Publikováno

Co si o koronaviru myslí Vatikán

P. Milan Glaser SI – Vatikán, 26. 4. 2020

Čím větší omyl, tím hůře se berou na vědomí fakta, která z něj vyvádějí. Nejhorší je takový, který byl socializován jako součást, ba předpoklad občanské i mezilidské komunikace, jak známo z nedávné minulosti. Jistě, je pravda, že člověk může být na omylu a dokonce v něm i slušně a poctivě žít. Životu nebezpečné je však zatracovat, byť jen ve světském smyslu někoho jen proto, že vidí věci odlišně, ať už jde o cokoli, nevyjímaje politiku, ani náboženství.

Nikdy v dějinách politická autorita nemanifestovala tak intenzivní zájem o zdravotní stav občanů v globálním měřítku, a to navíc v souvislosti s jediným typem viru. Kolektivní zdravotnické ambice pěstoval ve svém táboře socialismus, a přestože po roce 1989 vyšlo najevo, že na Západě státní zdravotnictví nebylo nutně a vždy kvalitnější, neplyne odtud lidumilnost totalitarismu.

Vyhlášení pandemie jednou z agentur OSN státy k ničemu nezavazuje. Epidemie a tím spíše pandemie je spíše statistický než medicínský termín. Váhu mu dodaly pouze jednotlivé vlády autoritativně zavedenými restrikcemi, které zacházejí s občany jako s nesvéprávnými osobami a vyvolávají dojem, že vypukla biologická válka neznámo proti komu.

Choroba samotná objektivně vzato není nevyléčitelná, ba ani její výskyt není všeobecný. Míra nakažlivosti a smrtnost jsou navíc mediálně zveličovány a zaměňovány podáváním absolutních čísel mimo kontext, což vyvolává strach, který bohužel nevynechává ani intelektuály. Informační či spíše dezinformační tsunami, která zaplavila veřejné mínění, dlouhodobě okrádané o bolestnou, leč objektivní pravdu lidské smrtelnosti, prudce snižuje schopnost racionálně vyhodnocovat fakta, a vynořuje se dokonce otázka, zda v těchto dnech nebyla vyhlášena válka pravdě jako takové.

Mediální masáž nemá zdravotní, ale spíše marketingovou povahu, a to za více či méně zkorumpované komplicity některých politiků, popř. vědců, kteří vůči korupci také nejsou nutně imunní. Ekonomický dopad pandemie bude jako vždycky kolosálně výnosný pro filantropy. Reálný socialismus měl se sociální spravedlností společného asi tolik jako mnohá nynější opatření se zdravotním stavem občanů. Českým specifikem se stala všeobecná povinnost nošení roušky, což je prevence, která je podle Světové zdravotnické organizace v běžném životě prakticky zbytečná. Ani svázácké košile však kdysi nepotvrzovaly vědecký světový názor jejích nositelů. Ať už je tomu jakkoli, spolu s pojmem pandemie a globálních opatření vstoupil na scénu náboženský moment, protože do hry jsou politikou vtahovány také poslední věci člověka. Křesťané věří v Boha, který se stal člověkem, aby lidstvo sjednotil, avšak nikoli politicky, na tomto světě.

Tady sjednocuje virus totalitní polopravdy, překonávající všechny dosavadní technokratické strategie, rozsévající strach a nevraživost. Jakkoli hrají zásadní roli finanční a mocenské nástroje elitářů, tak vinu na lži, s jejímž otcem vede lidstvo
dialog od počátku svých dějin, neseme úplně všichni. Jde o globální pokušení odsunout stranou jako nepotřebný, ba škodlivý balast svátostné sdílení víry, ale i přirozený lidský rozum, obětovaný přeludu všemohoucnosti politicky sjednoceného
lidstva.

Viníci i oběti se plně zjeví na konci dějin, který předjal Spasitel na kříži a překoná slávou Svého návratu. Apoštol národů v listě Soluňanům prorocky varuje, že na ty, kdo nepřijmou »lásku k pravdě, aby byli spaseni […] dopustí Bůh vliv bludu, že uvěří lživým naukám« (2 Sol 2,10.11).

Naše nepravosti nás dohánějí, ale jde nám vstříc Spasitel, který je Pánem dějin.

Publikováno

Seminář – Medical Section Goetheanum

LIVESTREAM-SEMINAR
UPDATE ZUR INFEKTIOLOGIE UND INTEGRATIVEN MEDIZIN BEI COVID-19

(Information available only in German)

Ankündigung: Livestream zum Thema Covid-19 (GAÄD)

Termine:
• Freitag, 24. April, 18:00-21:00 Uhr: Update zur Infektiologie und integrativen Therapie von Covid-19
• Samstag, 25. April, 09:30-16:30 Uhr: Angst und Vertrauen – Gesichtspunkte zur medizinisch-sozialen Dimension der Pandemie

Themen:
• Infektiologisches Update zu Covid-19
• Integrative Therapie bei Covid-19
• Welche Grundüberzeugungen lassen uns angstfrei handeln?
• Psychoneuroimmunologie: paradigmatisch veränderte Sicht auf die Zeitlage
• Ganzheitliche Betrachtung des Phänomens der Ansteckung
• Integrative Therapie bei Ängsten und Panik
• Gedanken zur sozialen Dimension der Covid-19-Pandemie
• Vertrauen als soziale Kraft

Referenten:
• Prof. Dr. med. Philip Tarr, Co-Chefarzt Kantonsspital Baselland (KSBL) und Infektiologe, Basel
• Prof. Dr. med. Harald Matthes, Ärztlicher Leiter GKH Havelhöhe und Internist/Facharzt für Gastroenterologie, Berlin
• Dr. Claus Otto Scharmer, MIT Management Sloan School, Cambridge (USA)
• Gerald Häfner, Politiker und Leiter der Sozialwissenschaftlichen Sektion am Goetheanum, Dornach (CH)
• Dr. med. Michaela Glöckler, emeritierte Leiterin der Medizinischen Sektion am Goetheanum, Fachärztin für Pädiatrie, Dornach (CH)
• Dr. med. Matthias Girke, Internist und Leiter der Medizinischen Sektion am Goetheanum, Berlin/Dornach (CH)
• Boris Krause, Leitender Arzt der Abteilung für Psychosomatik an der Filderklinik, Facharzt für Psychiatrie und Psychosomatik, Filderstadt
• Univ.-Prof. Dr. med. Christian Schubert, Universitätsklinik für Medizinische Psychologie, Innsbruck
• Dr. med. Tido von Schoen-Angerer, Genf (angefragt)

Moderation:
Philipp Busche und Johannes Weinzirl

DIE TEILNAHME AM LIVESTREAM IST KOSTENLOS

Eine Teilnahme ist von jedem Computer und mobilen Endgerät möglich. Die Veranstaltung wurde von der Akademie GAÄD und der Bayerischen Landesärztekammer akkreditiert. Die Teilnehmer*innen erhalten eine Teilnahmebestätigung mit Nachweis der Fortbildungspunkte

Einen Link für die Teilnahme werden wir am Dienstag, den 21. April, zusammen mit dem Veranstaltungsprogramm posten

Publikováno

Ley-Linie slovanského časoprostoru – K. Funk

Někteří se honíme za zduchovňovacími kurzy či praktikami, za různými inspirátory vyšších hodnot… A teď nemůžeme nic. Nemůžeme? Ale jo, a jak krásně. Jak inspirativní je analogie současného stavu s kámalokou (očistcem). Její podstatu líčí všechny nauky, od jógy až po antroposofii, jako vynucené odvykání si libostem, zábavám, marnostem, na kterých jsme za života na zemi lpěli. A také tam zpětně bolavě poznáváme svoji lhostejnost, netečnost k utrpení druhých. I dnes, ještě v tomto světě, máme možnost nějak pomoci postiženým, každý podle svého. Vše je Jednota, tedy i bolest druhých se dotýká nás. Nejde-li vždy hmotná podpora, pak alespoň niterné spolu-bytí a posilování. Právě teď a tady probíhá do určité míry totéž co v kámaloce – alespoň v něčem. Výchovný účel určitého období kámaloky, kde si osvojujeme odříkání, trpělivost, skromnost, štědrost, soucítění, ztišení… můžeme snáze získávat už tady, kdy se ještě můžeme změnit, poučit. Teď máme vzácnou příležitost. Kristus, přítomný trvale v auře Země, nám k tomu pomůže, pokud se na Něho obracíme. Můžeme si na sobě představit, jak by nám asi bylo při této těžší chřipce, a co bychom si přáli od okolí. Skvělá škola přítomnosti pro budoucnost. Záleží, kolik nám pak vydrží z nynějšího altruismu i z odříkání a sebekázně. Skvěle, s láskou k národu a z niterné kvality o tom hovoří i slovenská prezidentka Zuzana Čaputová. Slováci si uměli zvolit (viz též nedávný článek na těchto stránkách – Nynější tíha i úleva…). Jak protikladné k alarmistickým teoriím některých paranoiků, že za vším jsou nějaké pikle. V jedné  bohoslužbě říká celebrující: Bože, dej ať jsme ochráněni před každým zmatkem.

Angíny, chřipky a vůbec  horečky nás zbavují nastřádaného duševního odpadu. Spalují to a zanechávají nás čistšími. Měli jsme je víckrát a ještě budeme mít, to jen teď je toho hodně najednou a tedy se o tom zběsile píše a ochranná opatření se činí. Jsou potřebná a jsou lekcí zodpovědnosti a sebekázně. Drtikol říkal, že zbavit se nějakého zlozvyku či závislosti má cenu, pokud nezbyde žádost. I tím se lze dnes zabývat. Anebo se lze v klidu věnovat i úvahám na nějaké téma, které nám dosud připadalo možná banální, malicherné. Cokoliv dobrého ale sami získáme  nezištně v nitru, stává se majetkem lidstva. Třeba můžeme z našeho ticha uvažovat i o naší vlasti. Je jedním z našich domovů. Těmi jsou – pokud volně uvažujeme – naše nitro s našimi blízkými, náš dům či byt, naše vlast, naše Matka Země, a nakonec i Boží vesmír. Třeba se zastavme právě u naší vlasti. A bez skloňování koronaviru.

Všimněme si, že pro naše země je typické, že ta nejvzácnější místa i předměty bývají malé a často přehlédnutelné. Asi jako místo pokory v srdci. Je malé a těžko naleznutelné. Oč menší, o to vzácnější a posvátnější. Mám na mysli třeba naše korunovační klenoty, Paládium Království českého ve Staré Boleslavi, pražské Jezulátko, sedleckou pokladnici, nejstarší na světě, relikvie posbírané Karlem IV.,  ale třeba i Boží kámen u Strakonic, nebo i českou růži, kterou zasadil Antonín Dvořák v jednom newyorském dvorku, kde ji měli přibližně sto let jako stopu po čistém srdci českého skladatele. Nebo stále se nosící slovenské kroje, vytvářené s bezmeznou vynalézavostí a trpělivostí. Karlštejnská Kaple svatého Kříže, tento mohutný zářič do dáli, maják nabitý neviditelnými svatográlskými mysterii, má na šířku i na délku jen několik kroků. Naše největší posvátnosti jsou drobné jako kapličky či křížky v krajině, dívčí podtatranské halekačky nebo jako klavírní črty z Janáčkova „Chodníčku“ či Špalíček Bohuslava Martinů. I doteky naší národní duše, kterými jsou třeba předehra k Libuši nebo árie Přemysla o lípách, jsou drobnější než třeba rozsáhlý vzmach Wagnerovy germánské mytické tetralogie Nibelungen, která byla určena pro provedení ve třech dlouhých večerech. Ba i z dob dávno předslovanských je nejsvětoznámějším nálezem na našem území pouze několikacentimetrová Venuše věstonická. A na Slovensku? Těch pokladů: Sväté schody s relikviemi u Malacek (kopie svatých schodů, po kterých kráčel Ježíš Kristus v Pilátově paláci), Spišský Jeruzalém, Mojtínska jaskyňa, skalní úkryty – Turecké studně, Roháčske plesá, pĺte na Dunajci, Pieniny Tri korony aj.

Svým přírodním uzpůsobením měly naše země odevždy bezpočet míst, příhodných pro existenci studánek. „Prameny, které mají sladkou vodu, jsou otevřené vůči světovému prostoru a jsou jako naše oči, které se také otevírají ven do světa. Můžeme tedy říci, že na pevnině, tam, kde jsou prameny, se Země dívá daleko do světového prostoru…“ (Rudolf Steiner). Očima studánek můžeme hledět „ven“ i my. Snad i proto nás studánky tak přitahují. Pak i jejich čistění může nabýt rázu téměř metafyzického, pokud si to uvědomujeme. Netřeba jezdit meditovat do Himálaje, Stonehenge, Santiaga de Compostella či pyramid, stačí si sednout ke studánce či kapličce. Jak krásný název dostalo slovenské vihorlatské jezero – Morské oko.

Jsme někdy jako dítě, které vzhlédne ke svatému obrázku v krajině, cosi se v něm pohne, ale hned se dál věnuje svým hrám a snům. Asi to tak zatím má být. Jsme mladá rasa ve stavu přípravy na budoucí vzmach. Jeho předznamenáním se zcela výjimečně velkými rozměry i ve světovém měřítku je velký slovanský čin – Muchova Slovanská epopej. Můžeme ponechat kunsthistorikům jejich malicherné výhrady o přílišné dekorativnosti či návratu k již překonané secesi; hledíme-li s úctou a porozuměním, spatřujeme mohutné proniknutí ke slovanským kořenům i k dálné budoucnosti. Snad nám to pomůže dostat se trochu z naší nynější národní směsi, kde se prolíná Meyrinkův Golem, Kafkův Proces, Haškův Švejk a Kunderův Žert, a najít i něco dalšího, cennějšího.

Velké haly na okrajích měst, komerční podbízivost, šeď silnic a parkovišť a věže vysílačů u nás nejsou vyvažovány ani tak mohutnými katedrálami, jako spíš studánkami a kapličkami. Patos a heroismus našich dějin i jejich památek je už tři čtvrtě století v krajině ničen. Nelze ale jen lomit rukama. Každá doba má pro nás své poselství. Třeba to, že z ubývajících hájů, menhirů, studánek, polních cest či jeskyní světců máme mít esenci v duších, mají se nám do nich vtisknout. Máme si utvářet niterné ley-linie (posvátné světelné silové dráhy), které převádějí odkaz minulosti naším současným cítěním pro naše potomky. Proto je dobré se s láskou a vcítěním poohlédnout po našem spirituálním bohatství. Stará mysteria jsou navždy vtisknuta do paměti věcí, krajiny i do zasuté paměti národa. Dokážeme-li se vcítěním do prasil národa přiblížit jeho duchu, napojíme se na průduchy těchto sil a obnovíme si i esenci dávných událostí. Na naše posvátné mýty se dnes v lepším případě historicky poukazuje, ale nenavazuje. Pokusme si je trošičku oživit.

Tak jako měli lidé odevždy světlé a obnovující body v čase v podobě svátků, nebo jako v srdci nosíme někoho drahého, mívali lidé, a někteří z nás mají dosud, i potřebu posvátného děje, osobnosti nebo historie místa pro svou vnitřní obnovu a svátečnost. A jako jsou v těle pránické průduchy, kterými se rozvádí životní síla a na některých bodech se otevírají povrchu, jsou i v genetických stopách naší národní paměti dráhy, na které se lze napojit. Pokoušejme se při našich cestách nalézat si body „vchodu“ k napojení hlubšímu, než podává běžná faktografická historie.

Trochu si dále zauvažujeme o slovanské povaze a o tom, k čemu nás má jednou, snad po staletém a tisíciletém tříbení dovést. Vývoj to nebude stejnoměrný, tak jako nebyl ani dosud. Slované jihu a východu Evropy se snáze nechávají unést nadšenými city, které však brzy vyprchávají a snadno se mění v impulsivní hněv, věrolomnost a bezpáteřnost. Chybí jim dosud pevná konstruktivní krystalizace rozumu a rozmyslu, kterou právě západní Slované získali z vklínění do germánského vlivu. Ti proto mají předpoklady jako první vyvíjet slovanskou citovost na pevném podkladě rozvinutého rozumu a pod kontrolou složky Já. Teprve později se dopracují i jižní a východní Slované k přeměně výbušné citovosti a k vyvážení impulsivního srdce chladnou hlavou.

Budoucím úkolem Slovanů bude postavit zralé individuality do služeb celku. Podle některých anthroposofů vznikne v našich zemích jakýsi prototyp nového člověka, který vytvoří syntézu germánské racionality a slovanského cítění. Tak se mají jednou stát naše národy morálně vůdčími v Evropě. Podobně o tom hovoří proroctví řádu Sad-Bayů, uložené v archivu v Edinburgu. Téhož mínění byl i filosof Augustin Smetana, který již v 1. polovině 19. století tvrdil, že ,,filosofie německá se vyžila; i jest na Slovanstvu, aby převzalo, co Západ vybudoval. Dějiny jsou neustálý svár konečna s nekonečnem. Konečno je pozemské, nekonečno božské. Nástroje konečna jsou náboženství a právo, nástroje nekonečna – umění a láska. Svár tento bude překlenut a Slované shrnou jednak svobodu Angličanů a Francouzů, jednak filosofii a vědu Němců, a dodavše k těmto prvkům tvaru uměleckého, vybudují novou blaženou říši lásky.“ Masaryk o Smetanovi napsal: „Takto doplňuje humanitní teorii Kollárovu a dodává filosofický základ lidovým tužbám Hav­líčka a Němcové.“

Slované mají pokračovat v rozvinutí článku lidské bytosti, který se nazývá duší vědomou či uvědomovací. Do ní má jednou vstoupit duchovní Já. Nebo jinak – duše vědomá má být prostoupena duchovním Já, má být vědomě produchovněna a takto dál jednat v zevním světě. Jasné vědomí o svém Já umožnilo už Husovi převratný postoj v dějinách křesťanství: od interpretace křesťanství, představované dogmaty církve, se jako první odvolává přímo, samostatně a vědomě k autoritě nejvyšší – ke Kristu. Nepotřebuje prostředníka. To je jeden ze základních předělů vývoje křesťanství, první signál k vývoji duše vědomé, tedy k vymaňování lidského Já z netvůrčího spočívání v zastřešení skupinových vazeb, hlavně nacionálních a náboženských. Proto mají být Slované jednou světoobčany, soucítícími se všemi. Národ již nebude hrát takovou roli jako dnes. Zpočátku se ovšem tato naše individualizace projevuje i nárazy a konflikty jedinců, silně vyhraněných i v egoismu a nemajících germánskou spořádanost a ukázněnost. I naše hašteřivost je vývojová fáze, kterou musíme projít.

Herder, Lessing, Steiner i jiní považují východo­evropskou kulturu za velkou přípravu na pozdější úkol. Podle nich je právě Slovanstvo určeno v budoucnosti k šíření sociální spirituality, která naplní i život veřejný. R. Steiner se zmiňuje o ruském mysliteli Solověvovi, když píše: ,,Svět slovanský připravuje epochu, kdy má vystoupit duše vědomá k duchovnímu Já… Je zajímavé, jak zde mohl vzniknout mnohem pokročilejší pojem Ježíše Krista, než v západní Evropě – pokud tu nebyl vytvořen theosofií. Pojem Ježíše Krista vyvíjí Solověv stále výše a ukazuje v nekonečné perspektivě. Dnešní člověk z toho rozpoznává jen začátek. Kristův impuls mohl lidem zjevit dosud jen málo ze svého obsahu. Ve slovanské kultuře bude nižší přirozenost podřízena přiro­zenosti vyšší a bude jí držena na uzdě… Prorocky dochází šestý poatlantský kulturní stupeň, éra slovanská, výrazu u Solověva v pojmu Ježíše Krista jako červánky pozdější kultury. Jeho pojem Ježíše Krista lze pociťovat jako prorocké svítání, jako ranní záři červánků slovanské kultury. Tím se posunuje celá bytost Kristova do středu a stává se něčím zcela jiným, než co z ní mohou vytvořit pojmy západoevropské. Kristus je chápán jako živá substance, která má působit ve veškerém státním a sociálním bytí… V Solověvově státu je Kristus krví, jež protéká veškerým společenským životem.“

 

A naše země? Čechy jsou signovány znamením Lva. To znamená, že jejich duchovní charakter i ráz krajiny a tím i národní duše odpovídá vlastnostem, které dává znamení Lva. Ani ono dávné stěhování národů, proces vyhledávání míst souznějících s duší národa, nebylo náhodné. Mělo hluboký význam, aby byly nalezeny souvztažné prvky povahy kmene či národa, krajiny a nebeských těles. Ani praotec Čech tedy nehledal pouze lesy bohaté na med a zvěř. Není jistě náhodné, že znamení Lva, se kterým astrologicky souvisíme, se dostalo do našeho národního znaku. Podobně chová moravská orlice hluboký význam jako symbol nadsmyslového poznání, tvůrčího duchovního vzletu a síly: lví impuls se v budoucnu rozvine pod křídlem orlice. Bez hlubokého skrytého významu pro budoucnost nebude ani slovenská trojboká Hora Poznání. Impuls slovanského zasvěcení se bude v dalších staletích, až budou Čechy niterně vyprahlé, omlazovat a přesouvat východně, na Slovensko a pak dál. Symboly nebyly přijímány libovolně, ale většinou z vyšší inspirace.

Znamení Lva esoterně úzce souvisí se Sluncem. Ze Slunce sestoupilo božství Kristovo k Zemi. Sluneční Bůh Kristus, vnímaný jasnozřivě již v dávných dobách Indy, Peršany či Řeky, byl pak seslán, aby navěky splynul svou obětí s lidstvem Země. Podle R. Steinera se má právě Slovanstvo, související se Sluncem, ale i se Slovem, stát jednou nositelem Kristova impulsu. Snad není náhodné, že vyčlenění Slovanů spadá do doby krátce po sestupu Krista na Zem a jeho vstřebání do zemské aury – jako by již tehdy zaktivizoval pro dálnou budoucnost zárodek jakési nositelské rasy.

Pražský židovský mystik Gustav Meyrink zmiňoval ústní tradici o bratrstvu Sad Bayů. Sedm mnichů tohoto řádu přišlo na naše území v dávnověku ze střední Asie, tehdejšího srdce světa, a založilo podle oné pověsti Prahu. Podle Meyrinka (i jiných) je slovo Praha odvozeno od slova práh, avšak ve smyslu okultním: práh do duchovního světa. Pojem ,,prahu“ je znám v mystice odedávna právě v tomto smyslu. Že by dávný asijský řád založil Prahu jako nové centrum v srdci ne již upadající Asie, ale mladé Evropy a tak jako srdce je prahem k cestě do duchovních světů, i tomuto městu dal i názvem předznamenání k jeho dalšímu duchovnímu úkolu? Není bez zajímavos­ti, že město, spojené s pověstí o sedmi mniších, Allan-bad, nazývají Indové i jiným jménem – Prayaga.

Dále: každý orgán těla se vyvinul a je udržován vlivem určitého znamení zvěrokruhu. Vliv silotvorné oblasti Lva a Slunce působil na počát­ku lidského vývoje na utváření srdce (a krevního oběhu), které je jimi esoterně ovládáno. Čechy jsou srdcem Evropy. To není jen básnický příměr. Znamení Lva ovládá nejen fyzické srdce, ale i vše, co vykvétá z citu – a jsme opět u naší citovosti. Kruh souvislostí se uzavírá. Kolikátý již! I náš národní strom – lípa, má lístky srdcovitého tvaru. I svým tvarem se Čechy podobají srdci. Podobně, jako srdce je centrem krevního oběhu a s ostatním organismem je spojeno tepnami, tak z Čech jako jediné země všechny řeky pouze odtékají, ale ani jediná (až na Ohři) sem nepřitéká. Žijeme a rozdáváme z vlastních zdrojů i duchovně. Déšť, přinášející éterné síly nebes, je pak pro českou krajinu tím, co pro srdce okysličená krev. Toto otevřené přijímání shora a altruistické rozdávání by mělo být úkolem budoucího uchopování Kristova impulsu širokým slovanským srdcem, které nejprve přijalo esenci germánské moud­rosti a rozvahy.

O dávné misi sedmi slovenských bratří do Ameriky a o budoucí duchovní roli Ameriky jen krátce: Před několika staletími, jak praví ústní tradice, se odebralo sedm slovenských bratří-kněží do Nové země, Ameriky. Založili zde město Philadelphia (bratra milující). Slovanského srdečného živlu bylo tehdy pragmatickým pionýrům Nové země třeba jako soli. V českých zemích se před staletími schylovalo k jiné, rovněž nenápadné misi na tentýž kontinent. O její náplň se již dávno před tím nepostaral nikdo jiný než Jan Amos Komenský. Jak? Nebyl jen biskupem Jednoty bratrské, ale propracoval svým duchovním světlem rosekruciánské učení a předal je v této nové podobě svému žáku, hraběti Zinzendorfovi. Přes něho se později přeneslo do právě se ustavujících „Spojených obcí severoamerických“, jak se tehdy nazývaly. Přijali je i američtí presidenti George Washington a Thomas Jefferson – muži stojící u kořenů americké demokracie a kultury ducha. Z těchto dvou počinů, slovenského a českého, které se odehrály v našich dějinách před staletími, lze odvodit předivo souvislostí až do 20. století, ba snad dále. Zdá se totiž, že tu je i hlubší, snad až esoterní spojitost příčin a výsledků, počínaje pomocí Ameriky k získání naší samostatnosti, a rozhodující úlohou ve vítězství v První i Druhé světové válce, i ve Studené válce.

Sdělení symbolů jsou důmyslná, ač jednoduchá. Morava má ve znaku Orlici. Ani znaky, podobně jako vlajky, nebyly vytvářeny náhodně, ale se skrytou symbolikou. Orlice, ač má samostatnou symboliku, souvisí i s mysteriem Orla – symbolu vzletu k nadsmyslovému poznání a k znovunabytí ztracené prasíly. Esoterně souvisí archetyp orla se štírem. Podle mysterií někdejším pádem slunečních andělů – orlů v důsledku pýchy a zneuznání Boha do zemské propasti se orel proměnil ve štíra. Štítě se slunečního světla, zvolil podobu plaza. Mohl pak zalézt do podzemních děr a odtud vycházet k uchvacování kořisti – ke svádění lidí jakožto „had zla, Lucifer“. Proto symboly poukazují k nutnosti zničení štíra či draka. Překoná-li jednou člověk své pudové štíří síly, pak se vymkne jeho moci a nabude orlí síly vzletu. Nebude ani otrokem sexuality svého těla, ač to nemusí znamenat požadavek jejího plného vzdání se. Prožití mysteria přeměny štíra v orla souvisí s Hadí silou, která je duchovním vývojem ze svého sídla v oblasti štíra zušlechtěna a pozvednuta nad hlavu k orlímu vzletu. Orel zasvěcuje do mysterií tvůrčí lásky a uvolňuje z principu luciferského do oblasti Kristovské. Vznáší se k výšinám, aby odtud chápal život zemský duchovním pohledem a takto se ho i na zemi účastnil.

Tak jako na starých vyobrazeních stojí archanděl Michael nad potřeným drakem svodu, zobrazuje se i sv. Jiří, který kopím zabil draka – své nižší já, a podrobil si své vášně. Protože moravským znakem je orlice, není asi náhodný poukaz na svatojiřské mystérium v Brně, kde kdysi na Zeleném trhu umístili do fontány sochu sv. Jiří se zabitým drakem. Rovněž do brněnské radnice byl zavěšen na řetězy drak (ještěr, štír). Tato mysteria znal i Karel IV., který pod oltář Kaple svatého Kříže, kterým máme ukřižovat své nižší já, nechal symbolicky zazdít kosti diluviálního netvora, jakéhosi apokalyptického draka, který musí být svržen ze své vlády do podzemí jako Týfón.

I v symbolice Brna můžeme spatřovat vybídnutí, aby to, co se v Čechách zrodí z lvího srdce, zrálo na Moravě pod vzmachem křídla orlice. České lví síle má být dán vzlet moravské orlice, až se základ budoucí slovanské kultury, položený v Čechách, bude postupně posunovat na východ, aby v dálné budoucnosti vyvrcholil v Rusku.

To vše je ale jen předobraz, kterým Prozřetelnost předznamenává dalekou budoucnost. Ještě jeden rys ji bude doprovázet: zatímco západní křesťanství za­měřilo svou mariánskou úctu jen na kult Ježíšovy matky jakožto přímluvkyně, Slované si dlouho podrželi i duchovně kosmický aspekt nebeského mateřství, který bude ve své hloubce rozvinut až v oné příští, šesté, tj. slovanské kultuře. Na Slovensku a v Polsku je silný dosud. Že této budoucnosti situace ve slovanských zemích dnes příliš nenapovídá? Jistě, i zde je nyní odklon od někdejší spirituality. Nepropadejme však skepsi. Tyto národy na tom byly mravně několikrát hůř, přesto se kontinuita národní povahy, udržovaná i vyššími bytostmi, nedá zpřetrhat. Záleží i na tom, kolik národní karmy ještě zbývá, jakou další si vytvoříme, jak ji poneseme, i jaké individuality se sem budou zrozovat. Pozor však též na sebeoslavné megalomanství, že jen my jsme ti vyvolení. My to ještě nejsme! To budou snad po staletích ti po nás, my jim k tomu však můžeme vytvářet již nyní podle své duchovní touhy půdu. Žádná práce ani oběť není marná. Ta velká, o které se ví, ani ta drobná denní. Tak jako nebyla zbytečná oběť Husa a řady bezejmenných světců, písmáků, trpitelů pro národ, nebyla marná ani oběť Palacha, Zajíce, Poláka Siwiece či život v pravdě a vnitřní svobodě, jak jej vedli Václav Havel, Heliodor Píka i ti ostatní stateční. Nebyly zbytečné myšlenky nejen Komenského, Chelčického či Palackého, ale ani Čapka, Peroutky, Patočky a jiných dnes. Ostatně – těmi „po nás“ můžeme být možná jednou zase i my sami v dalších inkarnacích, tak jako ani Masaryk či Havel nepracují pro obrození našeho národa poprvé. Slova onoho úběžníku (někdy vysmívaná), že „Pravda a Láska musí zvítězit nad lží a nenávistí“ mají dlouhodobou, ba věčnou platnost a tedy i průraznou sílu. Netuší to dosud mnozí, ale každý si volíme svou úroveň a svou budoucnost svobodně. Sklízíme minulé a sejeme budoucí – jako jedinci, národ i lidstvo.

Převzato z: http://karelfunk.bloger.cz/

 

Publikováno

Návrh na spoločnú meditatívnu prácu

Milí priatelia.
Opäť prežívame výnimočné časy, ako už viac krát za posledné desaťročia. Mnohí po nariadeniach svojich vlád prežívame obmedzenia, na ktoré nie sme zvyknutí. O čo viac však silnejú vonkajšie obmedzenia, o to väčší priestor sa ponúka pre vnútornú aktivitu.
Veľká časť ľudstva sa snaží bojovať s vírusovou chorobou a vyrovnať s jej nastupujúcimi, no v plnom rozsahu ešte neznámymi dôsledkami. Každá choroba nám chce niečo povedať, pričom začína gestom: Zastav sa, teraz je dôležité niečo iné, než čo robíš každý deň! Ak prejde rýchlo, poučenie, vnútorné prehĺbenie môže ostať slabé, ba až žiadne. Ak je však príliš vážna, hlboká, môže hroziť i smrť. V akom štádiu sa nachádzame my dnes? Nevieme sa dočkať, kedy už toto všetko skončí, aby sme ako ľudstvo mohli pokračovať v tom, čo sme robili sebe i Zemi roky a desaťročia doteraz, alebo sme už spoznali príčinu našej choroby a vieme, ako začať žiť inak?
Každá choroba potrebuje liečivé sily. Tie neprídu z matematických analýz a extrapolácii kriviek úmrtnosti, ale z pochopenia duchovnej podstaty problému, so spojenia s ničím vyšším, čo nás samotných presahuje a vo svojej múdrosti pred nás kladie prekážky, na ktorých máme vyrásť. I keď je dnešný problém celoplanetárny, jeho liečivý proces začína u každého jednotlivo. Preto k vám prichádzame s návrhom (okrem eurytmického Hallelujah denne o 18tej), ako posilniť nás samotných, ľudstvo či Zem v týchto náročných a zlomových časoch. Prostredníctvom vnútornej práce s priloženým textom od Rudolfa Steinera – spoločným zamyslením, meditáciou alebo opakovaným čítaním – sa môžeme obracať k nám samotným alebo i k iným jednotlivcom, skupinám či národom, aby myšlienky a rozhodnutia, ktoré v tejto dobe robíme, či chceme robiť, vychádzali
z toho múdrejšieho a lepšieho, čo žije v každom z nás, resp. v iných ľuďoch.

Čas na spoločné spojenie v duchu tejto meditácie je na nasledovných 28 dní –cyklus mesiaca – od 21. hodiny do 21:15, každý deň. Text Vám posielame v dvoch prekladoch, vyberte si, ktorý vám viac vyhovuje. Ak pokladáte túto aktivitu za prínosnú, prosím, zdieľajte ju, nech vznikne čo najširšie spoločenstvo, ktoré prispeje do duševno-duchovnej atmosféry Zeme.

S pozdravom
Erich Šašinka
za predstavenstvo Slovenskej antropozofickej spoločnosti

 

 

V tobě žije člověk,
Který hledí Bohu tváří v tvář, je věčný
A je v okruhu sedmi velkých duchů
Je nade vším, co v tobě vzteklé je, nebo ustrašené.
Vládne silami horního světa a slouží mu síly dolního světa.
Je pánem svého vlastního života, vlastního zdraví
A dokáže to i u druhých
Nic ho nemůže překvapit, žádná nehoda zaskočit.
Nemůže být uveden do zmatků a nic ho nemůže překonat.
Zná podstatu minulého, přítomného i budoucího.
Zná tajemství zmrtvýchvstání a je nesmrtelný.

Poznámkový blok R. Steinera 1924
Překlad?

Český překlad vložen administrátorem

 

V tebe žije človek,
Ktorý hľadí Bohu tvárou v tvár, je večný
A žije v okruhu siedmich veľkých duchov
Je nad všetkým, čo v tebe je zúrivé či ustráchané
Vládne silami horného sveta a slúžia mu sily dolného sveta
Je pánom svojho vlastného života a vlastného zdravia
A dokáže to aj u druhých
Nič ho nemôže prekvapiť; žiadne nešťastie zaskočiť;
Nemôže byť uvedený do zmätku a nič ho nemôže prekonať
Pozná podstatu minulého, prítomného i budúceho
Pozná tajomstvo zmŕtvychvstania a tajomstvo nesmrteľnosti.

Poznámkový blok R. Steinera 1924
Prekl. AJ/EŠ XII. 2012

 

V tebe žije ľudská bytosť,
Ktorá Bohu hľadí tvárou v tvár, bytosť, ktorá je večná
A ktorá je v okruhu siedmich veľkých duchov
Ona je nad všetkým, čo je v tebe zlostné alebo ustráchané
Ona vládne silám horného sveta a jej slúžia sily dolného sveta
Ona určuje svoj vlastný život a svoje vlastné zdravie a dokáže to aj u druhých
Ona nemôže byť ničím prekvapená; ani nešťastím zastrašená;
Nemôže prepadnúť zmätku a ani ju nič nemôže premôcť
Ona pozná podstatu minulého, prítomného a budúceho
Ona je vlastníkom tajomstva zmŕtvychvstania a nesmrteľnosti.
Poznámkový blok R. Steinera 1924
Prekl. PN/ IV. 2020

 

Publikováno

Meditace tepla – Rudolf Steiner

Rudolf Steiner osobně pro „kruh mladých lékařů“

Příprava: Jak naleznu dobro?

1. Mohu myslet dobro?
Dobro nemohu myslet.
O myšlení pečuje mé éterné tělo. Mé éterné tělo působí v tekutosti mého těla.
V tekutině těla tedy dobro nenaleznu.

2. Mohu cítit dobro?
Dobro sice mohu cítit; ale dobro zde skrze mne není, pokud je pouze cítím.
O cítění pečuje mé astrální tělo. Mé astrální tělo působí ve vzdušnosti mého těla.
Ve vzdušnosti těla tedy skrze mne existující dobro nenaleznu.

3. Mohu chtít dobro?
Dobro mohu chtít.
O chtění pečuje mé Já. Mé Já působí v tepelném éteru mého těla.
V teple tedy mohu dobro fyzicky uskutečňovat.

Cítím své lidství ve svém teple.

1. Cítím světlo v mém teple
[dát pozor, aby toto pociťování světla vystupovalo v oblasti, kde je fyzické srdce]

2. Cítím podstatu světa znějíc v mém teple
[dát pozor, aby šlo osobité pociťování tónu od podbřišku k hlavě, rozšiřujíc se však do celého
těla]

3. Cítím v mé hlavě se pohybujíc světový život v mém teple

[dát pozor, aby se osobité pociťování života rozšiřovalo od hlavy do celého těla]

Pozn.: R. Steiner, GA 268, str. 296-297; v roce 2017 meditaci, která se původně šířila výhradně mezi
lékaři osobním zprostředkováním, zveřejnila Medicínská sekce Svobodné vysoké školy pro duchovní
vědu při Goetheanu v publikaci Rudolf Steiner Meditationen zur Wärme – Meditace tepla R. Steinera.
Přeložila  a poskytla: Miroslava Knedlová