Publikováno

Co si o koronaviru myslí Vatikán

P. Milan Glaser SI – Vatikán, 26. 4. 2020

Čím větší omyl, tím hůře se berou na vědomí fakta, která z něj vyvádějí. Nejhorší je takový, který byl socializován jako součást, ba předpoklad občanské i mezilidské komunikace, jak známo z nedávné minulosti. Jistě, je pravda, že člověk může být na omylu a dokonce v něm i slušně a poctivě žít. Životu nebezpečné je však zatracovat, byť jen ve světském smyslu někoho jen proto, že vidí věci odlišně, ať už jde o cokoli, nevyjímaje politiku, ani náboženství.

Nikdy v dějinách politická autorita nemanifestovala tak intenzivní zájem o zdravotní stav občanů v globálním měřítku, a to navíc v souvislosti s jediným typem viru. Kolektivní zdravotnické ambice pěstoval ve svém táboře socialismus, a přestože po roce 1989 vyšlo najevo, že na Západě státní zdravotnictví nebylo nutně a vždy kvalitnější, neplyne odtud lidumilnost totalitarismu.

Vyhlášení pandemie jednou z agentur OSN státy k ničemu nezavazuje. Epidemie a tím spíše pandemie je spíše statistický než medicínský termín. Váhu mu dodaly pouze jednotlivé vlády autoritativně zavedenými restrikcemi, které zacházejí s občany jako s nesvéprávnými osobami a vyvolávají dojem, že vypukla biologická válka neznámo proti komu.

Choroba samotná objektivně vzato není nevyléčitelná, ba ani její výskyt není všeobecný. Míra nakažlivosti a smrtnost jsou navíc mediálně zveličovány a zaměňovány podáváním absolutních čísel mimo kontext, což vyvolává strach, který bohužel nevynechává ani intelektuály. Informační či spíše dezinformační tsunami, která zaplavila veřejné mínění, dlouhodobě okrádané o bolestnou, leč objektivní pravdu lidské smrtelnosti, prudce snižuje schopnost racionálně vyhodnocovat fakta, a vynořuje se dokonce otázka, zda v těchto dnech nebyla vyhlášena válka pravdě jako takové.

Mediální masáž nemá zdravotní, ale spíše marketingovou povahu, a to za více či méně zkorumpované komplicity některých politiků, popř. vědců, kteří vůči korupci také nejsou nutně imunní. Ekonomický dopad pandemie bude jako vždycky kolosálně výnosný pro filantropy. Reálný socialismus měl se sociální spravedlností společného asi tolik jako mnohá nynější opatření se zdravotním stavem občanů. Českým specifikem se stala všeobecná povinnost nošení roušky, což je prevence, která je podle Světové zdravotnické organizace v běžném životě prakticky zbytečná. Ani svázácké košile však kdysi nepotvrzovaly vědecký světový názor jejích nositelů. Ať už je tomu jakkoli, spolu s pojmem pandemie a globálních opatření vstoupil na scénu náboženský moment, protože do hry jsou politikou vtahovány také poslední věci člověka. Křesťané věří v Boha, který se stal člověkem, aby lidstvo sjednotil, avšak nikoli politicky, na tomto světě.

Tady sjednocuje virus totalitní polopravdy, překonávající všechny dosavadní technokratické strategie, rozsévající strach a nevraživost. Jakkoli hrají zásadní roli finanční a mocenské nástroje elitářů, tak vinu na lži, s jejímž otcem vede lidstvo
dialog od počátku svých dějin, neseme úplně všichni. Jde o globální pokušení odsunout stranou jako nepotřebný, ba škodlivý balast svátostné sdílení víry, ale i přirozený lidský rozum, obětovaný přeludu všemohoucnosti politicky sjednoceného
lidstva.

Viníci i oběti se plně zjeví na konci dějin, který předjal Spasitel na kříži a překoná slávou Svého návratu. Apoštol národů v listě Soluňanům prorocky varuje, že na ty, kdo nepřijmou »lásku k pravdě, aby byli spaseni […] dopustí Bůh vliv bludu, že uvěří lživým naukám« (2 Sol 2,10.11).

Naše nepravosti nás dohánějí, ale jde nám vstříc Spasitel, který je Pánem dějin.