Kontakt

Košík

9. 11. 2021

Svatý Martin aneb když čas oponou trhne - Radomil Hradil

Svátek svatého Martina je dobou půlení. Jako římský důstojník Martin podle staré legendy rozťal před branami města vedví svůj plášť, aby jedna jeho polovina mohla zahřát mrznoucího žebráka. Je to působivý obraz: něco, co bylo celistvé, je rozetnuto na dvě poloviny, aby každá z nich mohla jednomu a druhému posloužit. Není zřejmě bez významu, že tento akt rozpůlení se odehrává před městkou branou: něco rozpůlit, obětovat a podělit se se tu jeví jako předpoklad pro vstup do „města“, které je obrazem duchovního světa.

Tento obraz připomíná jiný: roztržení chrámové opony. Chrámová opona zakrývala nejvnitřnější část svatyně, mysteria – tedy mystérion samotné: tajemství, jež spatřit bylo povoleno jen zasvěceným. Jen zasvěcení mohli vstoupit za oponu, do světa duchů a zemřelých. Když byl ukřižován Ježíš Kristus a událo se mysterium Golgoty, chrámová opona byla roztržena vedví.

Svatý Martin přibližně půlí čas mezi podzimní rovnodenností a zimním slunovratem, mezi archandělem Michaelem a Svatou nocí. Je to významný předěl, podobně jako jsou Hromnice významným předělem mezi zimním slunovratem a jarní rovnodenností. Při podzimní rovnodennosti převáží noc nade dnem, temnota nad světlem, a v čase svatomartinském je vláda noci nade dnem zcela zjevná: světlo se ztrácí před očima a nová naděje zatím není v dohledu. A tu Martin rozetne svůj plášť a polovinu daruje žebrákovi – a v noci se mu pak žebrák zjeví v podobě Krista… Světlo – to nejvyšší a nejzářivější – se ukázalo!

Po svém se tohoto obrazu chápe Jan Neruda v Romanci o jaru 1848, když o tomto revolučním čase praví: „Čas oponou trhnul – a změněn svět!“ To jsou ty chvíle, kdy se roztrhne chrámová opona – a jedním rázem se svět promění… Jsou to chvíle prozření, prohlédnutí, kdy člověk náhle popatří do nové reality, která mu předtím byla skryta, existovala za oponou, byla nedostupným mysteriem. Aby mohl nahlédnout za oponu, musel být nejprve zasvěcen, projít mystickou smrtí, anebo musela přinést oběť vyšší bytost.

Když v pozemském dění „čas oponou trhne“, nastávají revoluce. U nás se tak stalo naposledy v listopadu 1989. Opona se rozpůlila, starý svět se stal v jednom okamžiku minulostí a národ vstoupil do nového světa, prošel uchem jehly, průrvou v chrámové oponě. Jako znamení se v tu chvíli, v pátek 17. listopadu 1989 večer, zatímco na Národní třídě tekla krev studentů a běsnili démoni, rozlila nad Čechami polární záře. Kousek od Národního divadla, na cestě ze Slavína, od hrobu Karla Hynka Máchy (jen kousíček od obchodního domu Máj) na náměstí svatého Václava.

Bohumil Hrabal, v tu chvíli v Kersku, prodlévá v duchu v průvodu studentů, pozoruje polární záři, vidí kolem sebe umrlce („procházím se, těkám podle mého bílého plotu, který je tak bílý, jak letící kostlivec…“) a vnímá vše jako velkopáteční náladu: „Tady, v tom městě, dneska, sedumnáctého listopadu, bude Velký pátek a po tomto dni už žádná Bílá sobota a Vzkříšení, ta polární záře v barvě růžové a lila…“

Čas oponou trhnul… Hrabal prožívá mystickou smrt, leč Vzkříšení zatím nevidí. Kristus se mu nezjevuje. Je sedmnáctého listopadu, týden po svatém Martinu. Plášť je rozpůlen. V nadcházející noci – a po svatém Martinu jsou noci v průběhu roku nejhlubší a nejtemnější – se zrodí světlo a zjeví Kristus. Kdo ho dokáže spatřit, kdo bude schopen pohlédnout za oponu a vstoupit do světa, jenž náhle změněn?

Radomil Hradil

Obchod

Odběr novinek