Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 20.4.

Jestliže jsem o Velikonocích psal, že je to poprvé po dvou tisících letech, kdy křesťanstvo nesmělo a nemohlo oslavit ústřední křesťanský svátek, totiž Kristovo zmrtvýchvstání, ve svých společenstvích, pak to – jak se ukázalo – byla pravda jen částečná. V pravoslavném světě má církev dosud takové slovo, že se v některých zemích dokázala „hygienickému“ šílenství a diktátu úspěšně postavit a prosadit právo shromáždit se na bohoslužbách. Někteří pravoslavní kněží označili pokusy o uzavření kostelů za protiústavní. V Rusku nebylo uzavření kostelů vyhlášeno centrálně a rozhodnutí bylo ponecháno na regionálních vládách. A řada regionálních vlád si uvědomuje, jak vysoko v hodnotovém žebříčku věřících obyvatel stojí pravidelný rytmus bohoslužeb, a neodvážila se proto z obavy před nepokoji kostely zavřít. Ani gruzínské vládě se na jednání s představiteli církve nepodařilo prosadit zavření chrámů a plošný zákaz navštěvovat kostely neplatí ani na Ukrajině.

Dokážeme si v naší západní civilizaci a v našem vývojovém stavu vědomí představit, že potřeba společné bohoslužby může být pro někoho větší než obava ze smrti? Stěží. Přitom když studujeme zprávy o starých národech, o Galech, Germánech či Slovanech, zjišťujeme, že účast na společném kultu byla tehdy naprosto nejdůležitější součástí prožitku vlastní identity a že vyloučení z této účasti bylo zdaleka nejhorším trestem, mnohem horším než trest smrti. Pro nás, na cestě individualizace, se již zjevně potřeba zachování vlastního života stala alfou a omegou všeho našeho usilování a ono pospolité a vyšší, nás přesahující, přestalo být vnímáno jako reálné.

*

V průběhu práce na těchto textech nám vykrystalizovala jedna zásadní otázka, kterou můžeme zcela pregnantně formulovat takto: Jsem člověk, nebo jsem zvíře – či slovy Jana Hnízdila dobytek? Stačí mi zachovat „holý život“ za jakoukoli cenu, anebo k mému lidství neoddělitelně patří i to, co někdo označuje za pouhou „šlehačku“? Stačí mi k tomu, abych byl člověkem, jídlo a jakákoli střecha nad hlavou a můžu být klidně zavřen a přežívat, anebo je součástí mé lidské identity také má svoboda, má důstojnost a má pospolitost s ostatními, mé živé sdílení? Jsem člověk, nebo dobytek, který lze zavřít do chléva?

To je ovšem otázka pohledu na evoluci člověka: Věřím tomu, že člověk se vyvinul ze zvířete a je jen chytřejší zvíře, chytřejší opice? Spočívá podle mé představy evoluce v neustálém boji o přežití, v němž vítězí ten nejzdatnější, tedy nejsilnější a nejchytřejší, a jsou tedy „chytrá karanténa“, čipování psů a posléze i lidí a další „chytrá“ opatření zcela v souladu s vývojem? Anebo je tomu mnohem spíše tak, že evoluce člověka spočívá v tom, že se člověk vymanil z lůna a náruče božství, z rodových a dalších svazků, individualizoval, sestoupil do hmoty a jeho úkolem je nyní návrat do duchovního světa, ovšem na vyšší úrovni vědomí? Věřím ve zvířecí, nebo v božský původ člověka?

V současné době vidíme a prožíváme, že tato na první pohled teoretická či filosofická otázka má ty nejbezprostřednější a nejtvrdší dopady na naši životní praxi, na naše každodenní bytí. Jestliže někdo považuje člověka za zvíře, za svým způsobem dobytek, nevidí problém v tom, aby byl zavřen a zbaven vší „šlehačky“. Naopak chápe-li někdo, že člověk omezený na „holý život“ je omezen na své zvířectví a zbaven lidství, nemůže mu prostě z podstaty věci zakázat sdružování, bohoslužbu, kulturu apod., tedy nemůže mu zakázat být člověkem. Neboť udělá-li to, ví, že jde o „obludný experiment vývoje opice z člověka“ (Doležal), z něhož je jen velmi obtížná cesta zpět. Ano, vývoj opice z člověka: z bytosti původně božské činí současná opatření bytost zvířecí.

A tak by prvním a zásadním poučením z tohoto „krizového vývoje“ měla být odpověď na otázku, kterou by si měl každý položit: Jsem člověk, nebo zvíře? Za koho se vlastně považuji? Za koho strpím být považován?

A jestliže si odpovím, že člověk, člověk! – pak bych z toho měl, ba musím vyvodit důsledky. Jsem-li člověk: co všechno je součástí mého lidství, o niž nesmím být připraven, abych toto lidství neztratil? Co musím udělat pro to, abych tohoto svého lidství zbaven být nemohl? – A je zřejmé, že položím-li si tuto otázku a budu-li hledat odpověď, zjistím, že se ze všech sil musím zasadit o to, aby proběhly zásadní legislativní změny, aby mé/naše lidství bylo lépe ochráněno, aby mě/nás nikdo nemohl redukovat na pouhý dobytek a zavřít do chléva. Že musí být zásadně změněny pravomoci vlád i poměr mezi pravomocí a odpovědností státu a jedince. Neboť řeknu-li „A“: Jsem člověk! – pak musím říci i „B“: žádný samovládce mě nesmí jen tak oloupit o má lidská práva, o mé právo být člověkem. Jinak se stávám otrokem a zvířetem, a nemohu se pak divit, že je takto se mnou i naloženo.

Buďmež tedy lidmi!

Den čtyřicátý prvý, pondělí 20. dubna 2020

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *