezení volného pohybu osob a omezení maloobchodu vyhlášené ministerstvem zdravotnictví – to byla nejdůležitější včerejší událost týkající se „pandemie“ a vládních opatření. Andrej Babiš se snažil vyhnout tomu, aby vláda nesla hmotnou odpovědnost za škody vzniklé restrikcemi, trochu si zachytračil a restrikce nevyhlásil usnesením vlády podle krizového zákona, nýbrž prostřednictvím ministerstva na základě zákona o ochraně zdraví. Soud však dospěl k závěru, že tak významné omezení svobod nelze v rámci tohoto zákona provést, a tato opatření zrušil. Z toho plyne, že zavření obchodů a uvěznění nás občanů v domovech bylo celé tři týdny nezákonné. Ministr zdravotnictví včera pozdě večer, na tiskové konferenci po jednání vlády, jen tak mezi řečí prohodil, že se od dnešního dne ruší uzavření hranic a že se mohou sdružit už ne nanejvýš dvě osoby, ale osob deset. Premiér se tiskové konference raději nezúčastnil; na tiskovky už nechodí delší dobu. Podle reakcí některých lidí se zdá, že značná část národa se hroutí hrůzou z vymření, když se tedy jako otevírají ty hranice, a proklíná Klause, Fialu a senátory, že nedrželi ústa a nenechali nás tu pěkně zavřené…Nicméně vláda – opět ústy ministra jen tak mezi řečí – oznámila, že bude parlament žádat o další prodloužení nouzového stavu. Komunističtí poslanci už jsou nachystaní zvednout ruku pro jako jeden muž a jedna žena. Události se dávají do pohybu – jako když zakletý zámek zbavíš zlého kouzla a zkamenělí ožijí…

Včera jsem napsal, že budoucnost bude záležet na osobní iniciativě každého z nás. Aby nezůstalo jen u obecného konstatování, ale abychom si rozdělili konkrétní úkoly – jak bývá ostatně na pracovních poradách dobrým zvykem – sestavil jsem obvyklou tabulku co kdo udělá a v jakém termínu. Kontrola plnění: do roka a do dne.

co kdo kdy poznámka
přestat se bát všichni co nejdřív změna smýšlení; světonázor; „život věčný“
sundat roušky všichni co nejdřív schovat šicí stroje a „naučit se žít“
vzbouřit se všichni květen „vzpoura otroků“ (Hradil); „vzpoura davů“ (Klaus)
zjišťovat a evidovat případy poškození zdraví a úmrtí v důsledku vládních opatření zdravotníci hned a průběžně sestavit komisi
pohnat vládu k odpovědnosti právníci v dohledné době podat trestní oznámení
provést legislativní změny: zabránit možnosti autokratické samovlády poslanci v nejbližších měsících úprava pravidel nouzového stavu
omezit vliv hygieniků a epidemiologů na chod státu a život společnosti poslanci v nejbližších měsících zrušit „pandemický plán“
změnit politický systém všichni výhledově „jedinec a stát“; více pravomocí jedinci, méně státu
změnit uspořádání společnosti všichni výhledově „sociální trojčlennost“

 

V zápisu ze 4. dubna jsem hovořil o rozcestí lidstva: o cestě dalšího prohlubování egoismu a zvyšující se izolace, kdy druhý člověk se bude stávat již nejen cizincem, ale přímo nepřítelem, a o cestě překonávání egoismu a směřování k všelidskému bratrství, kdy se druhý člověk bude stávat víc a víc bratrem; o cestě strachu a cestě lásky. Tyto dvě cesty se zdají být neslučitelné a logicky vyvstává otázka rozdělení lidstva; jedna čtenářka blogu to formulovala takto: „K napsání tohoto dopisu mě přiměla jedna z Vašich myšlenek, konkrétně z deníku ze dne 4. 4., o dvou možných cestách. V této souvislosti si kladu otázku, zda musí nezbytně celé lidstvo jít pouze jedinou z těch cest, zda není možné, že by se cesty lidí/duší rozešly – některé se vydají jednou z nich a druhé tou druhou.“ – A jiná čtenářka dokonce vnímá rozdělení lidstva jako nutnost; napsala: „Když jsem uvažovala, proč se tu korona vlastně vzala – tedy proč vyšší bytosti dovolily takovéto šílenství a proč lidi nešíleli například v roce 2017, kdy byla chřipka daleko větší než letos, přišlo mi, že je to nutná součást rozdělení lidí na dvě skupiny. A opravdu to tak vypadá: máme větší skupinu kamarádů – a část z nich píše, jak jsme nezodpovědní k ostatním, když odmítáme nosit roušky v hlubokém lese, jak jsme šílení, pokud navštěvujeme své rodiče,  a to bez roušky, a dokonce jim přineseme buchtu! No a druhá část píše, dává na Fb  články a odkazy o nesmyslnosti situace. A bohužel vnímám, že pro mě bude velmi těžké v budoucnu s nimi najít společnou řeč a mezi řádky cítím jakési opovržení, že jsem hloupá, že nevěřím naší skvělé vládě a plukovníku Prymulovi.“

Otázka rozdělení lidstva je velmi závažnou otázkou, jednou z nejzávažnějších. Skutečně můžeme – s bolestí v srdci – vnímat, že (velká) část lidí se propadá stále hlouběji do materialismu, egoismu, izolace a strachu – právě v souvislosti s „pandemií“ to velmi zřetelně vyplulo na povrch. Navíc vidíme, že tito lidé se pro nás stávají přítěží na cestě vzhůru, už jen proto, že svým strachem si vynutí opatření, která tvrdě zasáhnou nás samé, omezí naši svobodu, naši důstojnost, budou nás nutit k vakcinaci, případně nás uvězní, protože se – například odmítneme-li se nechat očipovat – budeme stávat „obecným ohrožením“. A zdá se, že společná cesta bude stále méně možná a bude třeba přikročit k „rozvodu“. Je ale něco takového možné? Není. Přesto všechno – přestože se zdá, že naše (mnohdy velmi namáhavá) cesta vzhůru je zásadně ohrožena, ba znemožněna cestou většiny směrem dolů – rozdělení možné není. Jsme, ať chceme nebo nechceme, jedno lidstvo. – Tím mimochodem odpovídám na podnět, který mi na základě včerejšího zápisu napsal přítel: „Možná by stálo za to jako součást návratu zpět upozorňovat také na to, že jsme součástí celého lidstva, nejen Česko či Evropa, a že jsou tady i jiná témata ve světě mimo coronu, která jsou velká a závažná, i když je teď nechceme vidět. Tak nějak mi to vyvstalo z tvého závěru dnešního psaní (o lásce).“ – Jsme jedno lidstvo, jeden organismus, a máme jedno společné vyšší Já: Krista. A Kristus nemůže nechat jedny přijít k sobě a vítat je s otevřenou náručí, a druhé zahynout. Nemůže. Už jen proto je nutné, abychom se s vážností zhostili úkolů, uvedených v tabulce výše… Rudolf Steiner se k tomu stručně vyjadřuje v Tajné vědě (str. 240). Žijeme nyní v páté kulturní epoše poatlantského vývoje. Čeká nás ještě několik tisíc let vývoje během šesté a sedmé kulturní epochy, načež bude následovat zvrat podobný tomu, který přinesl zánik Atlantidy. Duše, které se při přechodu z páté do šesté kulturní epochy neproniknou nadsmyslovými poznatky, to jest neoprostí od materialismu, nebudou při tomto zvratu zralé jít dál a zůstanou pozadu. Pak dojde k rozdělení, i to však bude jen podmíněné a dočasné a velká část práce těch pokročilejších bude spočívat v zušlechťování těch zaostalých, „aby mohli ještě nalézt přístup do vlastní lidské říše“.

A tak: Nenávidět materialisty za to, že svět vedou do záhuby, by bylo veskrze ahrimanské; toužit po tom zbavit se jich, setřást je a svobodně kráčet ke Kristu by bylo velmi luciferské; kristovské je milovat je jako své bratry a dělat vše pro to, aby mohli jít s sebou. Neboť sám sebe nikdo nevykoupí.

Den čtyřicátý pátý, pátek 24. dubna 2020, svatého Jiří

*

Odposlechnuto:

„Každý správný Čecháček má zakrytý rypáček.“

(Správně se vyslovuje huhlaje přes roušku…)

 

Co však znamená včera na závěr řečené „dělat vše pro to, aby materialisté mohli jít s sebou“, tedy aby jednou neskončili mezi těmi, kdo zůstanou pozadu – aby i oni mohli být vykoupeni? Odpověď je prostá a v dnešní době velmi srozumitelná – včera mě na ni přivedla jedna čtenářka blogu: Je třeba infikovat je myšlenkami. Promořit postupně společnost idealistickými, spirituálními myšlenkami, tak aby si získala vůči materialismu imunitu. K tomu je nutné nejprve materialismem projít, avšak vyléčit se z něj, uzdravit se a získat sílu odolat mu a stát se vůči němu imunním. Promořit společnost uzdravujícími idealistickými myšlenkami. Tedy myšlenkami, které ukazují, že idea, myšlenka je prvotní a materie, hmota druhotná, že vědomí není produktem a funkcí hmoty, ale že vědomí hmotu vytváří, že vše vzniká nejprve v duchu a teprve potom v těle a ve hmotě a že i člověk existuje nejprve a přede vším jako duchovní bytost a jako taková ani neumírá, pouze mění formy existence. Až tyto léčivé a spásné myšlenky prostoupí společnost, bude vyhráno. Prodělat nejprve nemoc, to jest materialismus, je však – jak již bylo řečeno – nutné a je to opět ona Parzivalova cesta „středem skrz“, cesta přes pochybnosti a zoufalství ke spáse, ke Grálu, ke Kristu.

Hovořili jsme – v zápise ze 7. dubna – o textu anthroposofického lékaře Petera Selga a slíbili jsme, že se k němu ještě vrátíme: nyní je ta pravá chvíle. Selg v textu vychází z článku „Odkud pochází koronavirus?“ od americké vědkyně a žurnalistky Sonie Shahové, v němž autorka hledá hlubší příčinu naší zranitelnosti vůči pandemiím. Nachází ji v ničení životního prostředí, likvidaci přirozených životních prostorů zvířat a vůbec ve způsobu, jakým se zvířaty zacházíme, ať už na trzích, jako je ten ve Wu-chanu, anebo vůbec v chovech a na jatkách. Selg potom sleduje výroky Rudolfa Steinera k epidemiím a věnuje pozornost textu „Mysterium Země“ z pera Steinerovy žákyně a spolupracovnice, lékařky Ity Wegmanové z roku 1928. Wegmanová v něm hovoří o vztahu člověka, tedy lidstva k Zemi a o odpovědnosti, kterou za Zemi v dnešní době má. Globální propojení lidstva vedlo k jeho osudovému spojení s celou Zemí. Wegmanová říká, že se budou objevovat obtížně vysvětlitelné jevy a příroda bude upadat v chaos, bude ovšem „zrcadlit chaotické jednání člověka. Ukáže se to na přírodních katastrofách a abnormalitách. A člověk bude toto dění v přírodě pozorovat jakoby v zrcadle, aniž v něm rozpozná svůj vlastní obraz.“ Jestliže Selg v závěru svého článku naznačuje, že pandemie koronaviru patří k těmto jevům, jež jsou zrcadlem lidského chování, pak musím vyjádřit značnou pochybnost o tom, zda je toto spojení skutečně korektní; už jsem o tom koneckonců psal. Domnívám se – podobně jako Wolfgang Wodarg – že celá takzvaná pandemie je především mediální bublinou a pandemií strachu a že rozšíření a důsledky nemoci covid-19 příliš nevybočují z řádu věcí. Co ovšem z řádu věcí naprosto vybočilo, je reakce lidstva na covid-19, která byla zcela přemrštěná. Tato „pandemie“ tak není ani tak následkem něčeho (chaotického jednání lidí), ale bude mnohem spíše příčinou budoucích jevů. Pokusím se to vysvětlit.

Tím podstatným, oč zde jde, je ono osudové propojení člověka a Země. Toto propojení má ovšem rovinu, která nám obvykle zcela uniká. Země je organismus a bytost, která má tak jako člověk svá nadsmyslová, silová, energetická těla. Je tedy s člověkem a lidstvem propojena nejen na hmotné úrovni, ale především na té nehmotné. K těmto nehmotným úrovním patří i úroveň emocionální a také úroveň morální. Řekli jsme si, že idealismus jako opak materialismu nás učí, že příčiny hmotných jevů jsou v nehmotné, duchovní, ideální sféře. Steiner to lapidárně vysvětluje na příkladu zblednutí a zrudnutí v důsledku duševních hnutí: nejprve je zde cit hrůzy nebo studu, který následně vyvolá hmotný, fyziologický děj odkrvení nebo překrvení, což se projeví zblednutím či zrudnutím. A tak je tomu se vším: impulzy postupují shora dolů, z nadhmotných oblastí do hmotných. V našem případě to znamená, že citová hnutí, ale také morální impulzy a prožitky se následně projeví například v klimatických jevech. Sucho a v jiných částech světa současně záplavy, rozsáhlé lesní požáry, vichřice a tornáda a další atmosférické a klimatické jevy tak lze považovat za projevy emocionálního chaosu, emocionálních výbuchů, ale i mravních zvrhlostí, podvodů a zločinů prováděných lidstvem. A nyní si uvědomme, co se v emocionální sféře lidstva odehrávalo v minulých týdnech, jaké bouře strachu, děsu a hrůzy zde zuřily. Jaké to může mít klimatické důsledky? A uvědomme si, jak byla pošlapána lidská svoboda a důstojnost („neukáznění“ občané Indie mrskaní rákoskou, domácí vězení pro miliardy obyvatel Země atd.), jak bylo z člověka nemorálně učiněno zvíře (Hnízdil: „dobytek zavřený do chlíva“), jak byl člověk vládami ve jménu „holého života“ oloupen o svou lidskost; uvědomme si, jak se člověk z morálního hlediska chová ke zvířatům, jak nemorální je vůbec jeho materialistický pohled na sebe sama – a zamysleme se, jak se toto zamoření morální sféry lidstva a Země – neboť lidstvo a Země se staly jedním organismem a jednou bytostí – projeví v životě Země.

I toto je jedna z oněch spirituálních myšlenek, jimiž je nyní třeba „infikovat“ lidstvo.

A když už jsme u těch zvířat: Ve včerejší tabulce úkolů chybí jeden důležitý: Okamžitě zrušit a zakázat čipování psů. Kdo? Pejskaři a poslanci. Ale týká se to nás všech a je to hanba nás lidí, že jsme něco takového dopustili. Je to nemorální čin, jeden z těch, které budou příčinou zítřejšího klimatu na Zemi.

Den čtyřicátý šestý, sobota 25. dubna 2020

*

Co se nám dnes zdá nemožné, bude jednou možné. Představme si, že vláda v případě ohrožení epidemií nevydává zákazy a příkazy, nenařizuje, že mají všichni nosit roušky, že nesmí vycházet z domu (jedině snad, že by k opuštění domu měli důvod…), že důchodci mají chodit nakupovat od osmi do desíti a že se nesmí sejít více než dva, deset nebo třicet lidí, že smí být otevřena knihkupectví, kupující si však knihy nesmí prohlížet atd., ale že vydá pouze doporučení. Že média neděsí a nevyvolávají hysterii a paniku, ale pouze střízlivě upozorní na situaci, na nebezpečí a na možnosti ochrany, především ale na potřeby ohrožených či postižených a na možnosti pomoci. Představme si tedy, že bychom nedostávali direktivy, za jejichž nedodržování jsme trestáni, a tudíž se bojíme je nedodržet, ale že by náš postup a naše jednání bylo ponecháno na našem zvážení a našich možnostech. A představme si, že bychom nepřemýšleli, jak zabezpečit a ochránit sami sebe, a tudíž bychom nebrali obchody útokem, abychom se zásobili, ale že bychom přemýšleli, jakou pomoc potřebují lidé kolem nás a co dělat pro to, aby společnost mohla přežít jako celek. Že bychom přemýšleli – jelikož bychom neměli žádné příkazy a zákazy shora – kteří lidé a které profese jsou ohroženy a jak jim pomoci přežít, protože je jako společnost budeme i po epidemii potřebovat; že bychom přemýšleli, jestli je vhodné, abychom s danou obtíží vyhledali lékaře, abychom vycestovali, nakoupili to či ono nebo šli do restaurace. Že by nezasedal žádný krizový štáb, který by nás obden obšťastňoval novými nařízeními, často zmatenými a protichůdnými. Tedy že bychom ve svém jednání nebyli vedeni strachem, ale pouze láskou. Jaké by to bylo? Představme si, že by nebyl pandemický plán. Že bychom byli postaveni do role nikoli vykonavatele cizích nařízení, ale tvořivě myslícího a jednajícího, zajímajícího se a soucítícího aktéra, hybatele a tvůrce. Že by záleželo na naší odpovědnosti, ochotě a vůli. Věřím, že v mnoha lidech tato představa, pokud se do ní reálně vžijí, vyvolá úzkost. Je to jako ztráta vnější opory, vodítka – najednou by měl člověk sám na svou vlastní odpovědnost činit kroky, které mohou mít závažné důsledky?! Jak já bych něco takového mohl vzít na sebe? – říká si takový člověk. Vždyť jsem tak slabý a malý, mé Já je zatím tak nepatrné… – A jsou lidé, kteří – jakkoli je ta představa zatím těžká, protože stát je stále ještě naším poručníkem – pookřejí, kteří cítí, že ano, to je ta cesta, kudy se vydat k posílení vlastního Já, tak aby mohlo, smělo milovat a z lásky jednat. To je ta jediná cesta vedoucí vzhůru. Zatím se nám to „nezdá možné“; leč vnímáme, že na rozcestí lidstva je toto ta správná cesta: být nahlížen jako svéprávný a tím se i svéprávným stávat. Dokud jsem považován za dítě, kterému je třeba zakazovat a přikazovat, jsem udržován v dětském stavu bez odpovědnosti za sebe samého i za ostatní. Jakmile tuto odpovědnost dostanu, rostu; jinak krním. A krnět znamená nevyvíjet se a propadat se dolů. A i když se nám ta odpovědnost – ó hrůzo – zdá k neunesení: být sám odpovědný za svůj život! – převzít ji a nést ji není tak těžké, víme-li, že jsou zde duchovní světy, světy andělů, kteří na nás hledí s očekáváním, zda už… či zda stále ještě ne… A jejich nápomocné ruce čekají…

Čekají i na to, aby nám mohly pomoci prostoupit lidskou společnost spásnými myšlenkami, rozšířit tuto krásnou „nákazu“, jen co se takové myšlenky objeví, to znamená, jen co budou lidé ochotni a schopni otevřít se inspiracím dobrých andělů. A ti nám své inspirace budou moci všeptávat tím více, čím ryzejší se bude stávat naše motivace. A ta bude tím ryzejší, čím více poznáme a pochopíme, jaký je řád světa. K tomu nám dopomáhej světlo Kristovo…

Den čtyřicátý sedmý, neděle 26. dubna 2020

*

Pandemie roku 2020 zřetelně ukázala jednu věc: lidstvo je natolik zachváceno strachem, že je ochotno nechat se ponížit na roveň zvířete. Je zřejmé, že jedním z nejnaléhavějších úkolů nás lidí je přestat se bát. To se ovšem snadno řekne, hůř ale udělá. Jak se lze zbavit strachu? Už jsme si uvedli, že jedině změnou smýšlení, poznáním mylnosti materialismu a přijetím myšlenky věčného života, myšlenky člověka jako především duchovní bytosti. Avšak samotná „infekce“ idealismem nestačí – spirituální myšlenky musí v duši člověka najít živnou půdu, aby jí mohly prorůst, zmocnit se jí a proměnit ji. Teprve na základě takové proměny celé duševní bytosti člověka je možné zbavit se strachu, který je pravlastní součástí materialismu a intelektualismu. Jinými slovy: Myšlenka musí prorůst do citu a nakonec do vůle člověka; zůstane-li jen v mysli, na překonání strachu to nestačí. V cit se myšlenka přetaví nejspíše soustavnou prací, opakovaným, pravidelným promýšlením a oživováním, meditací. Pak začne zvolna proměňovat astrální tělo a postupně může dojít také k proměňování těla éterného, tak aby se tyto spirituální myšlenky staly nedílnou součástí lidské bytosti a veškerého jejího prožívání a konání. Také bychom mohli říci, že tyto myšlenky musí v duši zažehnout oheň, musí duši roznítit. Není to však luciferský oheň, který spaluje a ničí, ale mírný hřejivý, proteplující, spásný oheň Kristův – oheň, který zároveň prohřívá i prosvětluje. Kdežto luciferský oheň spaluje a oslepuje. A Ahriman? Ten je zase regentem chladu a ustrnutí a také regentem strachu. Na samém začátku jsme si řekli, že lidstvo vychládá, dokonce natolik, že to lze fyzicky měřit. Lidé ztrácejí vnitřní zanícení, obětavost, laskavost, soucit – vlastnosti spojené s duševním teplem. Stávají se víc a víc poddanými Ahrimanovými. Řekli jsme si však také, že lidstvo a Země se staly jedním organismem. Na jedné straně máme vychládající lidstvo, na druhé straně ohřívající se planetu. Už jsme hovořili o tom, že prudké výkyvy klimatu a různé extrémní atmosférické či klimatické jevy lze považovat za následky emocionálních a morálních bouří a propadů lidstva. Celkový nárůst teplot na planetě pak můžeme označit za protiváhu poklesu vnitřního tepla lidí: na jedné straně jde miska vah dolů, k chladu, na druhé nahoru, k horku.

Lidstvo kornatí a vnitřně okorává, kdežto planeta trpí horečnatým onemocněním. Horečka a zánět jsou ovšem lékem nebo, řekněme, protiopatřením proti chorobám chladu a degenerace. A tak lze očekávat, že nezmění-li se nijak zásadně popsané vychládání lidstva – které je spojeno také s mechanizací a automatizací lidského života i s chladnou kalkulací, zištností a vypočítavostí – bude se stále silněji projevovat jak vnější protiváha v podobě přehřívání planety, tak protiváha vnitřní, mající charakter závažných horečnatých onemocnění. Nebude proto překvapivé, přijdou-li skutečné pandemie prudkých chřipkových onemocnění doprovázených vysokými horečkami a záněty či zápaly. Neboť nám chybí zanícení a zapálení… Jak tomu předejít? A jak dostat rozbouřené klimatické jevy – to znamená vodní, vzdušné a tepelné procesy živého těla planety Země – opět do rovnováhy? Jak? – Inu, odpověď je nasnadě a byla vlastně již řečena. Vyléčit se z materialismu, prohřát svůj duševní organismus silami srdce, které jsou silami Krista, pěstovat soucit, učit se milovat, rozvíjet obětavost, sloužit druhým. A přestávat se bát…

Den čtyřicátý osmý, pondělí 27. dubna 2020

*

kos v koruně

křehké břízy

nesmělým trylkem

novoroční slunce

vítá

vítej, lidstvo

v novém životě!

Tyto drobné verše jsem si poznamenal ráno na Nový rok 2020. – Začíná nový život lidstva? Jaký bude?

Je samozřejmě otázkou, jestli vůbec bude život „po koronaviru“, po karanténě lidstva jiný, a pokud ano, zda bude lepší. Změní se něco, anebo se vše vrátí do starých kolejí? Budou se lidé už navždy bát nemocí, nákazy, jeden druhého? Budou se už navždy obávat vzájemných setkání a shromáždění, budou si je snad i zakazovat? – Budou rány pro ekonomiku takové, že budou lidé chudší, zvláště pak ti, co už předtím neměli mnoho? Že bude více nezaměstnaných, méně peněz na zdravotnictví, sociální péči, kulturu, vědu, školství…? Budeme více sledováni „chytrými“ technologiemi, bude více omezena naše svoboda, bude nám zakázáno více věcí? Bude se více kontaktů a sociálních aktů odehrávat prostřednictvím přístrojů? – Anebo se vše vcelku „normalizuje“ a vrátí do stavu před koronavirem, který někteří z nás považovali za normální? – Nebo snad někdo dokonce za našimi zády během karantény lidstva nastolí nějaký spravedlivý ekonomický a politický řád, aby nastala éra blahobytu, spravedlnosti a vzájemné lásky? Pro to, co se odehrálo v minulých týdnech, bychom stěží hledali v historii lidstva obdobu. Stačí jen pomyslet na miliardy obyvatel Země, zavřené z nařízení vlád ve svých domovech. Anebo na skutečnost, že (téměř) celý křesťanský svět poprvé za dva tisíce let nesměl v lidské pospolitosti oslavit zmrtvýchvstání Kristovo. Lze tušit, že jsme se stali účastníky nejen ojedinělé či dokonce jedinečné události v dějinách lidstva, ale i přelomu věků. Jaký bude nový život lidstva, život v novém věku? Stojíme na rozcestí. Naše další cesta, naše další směřování je otázkou našeho vědomí, citu a vůle: nakolik dokážeme světové dění vědomím, citem a vůlí pronikat a nakolik dokážeme tyto tři síly své duše rozvíjet ve vzájemném souladu. Je to otázka našeho lidství. – Rozcestníkem je tu pak bytost Kristova. Buďto se vydáme k ní, anebo ne. Záleží na každém z nás.

Je čtyřicátý devátý den našeho přechodu; uplynulo 7 x 7 dnů, po které jsme v těchto zápiscích sledovali vnější a vnitřní kroky lidstva. Co bylo třeba říci, bylo řečeno. Tím tyto zápisky končí. Končí modlitbou, kterou jsem si poznamenal rovněž první den tohoto roku; je zjednodušenou variací na kompozici Rudolfa Steinera nazvanou Průpověď základního kamene a obrací se na nadosobní sféru vůle, lásky a jasného vědomí:

Bože-Otče,

ať lidé naučí se vážit si

všeho, z čeho vzešli:

země, vody, vzduchu, ohně.

Bože-Kriste,

ať lidé naučí se milovat

vše, co je činí lidmi:

druhého člověka.

Bože-svatý Duchu,

ať lidé naučí se povznést se

ke všemu, co je jejich cílem:

k světu duchového bytí.

K tomu nám dopomáhej láska Kristova.

Den čtyřicátý devátý, úterý 28. dubna 2020