Publikováno

Lidstvo v karanténě – Březen – R. Hradil

Bizarní obraz posledních dní: muži ve skafandrech s měřicím přístrojem v rukou chráněných neprodyšnými rukavicemi přistupují k autu, přikládají jednotlivým členům posádky přístroj k hlavě a měří teplotu. Hraniční kontrola. Zvýšená teplota značí nebezpečí nelegálního převozu koronaviru, podezřelé individuum je izolováno. Přes hranice se nesmí dostat ani vir! Divadla nehrají, koncerty se nekonají, ve školách se neučí, jarmarky, představení, vernisáže a konference se ruší. Sdělovací prostředky chrlí zprávy o počtu nakažených. Z deseti milionů již 60! V supermarketech se co chvíli mezi hudbou a reklamou ozve varovné hlášení. Dopravní prostředky otvírají dveře bez mačkání tlačítek. Skoro denně zasedá Bezpečnostní rada státu – situace je kritická, počet nakažených se blíží jedné setině promile. Neumírá nikdo. Koronová chřipka nemá průběh těžší než ta běžná, ale co kdyby! Stát opět vystrčil drápky a brzy možná i vycení zuby, případně dokonce kousne. V uměle vyvolané atmosféře hysterie bude snadné za všeobecného potlesku eliminovat kohokoli s poukazem na jeho potenciální nebezpečí pro druhé, pro všechny, pro každého. Sběrné „karanténní“ lágry jsou již uváděny do pohotovosti. Jedinec je najednou proti moci pár mužů bezmocný. A to vše v údajném obecném zájmu. Není zde něco špatně? Není zde špatně všechno? A co by tedy bylo dobře? Podívejme se věci maličko na zoubek.

 

Lidstvo vychládá

Podle studie z roku 2019 poklesla za posledních 157 let teplota lidského těla v případě mužů o 0,59 °C, v případě žen o 0,32 °C; porovnáváno bylo 677 423 měření. Je to možné? O čem to svědčí? Jaký proces zde probíhá?Stačí se ovšem ohlédnout za několika posledními desetiletími a člověk získá dojem, že lidem ubývá nadšení, že vychládají a stydnou na duševní rovině. Lidé jsou tak nějak stále vlažnější, zapálení pro věc se vytrácí, „zanícenci“ pro něco jsou stále vzácnějším druhem. Změřit něco takového lze stěží, pozorovat však poměrně snadno. Pohodlí, klid a vlastní bezpečnost jsou ceněny nade vše. Všemožné zabezpečování a kontrola jsou součástí tohoto procesu okorávání a vysychání, ztrácení šťávy. Tělesné ubývání tepla je pak jen důsledkem duševního chladnutí, ztráty vnitřního ohně. Jak na duši, tak na těle. Co v nitru, to vně. Čím je toto vychládání způsobeno a jaké má naopak důsledky? Podstatné pro pochopení tohoto procesu je poznání lidského vývoje jako sestupu z ducha do hmoty. Přírodní, prvotní národy byly začleněné do přírody, kterou prožívaly jako sebe sama. Měly živý kontakt se zemřelými předky. Stýkaly se s bohy, s duchovním světem. Jedinci v nich byli propojení jako jedno tělo a jeden duch. Individualita neexistovala. Žili v instinktivním vědomí. Leč vývoj šel dál. Člověk se individualizoval. Rozvíjel intelekt, čímž získával odstup. Začínal být sám sebou a ztrácel spojení se vším ostatním – s přírodou, druhými lidmi, s Bohem. Uzavřel se sám v sobě, izoloval se. Od instinktu učinil krok k intelektu. Začal rozlišovat mezi tím, co je dobré, a co zlé, zatímco jako bytost jednající instinktivně konal vždy správně a otázka dobra a zla postrádala smysl. Člověk opustil svět ducha a ponořil se do světa hmoty. Hmotu začal přetvářet a podmaňovat si. Duch pro něj přestával existovat a hmota se mu stávala vším. Vesmír už nebyl plný andělů, byl náhle pustý a prázdný.

Den prvý, středa 11. 3. 2020

*

V úterý 10. 3. 2020 vláda vyhlásila zavření všech škol v zemi s platností od zítřejšího dne. V „naší“ škole to všechny děti oplakaly. Naši školu totiž děti milují. Dcera plakala ještě v autě cestou domů. Od středy začal domácí režim. Napsal jsem „status“ na facebookový profil Franesy: Řekněme to na plná ústa: Současná vládní opatření nejsou namířena proti nemoci, ale proti strachu lidí. Z hlediska šíření nemoci jsou bezvýznamná. Kupodivu však nesnižují ani strach – právě naopak strach přímo stupňují. Je to zvláštností strachu: čím víc toho děláme ze strachu, tím větší strach máme. Roztáčí se spirála strachu, která nás jako vír táhne stále hlouběji. Opakem strachu je láska. Konáme-li z lásky, strach nemáme – strach nemá nás.  Materialismus je vyznáním strachu. Materialismus nemá jiné východisko než propadat se víc a víc do strachu. Materialismus jde ruku v ruce s izolací. Zatímco vědomí ducha sbližuje, spojuje, sbratřuje, materialismus přivádí do izolace. Současná vláda – a samozřejmě nejen ta naše – nebývale vystupňovala tlak na izolaci každého z nás. Setkání člověka s člověkem prý je nebezpečné. Každý náš bližní se pro nás v představě materialisty stává smrtelným nebezpečím, před kterým se musíme chránit. Avšak tímto nebezpečím není náš bližní, ale my sami a náš strach, pramenící z nevíry a nevědomosti. Nenechejme se izolovat. Braňme se stupňujícímu se, uměle vyvolávanému strachu. Braňme se mu vědomím, vírou a láskou k bližnímu. Nevěřme tomu, že vzájemná oddělenost, uvržení do izolace nás před něčím uchrání. Právě naopak – v izolaci jsme nejslabší, nezjranitelnější – a nejzbytečnější!  Záhy se objevila odmítavá reakce – její pisatel sice odmítá paniku vyvolávanou médii, vládní opatření nicméně schvaluje. Aniž by si toho byl vědom, přesně demonstruje strach materialisty, o kterém píši. A když nadhazuje možnost, že onemocní všichni a zemře 350 tisíc lidí, předvádí v celé nahotě onu obludnou chiméru, která se nyní nadouvá nejen nad naší zemí, ale nad celým „civilizovaným“ světem – chiméru, která bez jakéhokoli faktického, reálného opodstatnění zaplavuje astrální prostor a vniká do astrálních těl lidí, živena jejich strachem a bludnými představami. Bytost temnoty a neprojasněného myšlení, bytost strachu a hrůzy.  Napsal jsem mu: Nakažených je necelá stovka, mrtvý nikdo (smrtnost nula). Ve vaší představě je nakažených 10 milionů („pokud by onemocněl každý“), mrtvých 350 tisíc. Uvědomujete si, že to je chiméra? Že vaše představa je zcela mimo realitu? – Problém je, že v hlavě deseti milionů lidí už je u nás nakažených 10 milionů lidí… Obludná chiméra, kterou tahle nesmyslná představa živí. A jen díky tomu z nás vláda může udělat vězně a otroky. I kdyby bylo nakažených tisíc a několik mrtvých, nebylo by to na chřipkové onemocnění nic neobvyklého. Veškerá panika a všechna vládní „opatření“ jsou naprosto iracionální a povedou k devastaci veškerého života.

Ve chvíli, kdy ten člověk psal svůj komentář o deseti milionech nakažených a 350 tisíci mrtvých, bylo u nás prokázáno asi 60 nakažených, nikdo z nich nezemřel a média ani neinformovala i tom, že by někdo z nich měl závažnější problémy. Uvádím to proto, abych znovu ukázal tu naprostou nesouměřitelnost reality a představ, tolik typickou pro chiméry.

Den druhý, čtvrtek 12. 3. 2020

*

Včera, 12. 3. 2020 odpoledne vyhlásila vláda stav nouze, omezila cestování, zakázala konání akcí s účastí více než 30 lidí a vydala další omezení. Situace, jaká tu nebyla snad od konce druhé světové války. Donedávna zcela nepředstavitelné omezení základních lidských práv a svobod – kvůli temné vykonstruované hrozbě. Opatření zcela neadekvátní reálné situaci a skutečnému nebezpečí. Okamžitě jsem napsal prezidentu republiky a jako občan České republiky jsem ho požádal, aby pokud možno neprodleně odvolal předsedu vlády Andreje Babiše a zabránil tak devastaci země na mnoho let, kterou zrůdná a nesmyslná vládní opatření způsobí. – Byla by to záchranná brzda: s odvoláním premiéra by skončila celá vláda, a pokud by prezident jmenoval dočasnou úřednickou vládu tak, aby vyhlášená opatření odvolala, podařilo by se náš pád do temné propasti zvrátit. – Napsal jsem ještě, že člověka nelze redukovat na výrobce a spotřebitele zboží, jak to činí náš premiér, který prohlásil, že lidé budou sedět doma a obíhat bude zboží. – Poté, co jsem dopis prezidentovi odeslal, jsem se podíval na aktuální zprávy na Seznamu a přečetl si, že prezident vládní opatření právě veřejně podpořil… Ne, z této strany záchranu čekat nelze. Přesto bylo nutné pokusit se o to. Chiméru může přemoci jen světlo poznání – to je meč, kterým lze s touto saní bojovat. Dcera měla dnes jít na oslavu narozenin spolužačky, ale její rodiče včera po vyhlášení vládních opatření odvolaly. Dcera to oplakala. Sedí zavřená doma a paní učitelka jí a ostatním dětem posílá úkoly mailem. Rodiče spolužačky rozhodnutí zdůvodnili, jak jinak, odpovědností. Ano, to je přesně ten argument, s nímž chiméry a jejich přisluhovači pracují. Vynořují se vzpomínky na „pandemii“ prasečí chřipky před deseti lety – „pandemii“ v uvozovkách, protože i když byla WHO vyhlášena, o žádnou pandemii ve skutečnosti nešlo. Byla vyhlášena jen proto, aby vlády byly donuceny donutit své občany k očkování pochybnou vakcínou a její výrobce si přišel na královské zisky. Napsal jsem tenkrát dopis tehdejšímu prezidentovi Václavu Klausovi, který na základě toho prohlásil, že on se rozhodně očkovat nenechá. Tehdy jsme ovšem nebyli daleko od toho, aby „odmítači“ vakcíny byli pod zástěrkou „odpovědnosti“ izolováni do sběrných „karanténních“ táborů. Uvidíme, čeho se dočkáme tentokrát. Včera večer jsme se v hojném počtu sešli na slavnostním večeru pořádaném naší Nadací Pro půdu. Nikde, ve vlaku, na nádraží, v ulicích jsem nepotkal nikoho s rouškou: lidé se drží a nešílí. S jedním bdělým přítelem jsme probírali možnosti příčin současné situace. Nalezli jsme tyto:

  1. Babiš dělá vždy jen to, co si žádá většina, a jelikož většina lidí chce být ochráněna stůj co stůj, vyhlašuje za potlesku většiny veřejnosti svá opatření; ostatní ministři jsou víceméně jen loutky. – Je ovšem také možné, že jeho marketingová úvaha je taková, že i když bublina splaskne a následky koronaviru naprosto nebudou takové, jak si dnes mnoho lidí s hrůzou představuje, budou on a jemu podobní moci tvrdit, že je to jedině díky přijatým opatřením a že bez nich by to bylo tisíckrát horší. Čili na tom nemůže politicky prodělat.
  2. Vlády jednotlivých zemí, jejich lídři mají informace, které my nemáme, a na základě nich vyhlašují svá opatření. Jaké to mohou být informace? Musely by to být informace o hrozbách tohoto viru. Je možné, že virus je produktem nějaké laboratoře a že došlo k jeho umělému vysazení nebo k nechtěnému úniku, a mezi vládami, velením armád a tajnými službami obíhají závažné informace tohoto druhu. – Tato možnost by celému poplachu kolem viru dávala smysl, který zde jinak chybí.
  3. Celá akce je zkoušením toho, co všechno si lidé nechají líbit a kam až můžou vlády zajít, možná však dokonce přípravou na skutečnou, v hlavách pomatenců již existující akci. Doposud nám vláda zhruba v dvoudenním intervalu velmi rázně utahovala šrouby („salámová metoda“, resp. „vaření žáby“), další krokem by teď už mohl být snad jen zákaz vycházení, respektive vyhlášení stanného práva. Představit si lze i další možnost, že příště si někdo hrozbu dalšího viru úplně vymyslí a obyvatelstvo uvězní a zotročí: nástroje na to jsou a zjevně to dobře funguje.
  4. Poslední možností je zástěrka: Tím, že se mediální prostor zaplní chimérickou hrozbou Armagedonu, je možné skrýt Armagedon skutečný, ovšem ne tak zjevný. – Dodnes je nejasné, proč byl v dubnu 2010 na šest dní uzavřen letecký provoz nad Evropou. Oficiálním důvodem byl výbuch islandské sopky Eyjafjallajokull a přítomnost popela v atmosféře, nicméně i když byl mediální prostor zaplaven působivými animacemi šíření popela nad Evropou, jeho skutečná přítomnost zde ve větší koncentraci nikdy zjištěna nebyla a animace byly čistě hypotetické – asi jako animace hypotetického šíření koronaviru. Bylo zjevné, že někdo potřebuje na několik dní vzdušný provoz bez civilních letadel. Má se i dnes něco dít vskrytu? Má celý ten humbuk i přijatá opatření sloužit k maskování?

Můj dojem je, že byl učiněn krok na cestě, z níž už nebude návratu. Skončila jedna epocha a začíná nová, které zjevně nebude lepší než ta končící. Končí zřejmě doba relativní osobní svobody. A ta, jak se zdá, ani nebude nikomu příliš chybět, vždyť všichni jen svorně sklapli podpatky a drží ústa. Jsou samozřejmě výjimky: lidé, kteří své lidství nenaplňují jen konzumací zboží a povyražení všeho druhu. Lidé, kteří nejsou otroky a knechty.

Večer před usnutím jsem se s prosbou o pomoc obrátil na zesnulé, kteří byli za života bdělí: na Táňu Fischerovou, Ratmíra Zoubka a jeho bratra Olbrama, na Jana Dostala a Milušku Kubíčkovou a ano, i na Karla Gotta. A také na bytosti hierarchií: na anděly, aby pod vedení archanděla Michaela vnášeli jak světla do našich myslí, a na další anděly, aby pod vedením archanděla Rafaela vkládali lásku, soucit a vůli k pomoci do našich srdcí: poznání, soucit a pevnou vůli pomáhat.

Den třetí, pátek 13. 3. 2020

*

Včera a dnes přijala vláda další opatření. Každý den utáhne šrouby. Zavření hranic. Zavření obchodů. Zavřeny jsou veřejné instituce, lidem je znemožněno scházet se. Jsou omezena základní občanská práva. Byl vyhlášen stav nouze. V desetimilionovém národu máme 140 nakažených. 140 lidí má v sobě virus chřipky a vláda kvůli tomu ochromila život celé společnosti. Devastace bude nedozírná. Avšak nikdo se nebouří, nikdo nejde do ulic, předseda vlády (zatím) nevyletěl z okna na hromadu hnoje či ostří halaparten sroceného lidu. Jsme opravdu národem knechtů? Z Kanceláře prezidenta republiky přišla odpověď, která se dala čekat. „Pan prezident dle svého vyjádření podporuje kroky vlády ČR a rozumí důvodům, které ji vedly k vyhlášení těchto opatření.“ Pan prezident měl v tuto chvíli konat, leč nekonal. Odpověděl jsem: „Pevně věřím, že ti veřejní činitelé, kteří na základě alibismu či populismu konali proti blahu svých občanů, ponesou v plné míře důsledky svých činů, a ti, kteří nekonali, když mohli a měli, budou alespoň náležitě ohodnoceni historií.“ Poté, co vláda zavřela hranice, jsem nemohl jinak a musel jsem pozvednout svůj hlas. Napsal jsem premiérovi otevřený dopis:

Vážený pane předsedo vlády,

jako občan České republiky Vás vyzývám, abyste Vy a Vaše vláda zastavili nesmyslná a naprosto neadekvátní opatření vyhlašovaná Vámi v posledních dnech v souvislosti s výskytem chřipkového onemocnění způsobovaného koronavirem. Za situace, kdy je v zemi s více než deseti miliony obyvatel několik desítek nakažených s nulovou smrtností, jsou Vaše opatření nejen neadekvátní, ale dokonce neslýchaná, bezprecedentní a zhoubná. Těmito opatřeními devastujete naši zemi na mnoho let a možná nevratně. Z nás občanů děláte své vězně. Opatření, která nemají obdoby od konce druhé světové války, by byla adekvátní snad jen ve válečném stavu. Takto jsou naprosto nepřijatelná. Žádám Vás proto, abyste je neprodleně odvolal a otevřel brány vězení, do něhož jste uvrhl deset milionů obyvatel této země. Nemáte na to právo. Považujte prosím tento dopis za otevřený. Jeho cílem je zvednout vlnu odporu proti Vašemu postupu, kdy jste si uzurpoval moc nad našimi životy. Nepřísluší Vám a je třeba Vám ji vzít.  S pozdravem  Radomil Hradil

Byl pátek třináctého. Začal jsem dopis šířit. Přicházejí první reakce. Lidé se zásahem vlády ocitají v životní tísni, bez příjmů, leč s povinnostmi platit. Přichází i odmítavá reakce: V tuto chvíli si dovolím s Vaším názorem a dopisem premiérovi nesouhlasit. Podle mého názoru jsou všechna opatření vlády nutná vzhledem k morální vyspělosti (či spíše nevyspělosti) našeho národa, bezohlednosti, nevyzrálosti a nezodpovědnosti mnoha lidí. Ve svém okolí mám více příkladů takového chování. Snažím se pisatelce vysvětlit mylnost jejího názoru: I já si dovolím s Vámi nesouhlasit: přece nelze morální nevyspělost „ošetřit“ tím, že člověka morálně nevyspělého preventivně uvězníme; z pozice moci to samozřejmě možné je, tím ale zastavujeme jeho vývoj k větší morální výši, a na to v podstatě nemáme právo, i kdyby nám to legislativa nakrásně umožňovala.

Den čtvrtý, sobota 14. 3. 2020

*

Šířím svůj otevřený dopis premiérovi. Přicházejí souhlasné i odmítavé reakce. Podle všeho naprostá většina národa vládní opatření vítá. Že na nás „padla klec“ jim nevadí, hlavně že je konečně bezpečno, myslí si. Příteli, který sdílí mé názory a který po návratu z pracovního pobytu v Německu nevěřícně registruje nejen politickou situaci, ale i reakce lidí, kteří by jej jako potenciální hrozbu viděli nejraději někde v izolaci, jsem napsal: Děsivé je, že si to lidé nechají líbit a honem běží nakupovat ty zásoby toaleťáku… Připadá mi, že ještě na nástupní rampě před plynovou komorou budou plesat radostí, jaké je to rozumné opatření… a zodpovědně se seřadí a půjdou…  Někteří známí a oblíbení blogeři si libují, že má náš premiér „koule“ zavřít hranice, školy, obchody a všechno – silný vůdce jim očividně imponuje. Asi jako Němcům ve 30. letech…  Jedna známá mi poslala odkaz na dlouhý článek o hrozbách koronaviru, začínající slovy: Blíží se exponenciální rychlostí: postupně a pak náhle. Je to otázka dní. Možná týdne nebo dvou. Až přijde, váš zdravotnický systém bude přehlcen. Vaši spoluobčané budou ošetřováni na chodbách.  Vyčerpaní zaměstnanci zdravotnických zařízení budou kolabovat. Někteří zemřou.  A s touto nesmyslnou, vykonstruovanou premisou pak v článku pracuje. – Ale to je přesně ono: chiméra, která je považována na skutečnost. Sycena strachem lidí vlamuje se do jejich myslí a deformuje jejich uvažování, ovládá jejich představy. Známé jsem odpověděl:  Lidé skutečně dnes nejsou schopni rozlišit představu od reality. Vytvářejí si přemrštěné představy a považují je za realitu, které věří. Vzniká tím fantomová bytost žijící z temna a lidského strachu, z bludných představ. Je už obrovská a pořád se nafukuje…  Zatím máme 170 lidí s indikovaným virem – což ale naprosto neznamená, že jsou nemocní. A nikdo z nich neumírá na chodbě. Zato statisíce a miliony lidí jsou – kvůli tomuto preventivnímu strachu – uvězněni, někteří ekonomicky zruinováni nebo ve velké tísni, bez příjmů (ovšem s výdaji na krku), omezeni na svobodě, oloupeni o svobodu shromažďování (což já osobně považuji za nejhorší – neboť právě setkávání s druhými dělá člověka člověkem).  Z kanceláře předsedy Pirátské strany odpověděli na můj otevřený dopis stručně a chladně: „Děkujeme za možnost nahlédnout do Vašeho otevřeného dopisu.“ Také má odpověď byla poměrně stručná: „děkuji, že dopis předsedovi vlády berete na vědomí. Stav nouze, vyhlášený vládou, bude trvat 30 dní. Vzhledem k dosavadnímu postupu vlády lze očekávat, že se vláda bude snažit držet obyvatele této země v područí i nadále. Pak bude o prodloužení tohoto stavu rozhodovat parlament. Osud nás občanů pak bude v rukou Vás, poslanců.“  Jedna paní mi napsala značně rozhořčeně: „Šíříte paniku a dopouštíte se trestného činu neposlušnosti vydaných opatření na ochranu zdraví našeho národa a menšin v něm žijících. Hleďte co nejdříve svůj nebezpečný dopis stáhnout a pořádně se omluvte!!“  Inu tak. Jako z jiného světa zazněla slova Oldřicha Janoty, která mi napsal v reakci na můj e-mail s otevřeným dopisem premiérovi:

Jest to krásná doba, neboť kdo chce svědčit o Kristu laskavostí a nadějí, kterou bude podpírat společenství, nyní opravdu může.  Zdá se mi, že se ukazují dvě závažné skutečnosti:

  • Lidé obecně nedosáhli takové úrovně vnitřní svobody, aby dokázali stát sami za sebe, ve svém středu, opírajíce se o své Já, jež se opírá o Krista. Kristus je klenební kámen světa. Klenební kámen drží celou klenbu, aniž by se opíral o cokoli vnějšího – drží ji sám sebou. Tak se musíme učit stát a držet sebe sama i svět i my. Zatím vývoj pokročil málo, méně než by měl, a lidé se chtějí opírat o pozemského vůdce. Což nemůže dobře dopadnout.
  • Materialismus, kdy lidé v hloubi srdce nevěří ve svou věčnou existenci, ale uvěřili bludu, že smrtí vše končí a není nic, stále ještě ovládá svět. Strach ze smrti, jíž vše končí, ochromuje – člověka a dnes i civilizaci. Vědomí věčného Já, spočívajícího v Bohu, zapustilo kořeny mnohem méně, než by mělo – než by bylo nutné, abychom se neubírali do zkázy. Svědčí to o tom, že naše úsilí bylo příliš malé, že jsme se až příliš spokojili s dosaženým a nevnímali potřebu a nouzi světa. Teď se nám to ovšem vrátí. Materialisté znemožnili či znemožní i naši činnost; i my se budeme muset podřídit jejich strachem ze smrti motivovaným opatřením, která budou dále devastovat to, co již materialismus stačil zdevastovat.

A přesto platí Oldřichovo „jest to krásná doba – neboť kdo chce svědčit o Kristu laskavostí a nadějí, kterou bude podpírat společenství, nyní opravdu může“. V čem vidím jeden z hlavních problémů: Lidé neposuzují drastická opatření vlády podle reálné hrozby šíření nemoci, ale naopak podle drastických opatření vlády usuzují na to, jak nebezpečná nemoc a její šíření jsou. A podle závažnosti těchto opatření musí jít opravdu o apokalypsu.  Jenže lidé zapomínají na jednu věc: v současném společenském, řekněme ekonomicko-politickém systému není cílem vrcholných politiků sloužit zájmům občanů, nýbrž sloužit ekonomickým zájmům lobistů. To je dáno prostě tím, že ekonomika není důsledně oddělená od politiky a do politiky permanentně prorůstá a korumpuje ji. Což je ale nutné dotud, dokud bude ekonomika založena na konkurenci místo solidarity a spolupráce. A na té bude založena tak dlouho, dokud si budeme myslet, že konkurence a boj o přežití je hybnou silou pokroku a evoluce. Zkrátka dokud nepochopíme zásadní omyl darwinismu, nebude tomu jinak. A ten pochopíme teprve tehdy, až opustíme pozice materialismu. Až pochopíme, že hmota není prvotní a vědomí není produktem či funkcí hmoty, ale že prvotní je vědomí a hmota vzniká sekundárně. Stejně tak člověk existuje prvotně jako vědomí či duch, které si vytváří hmotné tělo. Tudíž nelze za současného společenského systému očekávat, že politikové budou jednat v našem zájmu, a důvěra v opatření vlády tak vůbec není na místě. Babiš je jiný v tom, že neslouží zájmům nějakých skrytých lobistů miliardářů v pozadí, nýbrž svým vlastním. Proto šel do vrcholné politiky a proto si nejprve koupil média: aby si zajistil plynulý přísun peněz ze státní a bruselské pokladny pro své podnikání a aby maximalizoval své zisky. Jeho „lidmilství“ je prostě jen marketing a prázdná slupka.

Den pátý, neděle 15. 3. 2020

*

V noci na dnešek uvalila vláda na celou zemi karanténu. Když jsem před pár dny začínal psát tuto knihu pod pracovním názvem „Lidstvo v karanténě“, byla to tak trochu nadsázka, ale rychle se ukazuje, že strach může naše lidstvo dohnat k zoufalým a – jak jsem stále přesvědčen – nesmyslným činům. Šílí samozřejmě nejen naše vláda, ale zdá se, že jsme v tomto ohledu v čele světa, jak ostatně sám hrdě hlásá sám premiér. V jiných zemích, kde k tomu měli lidé historicky větší možnost, je vnitřní svoboda jednotlivce mnohem pokročilejší než v naší kotlině, v níž nám dlouhá staletí a pak ještě desítky let ve dvacátém století vládla Vídeň, Berlín a nakonec Moskva. Pro občana takového Švýcarska je svoboda mnohem významnější hodnotou, ba elementární životní potřebou, kdežto našinci vězení nijak zvlášť nevadí, svobodu prostě k životu nepotřebuje. Pevná ruka a patriarchální, autoritativní vedení je mu mnohem milejší. Nechce být odkázán sám na sebe a sám o sobě rozhodovat, sám za sebe odpovídat – proboha jen to ne! – Dlouhá ještě cesta před námi – cesta k hrdému, sebevědomému jáství.
Volala mi dnes Jana Rieger z Berlína, s níž se známe z geomantické práce, a posléze mi poslala aktuální vyjádření geomanta Wolfganga Schneidera – několik let jsme se scházeli na různých místech Česka a Německa při práci na řece Labi. Wolfgang píše: „Vnímám ze severu přicházející potemnělý proud, který se snáší na Zemi. Pochází od přísného anděla, od archanděla Orifiela. Ten patří do příští epochy a vystřídá Michaela; je to anděl hněvu (Saturn, v lednu nastala konjunkce Saturnu a Pluta). Proud sestává z ostnatých koulí a domnívám se, že to je duchovní obraz virů. Jsou to Asurové, kteří se rozlévají na
zemském povrchu a působí velmi lehce, možná pocházejí z budoucnosti. Jsou plni egoismu na duševní úrovni.

Den šestý, pondělí 16.3.2020

*

Janě a Wolfgangovi jsem popsal svůj vjem temné chiméry rozprostírající se v duchovní atmosféře nad námi – chiméry, která žije a tyje z lidského strachu a zatemňuje lidské myšlení, respektive ovládá představy lidí, v nichž pak figurují statisíce mrtvých, nakažení lidé umírající bez pomoci na ulicích a chodbách nemocnic. Napsal jsem také, že sám vnímám, jak těžké je síle této chiméry se bránit a že pomocí je Michaelův meč jasného myšlení a rozlišování.

Po karanténě celé republiky začali hygienici uvalovat karanténu na jednotlivé obce. V rozmezí 11 minut mi včera přišly dva diametrálně odlišné maily od přátel. První je plný čísel a grafů, mluvících jasnou chladně logickou řečí. Matematické křivky dokumentují pravděpodobný průběh nemoci a počet nakažených a umírajících a konfrontují ho s kapacitou zdravotnického systému. Nutnost restriktivních opatření omezujících vzájemný kontakt osob je naprosto evidentní. Známý píše: „Vše je plně racionální. Nikde žádná konspirace.“ – Druhý e-mail je velmi emotivní a poněkud zmatený, logická struktura mu chybí. Pisatel používá různé velikosti písma, podtržítka, barevné zvýraznění; naznačuje spiknutí globálního kapitalismu. – První vyzývá k „ohleduplnosti, zodpovědnosti a (po)slušnosti“, druhý k tomu, abychom se nenechali nakazit strachem. Krásná, přímo ukázková polarita. A mezi tím musí člověk pevně stát a opírat se o Krista ve svém středu. Vláda vybízí k nošení roušek, pražský magistrát zakázal vstup do MHD těm, kdo je nebudou mít nasazeny. Jak typický obraz naší civilizace: lidé maskovaní, že jim není vidět tvář, druhý člověk vnímaný jako ohrožení. Princip, na kterém je naše civilizace ideologicky postavena – silnější vítězí, každý druhý člověk je tvým konkurentem a nepřítelem, jehož musíš hledět porazit nebo využít – se stává zjevným. Až dosud nereflektovaně působil v myslích, nyní se manifestuje. Chodíme s rouškami, skryti a chráněni, s obavou si prohlížejíce každého, kdo se dostává do „přenosové“ vzdálenosti několika kroků. Fyzický dotek je naprosto vyloučen! Nejlépe vše vyřídit online, aniž bychom se s druhým vůbec potkali a dostali se do jeho blízkosti. Není to sen Ahrimana i Lucifera?

Den sedmý, úterý 17.3.2020

*

Dnes už málokoho potkáte ve městě bez roušky nebo šátku přes obličej. Ulice jsou poměrně vylidněné, doprava velmi slabá; lidé zmizeli. Jejich aktivity se přesouvají na internet – dcera právě cvičí přes skype jógu, tedy lektorka místo školního kroužku vede lekci přes síť. Známý mi napsal mail, v němž se rozplývá nad současnou situací: „Kam se podívám, vidím jen a pouze samá pozitiva. Ten klid po omezení dopravy… Letadla nelétají… Lidé mají čas a starají se o sebe… A tak bych mohl ještě dlouho pokračovat. Dlouho a dlouho… Je požehnaný ten, kdo nyní toto vnímá a vidí. Kdo nehledá staré, ale děkuje Osudu a Přírodě a Bohu, že jsme se tohoto času dočkali.“ A dodává: „Přijde mi, jako bych se až narodil pro tento čas…“

Jistě, pokud někdo považuje za ideál život vězně, trosečníka či poustevníka, pak zajisté ano… Leč to vše je pouhá iluze. Člověk je tvor společenský, bez společenství strádá a hyne – nebo podléhá svým bludům. Já kolem sebe vidím pravý opak kýženého stavu společnosti: lidé mají strach z nákazy, ze smrti, jeden z druhého. Izolují se od sebe, zčásti z poslušnosti vůči nařízení, z velké části ale ze strachu. Bojí se sebe navzájem, druhý se pro ně stal hrozbou. Uzavírají se do svých komůrek či cel. Rostoucí izolace, před níž už léta varuji, se stala náhle realitou. Místo obratu k všelidskému sbratření člověk člověku nepřítelem. Někteří nevnímají to umrtvení, to ponížení, to pošlapání základní potřeby člověka, to jest potřeby sloužit druhým, a libují si, že nikdo nic nedělá, nevyrábí, neposkytuje, nedává, jen sedí doma – a hltá zprávy o počtu nakažených, o rostoucí hrozbě a o dalších a dalších vládních opatřeních, vrhajících nás do ještě větší izolace. Následky budou kruté, ale mnozí se i pak odmítnou probudit. To všechno, co by mělo dít z lásky, se děje ze strachu. Zatímco láska nás však vede vzhůru, odvádí nás strach dále dolů, do zkázy a zhouby.

Přišla analýza epidemické situace z pera lékařů prof. Haralda Matthese a Friedemanna Schada, vedoucího lékaře a primáře kliniky Havelhöhe v Berlíně. Jejich střízlivý, přitom erudovaný pohled působí jako balzám. Vysvětlují: „Cca 50 až pravděpodobněji 80 % infikovaných nemá žádné nebo jen lehké klinické příznaky (škrábání v krku, kašel, chřipce podobné příznaky, zvýšená teplota, nevolnost). Pouze cca 14–15 % vykazuje silnější příznaky s vysokou teplotou a dýchacími potížemi. Jenom u max. 5 % má onemocnění těžký průběh a je zapotřebí intenzivnější odborné léčby, při níž je asi u 0,5–2 % nutná maximální intenzivní péče jako mechanická ventilace. U této malé části nemocných dochází k sepsi (otravě krve), popř. k celkovému selhání orgánů (dechové nedostatečnosti/umělé dýchání; selhání funkce ledvin a srdečního oběhu). Smrtnost je mimo Čínu u dobrých zdravotnických systémů jen 0,3–0,7 %.“ S odvoláním na Ústav Roberta Kocha také vysvětlují, že běžná rouška je spíš zdrojem falešného pocitu bezpečnosti, než že by skutečně chránila. – Mimochodem, když toto u nás řekl primář Bulovky, pokusil se ho premiér odvolat. Je z firmy zvyklý odstranit každého oponenta, a takto koneckonců funguje i jeho strana. Autoři také zmiňují lékaře Dr. Wolfganga Wodarga, který zpochybňuje serióznost současných epidemiologických dat, která jsou „nyní s vysokou pravděpodobností nadhodnocována“, takže Wodarg mluví o současném konání politických špiček a o zpravodajství médií jako o alarmismu, panikaření a nezodpovědném jednání. Němečtí lékaři mluví o nutnosti imunizace společnosti a konstatují, že současná karanténní opatření nejsou racionální a vědecky opodstatněná.

Den osmý, středa 18.3.2020

*

„Čekání na vir“ – tak by se dala nazvat současná situace. Ulice a obchody téměř prázdné, všichni zavření doma, čekají, koho si vir vybere jako prvního a kdy si vir vybere je… Mrtvolné ticho. Vláda omezila, co mohla. Tu a tam se sice v mediálním prostoru nesměle ozvou názory, že zvolená cesta nemusí být ta nejlepší, ba že nemusí být vůbec dobrá, ale rychle zase pod palbou kritiky utichnou. Lidé šijí roušky a čekají. Evropu sevřel strach. Klus i Hrušínský se omluvili, že kritizovali vládní nařízení a varovali před panikou z koronaviru. Včera večer jsem uvědomil, v jaké slepé uličce jsme si ocitli, když jsem dlouhý odborný článek o průběhu koronavirové pandemie, který rozebíral a dokládal, jak je výhodné, ba nezbytné utlumit karanténními opatřeními křivku epidemie a časově ji protáhnout, aby to zdravotnický systém zvládl. A mně došlo, že ukazuje jen jednu stranu mince, totiž tu přivrácenou. O té odvrácené ani zmínka. Jaká je ta zatím skrytá strana? Tato karanténní opatření znamenají ochromit chod společnosti, umrtvit její život na řadu týdnů. To, co se zprvu jeví jako výhodné a chytré, se ale již po několika týdnech začne ukazovat jako naprosto zhoubné. Už za několik týdnů budeme mít na vybranou: buďto se dál budeme nákaze bránit tímto způsobem a způsobíme tím kolaps ekonomiky a tím celé společnosti, anebo opatření zrušíme a necháme vir konat svou práci. Ale i v druhém případě už bude možná pozdě na to, aby se ekonomika rozběhla a společnost postavila na nohy. „Ekonomika“ zde znamená výroba a distribuce základních potřeb – jídla, zdravotnického materiálu, vody, elektrického proudu… Dojde-li k takovému kolapsu, lze očekávat řádově více mrtvých – ať už zabitých, nebo bez účinné pomoci umírajících na cokoli – než kolik by jich zahubil vir.

Užšímu okruhu přátel jsem ještě večer napsal tento mail:

Milí přátelé, píši jen vám, o nichž vím nebo tuším, že celou situaci vnímáte podobně, a píši vám, abych se s vámi podělil o své úvahy. Přemýšlím, proč ve mně Babišova a Prymulova restriktivní opatření vyvolávají od začátku takový vnitřní odpor; není to proto, že by se mě osobně nějak zvlášť dotýkala a v něčem mě omezovala. Uvědomil jsem si, že je to snad proto, že tato opatření umrtvují živý organismus společnosti a že v mylné představě jejich strůjců, že zabrání smrti jednotlivců, přivodí kolaps celku, který bude mít v konečném důsledku na svědomí mnohem více lidských životů. Vynořuje se mi scénář, kdy po několika týdnech umrtvení společnosti virus ani zdaleka nebude na ústupu a začnou se čím dál víc projevovat následky tohoto umrtvení: zaměstnavatelé nebudou mít na mzdy, zaměstnanci nebudou mít na splácení půjček, ale ani na nájmy. Lidé nebudou hromadně schopni plnit své finanční závazky. Přestanou fungovat různé firmy, které fungují jako subdodavatelé, takže postupně začne vynechávat výroba elementárně důležitých věcí – potravin, zdravotnických potřeb… A jelikož po Babišově vzoru přijímá podobná opatření celá Evropa – k mému zklamání už i Švýcarsko a pomalu zřejmě i Británie – nebude možné zboží ani odnikud dovézt. Babišem slibované miliardy budou k ničemu, systém se začne hroutit, včetně zásobování potravinami, včetně zdravotnictví. Začne rabování a lynčování. Vymluvte mi, prosím, tuto představu, přesvědčte mě, že se mýlím… Srdečně Radomil

Ráno odpověděl jeden z oslovených:

Ahoj Radomile a ostatní, děkuji za sdílení Tvých názorů a pocitů. To, co píšeš, zní logicky. Myslím, že podobně to cítí velká část obyvatel, jen by to možná popsali jinými slovy. Třeba jako ekonomická recese.  Dle mého názoru můžeme spekulovat o tom, zda nerepresivní přístup, který by byl spojený PRAVDĚPODOBNĚ s vyššími oběťmi na životech, je v konečném důsledku menší zlo, nežli Babišův represivní přístup spojený PRAVDĚPODOBNĚ s řadou dalších jiných negativních důsledků (nezaměstnanost, pád do sociální pasti … a v konečném důsledku třeba i smrt). Každopádně pro zdraví vývoj společnosti – zejména duchovní – bych preferoval ten nerepresivní přístup, kdy vláda víceméně jen nabádá, doporučuje, vybízí občany k opatřením popř. uzavře nejkritičtější sektory (nemocnice, domovy pro seniory apod.). V takové době, bohužel, jak vidno nežijeme. Osobně se tolik nebojím rabování, lynčování. Nemyslím, že dojde až k tak černému scénáři. Rozhodně ne v nějaké velké míře. Myslím, že byť to třeba není navenek v běžném životě patrné, naše společnost se dokáže semknout a vzájemně si pomáhat a přečkat krizové období. Toto bylo patrné při povodních a náznaky jsou viditelné i dnes (šití roušek). Čeho se víc obávám je to, že tato situace – zejména bude-li trvat delší dobu – může ve společnosti vyvolat ještě větší touhu si najít vůdce, může dále posílit již tak narůstající populismus ve světě, může v konečném důsledku vést k oslabení až zničení demokracie, což bych viděl jako úpadek společnosti, krok zpět do tmy, do středověku.   Zároveň – Babiš neBabiš, i když v tom hraje značnou roli – vnímám situaci jako transformační. A jako taková MŮŽE lidstvu umožnit růst a docílit něčeho, o čem se nám ještě před pár týdny mohlo jen zdát. Tedy možný je i opačný scénář, než jaký jsem psal v předchozím odstavci. A je myslím na každém z nás, abychom za každou cenu usilovali o tento pozitivní scénář. Aby došlo k VYUŽITÍ této transformační energie, nikoliv k jejímu ZNEUŽITÍ několika jedinci.  Též se srdečným pozdravem H.

Den devátý, čtvrtek 19.3.2020

*

Chystá se úplný zákaz vycházení. Nesmyslná opatření se dále stupňují. Proč nesmyslná, když 90 procent populace věří v jejich smysl? Takové závažné tvrzení si žádá z mé strany vysvětlení. Je to otázka nemocí jako takových a jejich příčin. Už od Pasteurovy doby v 19. století, tedy doby vrcholícího materialismu, lidé věří, že nemoci způsobují různé mikroorganismy jako bacily nebo částice jako viry. Podle těchto představ takový organismus nebo částice vnikne do člověka, napadne jeho organismus zevnitř a vyvolá nemoc, v našem případě chřipku. Prevence pak podle této představy logicky nemůže spočívat v ničem jiném než v zevní ochraně před bacilem nebo virem, tak aby se do nás nedostal. Opačný pohled říká, že bacily a viry se vyskytují tam, kde mají podmínky k existenci. Lze to přirovnat – abychom použili příměru použitého Rudolfem Steinerem – k místnosti, kde je špína a v důsledku toho se v ní vyskytují mouchy. Na omylu by byl ten, kdo by soudil, že vymýcením much zmizí špína. Naopak odstraněním špíny zmizí mouchy. Otázkou ovšem je, co je v našem případě tou špínou. Je jí špatná zevní hygiena? Anebo je to primárně hygiena duševní?Materialista samozřejmě považuje duši za funkci těla, a duševní hygiena je tudíž z jeho pohledu druhotná. Opak materialisty, idealista, ví, že prvotní je duch, sekundární duše, terciární život a teprve čtvrté v pořadí je hmotné tělo. Příčiny postupují od ducha přes duši k tělu. Zevní ochrana před viry je iluzí. Viry se k nám dostanou, ať se zevně bráníme jakkoli – museli bychom se každý hermeticky uzavřít, abychom tomu (snad) zabránili. A nemoc vyvolají v případě, že najdou organismus, který je k tomu uzpůsoben, tedy náchylný. Čím může být tato náchylnost vyvolána? Špatným, nesprávným, mylným, bludným smýšlením; strachem; též karmicky… Tato úvaha, logicky domyšlena, nás vede k jednoznačnému závěru, že jakákoli vnější opatření jsou nesmyslná a že jediným účinným opatřením je správné, totiž laskavé duševní naladění a náležité duchovní smýšlení a postoj. A případně i přijetí karmy. Co způsobují současná vnější opatření? Tato opatření jsou nejen restriktivní, ale i destruktivní. Ona – spolu s masivní mediální „povodňovou“ vlnou – destruují jak smýšlení, tak naladění; vyvolávají iluzorní představu naší báječně obrany proti zákeřným virům (roušky, důchodci v obchodech od 7 do 9 hodin…) a zároveň strach. Vytvářejí živnou půdu pro působení a šíření virů. A navíc – a to je možná to nejhorší – obracejí člověka proti člověku nebo nás alespoň vrhají do izolace. To, co je materialismu, víře v prvotnost hmoty, vlastní, totiž sklon k izolaci a neustálé pozvolné směřování k ní, propuklo nyní (z ducha Prymulova a Babišova, ovšem za souhlasného přikyvování populace) v plné míře, přímo eruptivně. A všechna tato pomýlená a nesmyslná opatření budou lidstvo i jednotlivé lidi jen ještě dál oslabovat a vrhat do propasti všeobecné zkázy.

Jedna známá mi včera, v reakci na můj výše uvedený mail, napsala: „Výroky a obavy bych nechala úplně stranou… těch jsou plné sociální sítě a internet. Držela bych se pouze pozitivních myšlenek a afirmací. Volila bych hesla jako pokora, altruismus, spojení, láska, vnitřní svoboda atd. Je třeba v lidech posilovat víru a ne obavy!!! Vůbec bych nepoukazovala na strach z budoucnosti. Dopadů si je každý vědom. My musíme jít opačným směrem! Snaž se psát dopisy, které jsou plné lásky, naděje a víry… šlo by? Zdržet se jakýchkoliv dopisů, které mají nízké vibrace. Neútočila bych na vládu. Vůbec. Jakoukoli tuto nízkou myšlenku, bych ihned převrátila do lásky. Strach a obavy nechť si vezmou na starost jiní. ÚTOKEM NA VLÁDU DÉMONA POUZE POSILUJEME! Každý má na toto jiný pohled a ihned se strhnou diskuze, které jsou k ničemu. Jedině posilování víry, lásky, naděje a ctností může přinést ovoce, které tak dychtivě lidstvo nyní potřebuje. Zažeňme duchovní hlad a žízeň, poskytněme potravu duchovní!   VÍM, ŽE JE TO TĚŽKÉ, ALE TY TO ZVLÁDNEŠ! Věřím Tvým schopnostem! Prosím Tě ve jménu Pána Boha, odvrať svou tvář od politiky a obav z budoucnosti, přenech toto těm, kteří se již nemohou dočkat, až nás strachem ubijí! Najdi v sobě tuto sílu a konej tak, jak by konal Ježíš Kristus…“

Ani to však podle mě není cesta. Hněv není totéž co strach. Poukazování na nebezpečí není totéž co posilování obav. Vytěsňování negativního z mysli není činem lásky. Je třeba opřít se o Krista a pevně stát. A také vidět. Vidět jasně. Ukazuje se, že jen cítění nestačí. Osobnosti, které svým citem hned na začátku vnímaly, že vládní opatření jsou špatná, nemají jas myšlení, protože nemají duchovní vědu, a pod nátlakem „veřejného mínění“ odvolávají své výroky. Žijeme v epoše, kdy nelze obcházet myšlení, ale myšlení na druhé straně nesmí být nadále bezcitné. Ovšem city nejsou míněny emoce strachu, opírající se o materialistické představy, zvláště představu, že po smrti není nic, neboť je-li tělo prvotní a duše jeho funkcí, nemůže po smrti těla nic být. Však je-li duch a duše prvotní, je nasnadě, že smrtí těla nic nekončí, že pouze začíná nová etapa života.

Den desátý, pátek 20. 3. 2020

*

Nakažených je u nás hlášeno přes 900, dosud nikdo nezemřel. Jestliže je někdo infikovaný, ale samozřejmě neznamená, že je nemocný, tedy že se u něj projevuje horečka a další příznaky onemocnění. Lidé, kteří hrozbu nákazy a účinnost opatření berou zcela vážně, se domnívají, že bychom se skutečně vůbec neměli jako člověk s člověkem stýkat – neměli by se podle nich hromadit v obchodech a do obchodů by měli chodit co nejméně, jinam vůbec. Když si potřebují něco předat, nechávají si to (na venkově) v kyblíku na domluveném místě. Setkání a schůzky se konají přes skype, stejně tak například výuka. Lidé z venkova se bojí Pražáků a dalších „lufťáků“, aby k nim z měst nezavlekli nákazu. Lidé z pohraničí se bojí cizinců, Němců, kteří k nim chodí nakupovat. Obyvatelé uzavřených obcí se snaží uprchnout, policie se jim v tom i za použití vrtulníků a termokamer snaží zabránit. A pak se odehrávají prostá lidská setkání. Navštíví mě (šlo samozřejmě o pracovní schůzku) známý a okouzleně pozorujeme rojení včel samotářek na zahradě, ukáže se dokonce i nádherná drvodělka; prostě krásný první jarní den. Chiméra, která se zprvu vznášela v duchovní atmosféře, už sedla naplno mezi lidi, nejen u nás. V Německu, kde lidé zatím uvažovali vcelku racionálně a nehodlali se nechat z pouhého strachu připravit o osobní svobodu, budou dnes či zítra jednat na videokonferenci premiéři spolkových zemí s kancléřkou o vyhlášení celoněmeckého zákazu vycházení, ovšem odpor proti tomuto řešení je velký, a to i mezi odbornou veřejností. Šéf celoněmecké lékařské komory to řekl jasně: Škody způsobené karanténou na lidské psychice by byly mnohem horší než škody způsobené samotnou epidemií; nejde totiž jen o samotnou psychiku, ale o fakt, že psychika, dobrá mysl je základem pro to, aby člověk mohl nákaze vzdorovat.

Od přítele doputoval tento citát z jedné přednášky Rudolfa Steinera (z 5. 5. 1914): „Naše doba má jak známo strach, který je možné zcela oprávněně přirovnat ke středověké hrůze ze strašidel. Jde o dnešní strach z bacilů [dnes možno doplnit ‚a virů‘]. Oba druhy strachu jsou z věcného hlediska zcela totéž. […] Dnes je třeba zdůraznit, že bacily se stávají nebezpečnými jen tehdy, když se o ně pečuje. Pečovat o bacily by se nemělo. Jistě, vyslovíme-li požadavek, že by se o bacily nemělo pečovat, dají nám v tom za pravdu i materialisté. Ale když půjdeme dál a z hlediska skutečné duchovní vědy budeme hovořit o tom, čím se o bacily pečuje nejlépe, pak už tito materialisté souhlasit nebudou. Bacily jsou nejintenzivněji opečovávány, pokud si člověk do spánku nebere nic jiného než materialistické smýšlení. […] Není lepší prostředek, jak opečovávat bacily, než spát pouze s materialistickým smýšlením. Tedy popravdě řečeno, je ještě nejméně jeden prostředek, který je stejně dobrý jako tento. A to je: žít v epicentru nějaké epidemické nebo endemické nemoci a nepřijímat ze svého okolí nic jiného než obrazy nemoci, které má člověk kolem sebe, a být plně zahlcen pocitem strachu z této nemoci. To je stejně dobré. Jestliže se člověk nezmůže na nic jiného, než je strach z nemocí […] a s myšlenkou strachu usíná do noci, pak se v duši vyvolají nevědomé obrazy, imaginace, které jsou proniknuty strachem. To je dobrý prostředek, kterým je možné bacily pěstovat a pečovat o ně. Pokud člověk zmírní strach například činorodou láskou a pomocí, při které trochu zapomene, že by se mohl nakazit […], pak oslabí i svou péči o bacily.“

Server Svobodné univerzum připravil v pořadu Kupředu do minulosti rozhovor s Václavem Cílkem; výtah z něj koluje mailovou poštou. Václav Cílek mluví rozumně o tom, jak se teď chovat, na co se připravit, především tedy na propad ekonomiky, který bude podle něj trvat 2 až 3 roky. Dále hovoří o procesu etnického rozdělení Evropy, který její osudy ovlivní na dalších 200 a možná i více let. Za nevyhnutelné považuje z dlouhodobého hlediska chudnutí společnosti. Ano, to všechno bude nejspíš pravda, ale bez poznání skutečných příčin, které spočívají v materialistickém omylu, v mylném pohledu na svět, v chybném smýšlení o světě, které zcela pomíjí prvotní oblast duchovních skutečností, jež se teprve následně manifestují ve hmotě, nikam nepokročíme. Bez duchovní vědy – bez znalosti cíle, jak v jedné své básni říká Christian Morgenstern – se nikam nepohneme a budeme stále jen tápat, vrháni do hlubších a hlubších propastí. –

Od známé přišla tato zpráva:

Kde se rozjasní, tam je světlo. Text apoštola Pavla na tuto neděli: „I vy jste kdysi byli tmou, ale nyní vás Pán učinil světlem. Žijte proto jako děti světla – ovocem světla je vždy dobrota, spravedlnost a pravda. Zkoumejte, co se líbí Pánu. Nepodílejte se na neužitečných skutcích tmy, naopak je nazývejte pravým jménem. O tom, co oni dělají potají, je odporné i jen mluvit. Když se však ty věci správně pojmenují, je jasné, oč jde. A kde se rozjasní, tam je světlo. Proto je řečeno: Probuď se kdo spíš, vstaň z mrtvých a zazáří ti Kristus.“ (Efezským 5,8–14) Jsem vděčný Bohu za každého, kdo šije roušky, za každého, kdo je zodpovědně používá při nezištné pomoci i normálně, jsem vděčný za zdravotnický personál, který se snaží v neuvěřitelném vypětí sil plnit své poslání. Jsem vděčný za každého rozumného člověka, který dokáže povzbudit a potěšit druhého, za každého Čecha, který s blbou náladou nenadává na poměry. Jsem vděčný za lidi, kteří nezapomněli na ohleduplnost a ochotu. Vím, že se láme chleba. Můžeme jako společnost dokázat sami sobě, že jsme nezparchantěli populismem a dokážeme držet při sobě. Co nás nezabije, to nás posílí. Máme oči a vlastní úsudek, tak se nenechme vtahovat do temného myšlení bezradných politiků. Nejsou to oni, ale lidé v terénu, kdo nakonec překonají nákazu. Jako společnost jsme nakaženi daleko víc lhostejností a pýchou, než koronavirem. Kéž nám tahle neblahá situace pomůže ke světlu, k prozření jako ze špatného snu. Dávejte sobě i druhým naději a přijměte požehnání do svých domovů. Ať Hospodin vám žehná a chrání vás. Ať Hospodin rozjasní nad vámi svou tvář a je vám milostiv. Ať Hospodin ukáže vám svou tvář lásky a obdaří vás pokojem. Amen

Na procházce tentokrát pustým a liduprázdným okolím rybníka, kam jsem se vypravil na čerstvé krmení pro naše dvě morčata, mi došlo: Naše protivirová opatření nás izolují; v géniu německého jazyka wir znamená my; ten vir – vždyť je to tak jasné – nám má říci, že naše WIR, naše MY není v pořádku, že v naší civilizaci je to jen JÁ, JÁ a JÁ a žádné MY. A co děláme, když přijde vir?

Den jedenáctý, sobota 21. 3. 2020

*

Velkou otázkou samozřejmě zůstává, proč je v Itálii tak velká mortalita; čísla ze severní Itálie jsou skutečně hrozivá, každý den tam umírají stovky a stovky lidí. Zatímco třeba v Německu nebo Rakousku nedosahuje smrtnost ani půl procenta a u nás je zatím stále nulová, přesahuje v Itálii 9 procent; to znamená, že ze sta nakažených jich devět zemře. Včera internetem probleskla informace, která by mohla přinášet vysvětlení. Vysoká smrtnost je dávána do souvislosti s narušením imunity lidí žijících v lokalitách či oblastech, kde již nějakou dobu fungují takzvané 5G sítě, což je právě případ severní Itálie nebo čínského Wu-chanu. Provoz těchto sítí je spojen s výrazně vyšším zatížením organismu elektromagnetickým zářením, respektive polem, a že toto záření vyvolává přemrštěné reakce imunitního systému, o tom jsem se mohl již před dvanácti lety přesvědčit na vlastní kůži, jak to ostatně podrobně popisuji v Lidstvu na rozcestí. Rozhodně by tato eventualita neměla být brána na lehkou váhu; prokáže-li se tato souvislost, pak by to i přes vidinu dalších pohádkových zisků telekomunikačních společností a i přes velký vliv jejich lobby mohlo vést k zastavení dalšího spouštění těchto sítí a možná vůbec k přehodnocení pohledu na tento druh záření, které je prozatím (úplatnými) vědci tvrdošíjně označováno za zcela nezávadné. –

Možná si teď někdo klade otázku, jak se to, co bylo právě napsáno, slučuje s tím, co bylo napsáno v minulých dnech: tehdy jsem tvrdil, že příčinu nemoci je třeba hledat na rovině duše a ducha, a teď ji hledám v hmotném fyzikálním záření. Je to ale rozpor jen zdánlivý. Už v Lidstvu na rozcestí jsem se pokusil vysvětlit či naznačit, jak vysokofrekvenční elektromagnetické pole působí a co se při expozici v člověku děje, a to z pohledu jeho vyšších, nadsmyslových článků. Naše fyzické tělo může existovat jen díky tomu, že ho oživuje tělo životních sil, tedy tělo éterné. Existenci naší duše umožňuje takzvané astrální tělo a základem naší individuality je náš duch, takzvané Já. Z těchto čtyř článků se v současnosti skládá lidská bytost. Já a astrální tělo opouštějí naše živé fyzické tělo (spojené tedy s tělem éterným) každé noci, když spíme, a v okamžiku smrti se odděluje i tělo éterné. Při zvláštních stavech vědomí, při meditaci, po požití drog nebo v menší míře i při požití některých alkaloidů, dochází ke změnám v konfiguraci, ve vzájemném spojení těchto článků. Nadsmyslová těla se částečně odpoutávají od těla fyzického, a v důsledku toho se dostavují různé vize, vnuknutí, vpády z různých vrstev astrálního a duchovního světa, vzpomínky na minulé životy apod. Některé cesty k těmto stavům jsou regulérní, jiné jsou škodlivé, tím se však nyní zabývat nechceme. Ukazuje se, že elektromagnetické záření narušuje pravidelnou konfiguraci bytostných článků, a to tak, že znesnadňuje, až znemožňuje řádné působení Já v nižších článcích. Dochází k poruchám při vstupování Já do těla a jeho vystupování (poruchy spánku), ale také k poruchám v oblasti imunity: Já musí urputně bojovat o to, aby mohlo do těl „svého“ člověka vstoupit, respektive z nich vystoupit a aby se v nich mohlo uplatňovat. Imunita je systém spojený s Já a uvedeným narušením se imunita dostává z rovnováhy. Zmíněné záření tedy negativně zasahuje do spojení Já s nižšími články, takže i v tomto případě je příčina v nadhmotné oblasti, totiž v oblasti nadhmotných těl a jejich vzájemného propojení; hmotný projev je až tím posledním v řadě. Ilustrativním dokladem je můj v Lidstvu na rozcestí popsaný mimotělesný prožitek (tzv. out of body experience), kdy jsem se při spánku v silném elektromagnetickém poli (jak jsem následně měřením zjistil) probudil mimo své tělo, nad ním, viděl jsem shora sebe i svou spící ženu vedle mého těla, a nedokázal jsem se do těla vrátit; teprve po velkém, v tu chvíli poněkud panickém zápase se mi to podařilo. Byl to zážitek strašlivý, ovšem velmi poučný. – Imunitní poruchy se při tomto pobytu v silně exponovaném bytu projevily například kožním ekzémem kolem povrchové rány nebo potravní alergií. po přestěhování do lokality s úrovní záření o několik řádů nižší problémy pominuly.

Den dvanáctý, neděle 22. 3. 2020

*

Neztotožňuji se s míněním některých lidí, že nastalá situace je pro lidi, ba pro lidstvo přímo požehnáním: ekonomika se utlumuje, doprava slábne, turismus ustal, nikde nejsou návaly, lidé jsou spolu v rodinách nebo konečně sami se sebou, příroda se zotavuje, vzduch a voda jsou hned čistší, v Číně dokonce některé děti poprvé v životě spatřily slunce. Co si přát víc? Jakou hodnotu má (zdánlivý) pokrok, k němuž je někdo donucen? Jakou hodnotu a trvanlivost má zvenčí vynucené omezení? Co zbyde z uskrovnění se, až tlak zvenčí zmizí? Což si někdo může myslet, že takto dojde k polepšení, k nápravě lidstva? Bez poznání? Bez pochopení a vůle z nitra? Bez vlastního rozhodnutí, které dozrálo vnitřním procesem? Jsou to jen sny o návratu do prvobytně blaženého stavu, zmatené představy o tom, že bude-li každý sám pro sebe, budeme všichni pospolu. Je to stará touha vrátit se někam, kam už ale návratu není. Je to pouhopouhá iluze, luciferské mámení. Leč bytí člověka nabývá smyslu teprve službou druhým. Jen druzí, kteří tě potřebují, dávají opodstatnění tvému životu. Nemůžeš-li jim poskytovat to, co opravdu potřebují, jako bys nebyl. A teď? Jak jsme na tom teď? Jak teď smýšlíme o druhých? Zahalili jsme své tváře. Uhýbáme očima. Vyhýbáme se jeden druhému – neměli bychom se přiblížit na víc než jeden a půl metru. Jsme zavření doma, nesmíme se stýkat, nesmíme dávat jeden druhému, co ten druhý potřebuje. Jenže dávání je to, co potřebujeme, a bereme-li, děláme to proto, aby druzí mohli dávat…

Nápor médií se stupňuje, čísla nakažených rostou a několikrát denně jsou v hlavních zprávách aktualizovány. Včera dokonce zemřel první náš občan na následky onemocnění koronavirem. Bylo mu 95 a byl závislý na přístrojích. Měl i jiné nemoci a poruchy činnosti organismu, takže vlastně ani nelze říci, že zemřel na následky přítomnosti tohoto viru v těle. Nicméně první mrtvý je tu. A tlak médií nebývale roste. A tu se jako spásná protiváha, jako balzám objeví článek podrobně referující o názorech zmiňovaného Wolfganga Wodarga, německého pneumologa, někdejšího vedoucího Ústavu pro veřejné zdraví, který se před deseti lety rozhodující měrou zasloužil o odhalení podvodu s pandemií prasečí chřipky. Poukazuje na změnu definice pandemie ze strany WHO, kdy stačí jen začít ledovat vybraný vir a jeho šíření, a pandemie je na světě. V článku se také poukazuje na skutečný důvod nedávného odvolání hlavní hygieničky: dovolila si poukazovat na to, že není žádný důvod k panice a obavám. Wodarg říká: V deníku Tagesspiegel psali, že v Itálii bylo při vyšetření prvních 104 mrtvých pacientů zjištěno, že všichni měli kromě koronaviru minimálně dvě nebo tři těžké choroby, na které se normálně umírá. Na rozdíl od koronaviru. Ale tohle je přece naprosto normální u každé chřipky, nic zvláštního se neděje. Od 5 do 15 procent lidí s chřipkovým onemocněním má komplikace, které mohou vést ke smrti. Tak je to každý rok a koronavirus je úplně stejný. V Itálii testovali 50 000 lidí, a to číslo nakažených je také v normě. Lidé, kteří tam umřeli, by umřeli i na běžnou chřipku a na jakýkoli jiný virus. To nemá s koronavirem vůbec nic společného.“

Včera byla neděle, den, kdy si křesťané připomínají zmrtvýchvstání Ježíše Krista, a Tomáš Boněk, farář Obce křesťanů, napsal: „Slova dnešního evangelia zazněla do téměř prázdného prostoru kaple. Poprvé po více než třiceti letech nám vnější okolnosti a nařízení brání ve společném slavení obřadu a ve svobodném setkávání a sdílení. Dnešní evangelium je v určitém kontrastu k tomu, co nyní všichni prožíváme. Dnes by v mnoha zemích světa a ani u nás nebylo možné, aby se někdo někam vypravil s dvanácti přáteli, natož aby někam šel zástup 5000 lidí. Ježíš viděl blížící se veliký zástup a vnímal touhu po uzdravení, posilnění a nasycení, která lidi vedla. Své učedníky po celý čas připravoval na to, aby skrze ně mohl vytrysknout pramen uzdravujících a posilňujících sil, do kterého pak – jako jeho zdroj – vložil o Velikonocích sám sebe. Na proud, který z tohoto pramene vytryskl, navazujeme i my, když společně slavíme obřad posvěcení člověka, sdílíme své osudy a utváříme naše společenství. Patrně nikdo z nás nepočítal s tím, že jednou přijde čas, kdy nám v tom bude bráněno.  Ze zkoušky, kterou procházíme, vyjdeme posíleni, pokud si v tomto vnějšími okolnostmi vynuceném sociálním, kulturním a náboženském půstu uvědomíme, co pro nás společné prožívání obřadu posvěcení, vzájemné sdílení a společný kulturní a sociální život znamená. V nastalé situace získáme novou sílu a naději, pokud se společně semkneme v přesvědčení, že Ježíšova slova „sejdou-li se dva nebo tři v mém jménu, já jsem v jejich středu“ platí i tehdy, když se spojíme v duchu – že jeho přítomnost mezi námi je mocnější než všechny vnější bariéry. Vzniklá situace si jistě vyžádá ještě hodně trpělivosti a fantazie – skrývá v sobě ale i možnost, že z ní nakonec vyjdeme silnější a vědomější, než jsme do ní vstupovali – jednotlivě i jako společenství.  Ano, budiž tak.“

A pak ke mně ještě doputovala stať k současné situaci od německého anthroposofického lékaře a spisovatele Friedwarta Husemanna. Zamýšlí se v ní nad příčinami nakažlivých nemocí, a to i v souvislosti s lidskou karmou. Uvádí z díla Rudolfa Steinera případy malárie a cholery, kde lze příčinu hledat v individuální karmě, a potom případ malomocenství, kde Rudolf Steiner popisuje v podstatě kolektivní karmickou příčinu. Ta spočívala ve strachu Evropanů z hunských nájezdníků. Správnou reakcí by bylo postavit se Hunům s odvahou a láskou (nikoli tedy s nenávistí), místo toho však převládl strach, který se stal patologickým agens, jež se pak přeneslo na další generaci a vyvolalo jako tělesný projev malomocenství. U plicní tuberkulózy, jak dále uvádí Husemann, Steiner hovoří o vzniku proletariátu v důsledku průmyslové revoluce a o rasové a stavovské nenávisti, kterou si tento proletariát s sebou nesl. Tato nenávist usazená v astrálním těle se pak fyzicky projevila v podobě tuberkulózy. Husemann dodává, že i u současné epidemie lze předpokládat duchovní, duševní či karmickou příčinu. Husemann zde ale podle mého názoru činí mylný závěr. Jestliže Steiner hovoří o duševních příčinách lepry v předcházející generaci lidí, spočívající ve strachu z nájezdníků, pak dnešní situace mnohem spíše než šíření malomocenství připomíná šíření strachu. Je tedy podle mě omylem snažit se najít karmickou příčinu dnešní chřipky, nýbrž je třeba uvažovat spíše o karmických následcích dnešního všudypřítomného strachu: Jaké kolektivní karmické následky bude mít současná vlna děsu a nenávisti, která se působením médií šíří. Jako měli kdysi Evropané hrůzu z Hunů, mají ji dnes – a nejen oni – z koronaviru. S nenávistí pohlížejí na každého, kdo je v jejich vybičovaných představách ohrožuje na životě – na ty, kdo se vracejí z dovolené nebo služební cesty v cizině, na „pendlery“ jezdící do zahraničí za prací, na Pražany a obyvatele jiných měst, kteří by mohli chtít jet na chatu, na Němce a Rakušany, kteří by si přes hranici přijeli nakoupit, na obyvatele uzavřených obcí, kteří se snaží uniknout z nečekaného vězení, na každého, komu byl zjištěn vir, i na ty, kterým zjištěn nebyl, aby mohl by být… A tak jedinou obranou je klid, odvaha a láska. Husemann sám svou stať uzavírá slovy: „Klid, který je nám teď vnucován zvenčí protiinfekčními opatřeními, můžeme proměnit ve vnitřní klid, abychom lépe porozuměli pomáhajícím duchovním mocnostem. ‚Vytvoř si chvíle vnitřního klidu a uč se v těchto chvílích rozeznávat podstatné od nepodstatného.‘“ (Rudolf Steiner: Jak dosáhnout poznání vyšších světů, GA 10, kapitola Vnitřní klid; překlad Zdeněk Váňa)

Den třináctý, pondělí 23. 3. 2020

*

Včera doputoval mail svým způsobem charakteristický pro tuto dobu: „Lidstvo dostalo přesně tu nemoc, jakou potřebovalo. Přestali jsme si vážit zdraví, a proto jsme dostali takovou nemoc, abychom si uvědomili, na čem nejvíc záleží. Přestali jsme si vážit přírody, a proto jsme dostali takovou nemoc, aby nám pobyt v ní byl vzácný.
Přestali jsme fungovat v rodině, a proto nás tato nemoc zamkla do našich domovů, abychom se mohli znovu naučit fungovat jako rodina. 
Přestali jsme si vážit starých a nemocných, a proto nám byla dána tato nemoc, abychom si připomněli, jak jsou zranitelní. Přestali jsme si vážit zdravotníků a lékárníků, abychom zjistili, jak jsou nepostradatelní. Přestali jsme mít respekt k učitelům, a proto tato nemoc uzavřela naše školy, aby si rodiče mohli vyzkoušet sami roli učitelů. Mysleli jsme si, že si můžeme všechno koupit, být kdekoliv a s kýmkoli, a proto jsme dostali tento druh nemoci, abychom si uvědomili, že to není samozřejmost. Mamon nám zamotal hlavu, volný čas jsme trávili v nákupních centrech, proto nám je tato nemoc zavřela, abychom pochopili, že si štěstí koupit nemůžeme. Zaměřili jsme velkou pozornost na náš vzhled a porovnávání se navzájem, proto nám tato nemoc zakryla tváře, abychom pochopili, že tam naše krása není. Mysleli jsme si, že jsme vládci této země, a proto jsme dostali tuto nemoc, aby nás něco miniaturního, co ani není vidět, mohlo zkrotit, dát nám ponaučení a trochu pokory. Tato nemoc nám bere hodně, ale zároveň nám dává možnost se toho tolik naučit a pochopit, co je v životě nejdůležitější. Dostali jsme nemoc na míru. Asi jsme ji jako lidstvo opravdu potřebovali…“

Ale je to přesně ono: Ta představa, že teď se vnitřně jako mávnutím kouzelného proutku proměníme a budeme si vážit starých lidí, rodiny, přírody, učitelů, lékařů atd. A začneme budovat ideální společnost – asi takovou, jakou jsme tu v představách těchto lidí měli v 18. nebo 19. století. Nemoc berou jako trest (Boží) a věří ve všenápravu trestem. Jak marná naděje! Především si nepřipouštějí, že problémem není nemoc, ale vládní opatření, která teprve přinesou zkázu. Vir za nic nemůže. Může za to naše tupost a krátkozrakost, přesněji a učeněji řečeno naše materialistické smýšlení, z něhož ovšem lidé uvažující v intencích tohoto mailu nevybočují ani o píď. Především je třeba změnit smýšlení – po tom koneckonců volal už Jan Křtitel – a začít se jinak dívat na život a na smrt, na nemoc, na člověka jako takového i na lidskou společnost a od základu změnit paradigmata, podle nichž pak tuto společnost budeme budovat. Vir není trestem, trestem je naše vláda – a vlády ostatních zemí; trestem za naši pohodlnou pomýlenost…

*

Včera jsem narazil na „konspirační“ článek „Virus, který změní svět“, který rozhodně stojí za zamyšlení. Autor v něm sleduje myšlenku, komu vlastně současná situace prospívá a kdo z ní něco vytěží. Klade si otázku, co by dělal, kdyby patřil k mocným světa, takzvaným Majitelům. Odpovídá zcela logicky, hleděl by posílit svou moc, třeba i razantním promícháním společenského řádu. Vyvolat paniku, donutit lidi k utrácení. Autor to nazývá transformací kapitalismu a vstupem do jeho zcela nové fáze. Ani tady ale podle mého názoru není skutečná či celá pravda. Jistě, bylo by naivní domnívat se, že mocní tohoto světa (řekněme majitelé bank) se nesnaží usměrňovat chod světa ve svůj prospěch, na druhou stranu by však přijetí tohoto modelu fungování světa, tohoto smýšlení znamenalo rezignovat na jakoukoli svobodu člověka i na naději v lepší zítřek. Nejsme rozhodně pouhou hříčkou v rukou mocných, na druhou stranu ale ani mocní jistě nesedí doma se založenýma rukama a nečekají, co jim svět přinese. Je tedy současná situace naplánovaným tahem mocných? Nebo je trestem Božím nebo Přírody? Nebo nevyhnutelným důsledkem nezřízené globalizace? Nebo je vše tak, jak čteme v hlavním proudu médií, tedy nebezpečnou, nahodile se vyskytnuvší nákazou, proti níž je jedinou obranou – dokud nebude vyvinuta vakcína – karanténa a izolace, i za cenu ekonomických ztrát? – Vidíme, že nás úvahy o souvislostech koronavirové pandemie staví před zásadní otázky, jak vlastně funguje svět a jaké místo v něm máme my sami…

Včera jsem měl poprvé dojem, že si lidé začínají naplno uvědomovat zkázu (výraz „ekonomické dopady“ tu není tak docela výstižný), kterou vládní opatření přinesou. K prvním postiženým patří samozřejmě všichni, kdo jsou nějak napojeni na turismus, a těch je mnoho: nejen cestovky a hoteliéři a jejich personál, ale i všechny navazující profese: celá gastronomie, potravinářský průmysl, prádelny atd. Statisíce pracovních míst, která jsou teď v ohrožení. Dalším postiženým je celá produkce knih. Knihy se přestaly prodávat, tudíž přestaly plynout peníze od knihkupců k vydavatelům. Vydavatelé zastavili přípravu a výrobu knih; v tísni se tak ocitají autoři, překladatelé, korektorky, grafici, tiskárny, papírny. O umělcích – hudebnících, divadelnících, zaměstnancích agentur atd. – nebo o sportovcích ani nemluvě. Ti všichni nejenže ztratili možnost dávat druhým svůj um, ale ocitli se také bez příjmů. Peníze jsou krví společnosti, a přestanou-li plynout a kolovat, organismus zahyne. Peníze jako takové nejsou problémem a příčinou zla; příčinou zla je, když nekolují, ale hromadí se v kapsách několika málo „vyvolených“ – to je nemoc současného systému. A lékem rozhodně není zastavit jejich oběh. – Ach, jak bláhový až hloupý je názor našeho premiéra, který se domnívá, že „lidé budou sedět doma a obíhat bude zboží“ Podle odhadů některý ekonomů (například Jamese Bullarda z FEDu) by v důsledku současných opatření mohla nezaměstnanost v USA dosáhnout 30 % a hrubý domácí produkt Spojených států by mohl klesnout až o 50 %. To jsou ovšem apokalyptická čísla. Jestli si někdo představuje, jak to bude báječné, až si bude v klidu okopávat svou zahrádku, stejně jako všichni zbylí obyvatele planety, bude z omylu vyveden první hordou rabujících chudáků.

Den čtrnáctý, úterý 24. 3. 2020

*

„Je možné, že v přístavech budou v blízké době kotvit lodě, aniž by vypluly na moře… Je ale stejně tak možné, že si mořští živočichové konečně vezmou zpět své přirozené prostředí: V italských přístavech byli již pozorováni delfíni, v benátských kanálech jsou znovu vidět plavat ryby! Je možné, že lidé se ve svých domech a bytech cítí jako ve vězení… Je ale stejně tak možné, že spolu konečně zase začnou zpívat, budou si vzájemně pomáhat a po dlouhé době znovu zažijí pocit sounáležitosti. Lidé společně zpívají – a to se mě hluboce dotýká! Je možné, že mnozí vnímají omezení letecké dopravy jako omezování svobody pohybu a že ruku v ruce s tím dochází k okleštění pracovních příležitostí… Je ale stejně tak možné, že Země si vydechne, obloha získá sytou barvu a děti v Číně poprvé ve svém životě uvidí modré nebe. Podívejte se na něj i vy, jak klidné a modré je! Je možné, že uzavření škol a školek je pro mnohé rodiče obrovskou výzvou… Je ale stejně tak možné, že mnohé děti budou mít po dlouhé době příležitost k tomu, aby byly konečně samy kreativní, aby se samy rozhodovaly a zpomalily tempo. A možná i rodiče tak poznají své děti jiným způsobem a na jiné úrovni. Je možné, že naše hospodářství utrpí nesmírné škody… Je ale stejně tak možné, že konečně poznáme, co je v našem životě skutečně důležité a že nepřetržitý růst je pouhým absurdním výmyslem konzumní společnosti. Stali jsme se loutkami, jež vodí na špagátu ekonomika. Bylo na čase, abychom poznali, jak málo toho k životu ve skutečnosti potřebujeme. Je možné, že nás to určitým způsobem přetěžuje… Je ale stejně tak možné, že cítíme, že tato krize je zároveň šancí pro změnu, která už tu dávno měla být, změnu, která dovolí Zemi, aby si vydechla, která dětem zprostředkuje hodnoty, na něž jsme dávno zapomněli, která naši společnost zásadním způsobem zpomalí, která může být začátkem nového způsobu spolubytí a která nám ukáže, jak pohotově dokáže Země reagovat a regenerovat, pokud na ni my lidé budeme brát ohled a necháme ji znovu dýchat. JE MOŽNÉ, ŽE nás tato doba vyburcuje. Jde přece o naši budoucnost. Jde o budoucnost dalších generací!“

Další mail, který koluje internetem, tentokrát z pera rakouské blogerky Tanji Draxler – vlastně je to jen další variace na téma, o němž jsem psal včera. A nezbývá než opakovat, že to je omyl a iluze. Kdo se domnívá, že se člověk může polepšit trestem, zavřením do vězení, mýlí se, pokud za polepšení budeme považovat změnu či nápravu smýšlení. Zásadním dosavadním problémem lidstva je jeho egoismus. Tedy egoismus jednotlivců. Lze ho změnit represí? Jsem přesvědčen, že nikoli. Není nápravou změna chování ze strachu z dalšího trestu, nýbrž změna z lásky ke stvoření. Budu-li milovat Zemi a své lidské bližní jako sebe, budu se podle toho chovat. Abych je mohl milovat, musím překonat svůj egoismus, svou egoitu, překonat intelekt a rozvinout soucit. Musím tedy pokročit na novou úroveň ve vývoji svého vědomí. Vlastně jsou tyto maily vírou v zásah trestající Boží ruky – Bůh nedopustí, abychom se příliš zprotivili proti řádu světa a přírody a naplácá nám na zadek, čímž se polepšíme. Avšak Bůh trpělivě čeká, až sami pokročíme ve svém vývoji, protože v nás potřebuje odpovědné partnery, nikoli poslušná nesvéprávná děcka. Ano, autoři těchto mailů naprosto správně cítí, že není v pořádku, jak se jako lidstvo chováme; jejich představa nápravy je však mylná. A pak se musím pozastavit ještě nad jedním aspektem těchto mailů: Všechny vycházejí z materialistického, darwinistického pojetí evoluce jako boje o přežití a člověka považují v konečném důsledku za přítěž Země a přírody, za její největší problém. V jejich představách by Zemi a přírodě bylo nejlépe bez něj: všude by svítilo slunce podle prastarého řádu, v moři by družně pluli delfíni, potoky by byly plné ryb a obloha ptáků, jako tomu bylo kdysi v ráji. – To je ovšem ten nejtragičtější omyl, neboť člověk je smyslem existence Země: člověk a jeho vědomí, které se má vyvíjet ke svobodě a lásce. Ostatní říše přírody podstoupily oběť, aby tento smysl Země mohl být naplněn a člověk mohl přijít zpět k andělům jako jim rovný, zkrátka aby nepřišel s prázdnou, ale přinesl do duchovních světů něco, co tam chybí a na co se tam čeká – a kvůli čemu se s nadějí i obavami pohlíží na konání člověka. Jenže má-li být tímto výtěžkem svoboda a láska, nelze k ní člověka přimět trestem a vězením! – Kdo toto nevidí a nechce vidět, obrací se v mysli proti skutečnému proudu vývoje a brzdí ho neméně než materialisté, kteří jediný smysl vidí v uspokojování egoistických potřeb jedinců. Vím, že tato slova pohorší mnoho těch, kteří se rádi opájejí iluzemi o ráji na Zemi bez člověka, leč musela být řečena, a to se vší jasností: Toto smýšlení namířené proti člověku je z hlediska duchovního světa větším hříchem než slepá adorace člověka jako toho nejsilnějšího v boji o přežití.

Jsou to dva protichůdné, a přesto si blízké svody, jejichž poznání je jedním ze základů anthroposofie: na jedné straně chladný intelekt, bezcitný kalkul a materialismus non plus ultra (Ahriman), na druhé straně pak rozplývání se v iluzích a snaha zbavit se tíže hmoty (Lucifer). Na jedné straně proces dostředivý, koncentrující (v řeči starých alchymistů sal), na druhé proces odstředivý vědoucí k rozpuštění (sulfur). Mezi nimi vyvážený laskavý střed, Kristus (merkur). Oba, Lucifer i Ahriman, v současné době pilně pracují, často ruku v ruce. Včera se objevila zpráva o takzvané „inteligentní karanténě, kterou připravuje plukovník Prymula se svými lidmi. Mobilní operátoři poskytnou svá data hygienikům, kteří budou moci zpětně sledovat, kde se infikovaný člověk pohyboval a co dělal. Dalším zdrojem těchto informací budou údaje z platebních karet. Předpokladem je „informovaný souhlas“, ale lze si představit, že nebude obtížné tento souhlas si od lidí vymoci. Lidé tak budou pomocí nejvyspělejší techniky sledováni na každém kroku a z jejich konání budou vyvozovány pro ně nepříjemné důsledky. Chladně geniální systém, který je na současné vlně strachu nadšeně vítán obyvatelstvem. Dalším krokem pak už může být jen čipování, tak jak bylo v nedávné době zavedeno u psů. (Poznámka pro čtenáře příštích generací: Ano, v roce 2020 bylo v České republice zavedeno povinné čipování psů! A žádný milovník psů se proti tomu nevzbouřil! Není u nás už milovníků psů…) Strach a sofistikovaná technika použitá proti člověku, samozřejmě pod pláštíkem obecného blaha! Ahriman par excelence!

Vlna odporu proti drastickým vládním opatřením, opírající se uvědomění si jejich následků, se zvolna, leč znatelně začíná zvedat! Lidé, kteří na tyto následky poukazují, dostávají už i mediální prostor. Fyzioterapeut, profesor Pavel Kolář včera střízlivě zhodnotil rizika spojená s koronavirem i rizika spojená s vládními opatřeními. Poukazuje na zhoubný psychosomatický účinek strachu z nákazy, který rozdmychává i dnešní válečná rétorika politických představitelů, a říká: „Každodenní prezentování aktuálních čísel o nakažených v naší zemi nemá velký smysl a vytváří i zkreslený obraz o onemocnění […] Argumentovat číslem 10 tisíc nakažených, jež bude důvodem k zákazu vycházení, je zcela mylné a povede to jen k paralýze ekonomiky a dalším důsledkům, které budou horší a dalekosáhlejší než vlastní onemocnění. […] Zastavení výroby, chodu podniků… tedy neselektivní hermetická opatření budou mít nedozírné ekonomické a následně i psychosociální dopady, o politických nemluvě.“ Kolář také varuje před tím, aby rozhodovací moc spočívala v rukou úzce specializovaných odborníků. („Pohled zúženou optikou může být fatální.“) Pokud do toho ještě vstupují lidé z oblasti marketingu (kterými je Andrej Babiš obklopen), může to být, říká Kolář, velmi nebezpečné a následky mohou být katastrofální. Společnost přirovnává k organismu a apeluje na to, aby jeho léčba, tedy přijatá vládní opatření, byla „holistická“, tedy aby brala v úvahu dopady na celý organismus a nejen na jeho úzce vymezenou část, na jeden konkrétní projev nemoci.

Podobný hlas se včera ozval také ze sféry ekonomické. Bankéř Mojmír Hampl, v letech 2008 až 2018 viceguvernér České národní banky, říká jinými slovy totéž co Kolář: „Ekonomika se [v důsledku vládních opatření] zmenší a na léčbu nemocných za rok, za dva roky bude méně peněz. My jsme udělali trade off, vyměnili jsme zdraví populace dnes za nějaké možná horší zdraví populace v budoucnosti. Bude méně peněz na jiné léčby za rok, za dva, za tři. […] Já se obávám, že si moc neuvědomujeme, že v danou chvíli je možná tou osobou, která má největší moc nad našimi životy, pan profesor Prymula, epidemiolog. […] Já jsem zatím neslyšel pořádný rozhovor s panem Prymulou jako pánem našich osudů na téma, jaké přesně jsou ty kvantitativní podmínky, za kterých se jednotlivá restriktivní opatření budou uvolňovat.“ Lidé z různých oborů si začínají uvědomovat – a začínají být především slyšet – že není možné, aby byl kvůli do značné míry uměle vytvořené hrozbě a její zdánlivé léčbě usmrcen celý organismus společnosti, ale také aby hrstka lidí na čele s premiérem a jeho hlavním poradcem Prymulou rozhodovala o životech milionů lidí.

V dalším včerejším článku se cituje vyjádření amerického prezidenta Donalda Trumpa – stav, kdy krvácí americká ekonomika, se mu nezamlouvá a chce, aby opatření byla do patnácti dnů přehodnocena; řekl: „Nemůžeme připustit, aby byla léčba horší než samotná obtíž. Nedopustíme, aby byl lék horší než nemoc.“ Epidemiologové hned spouštějí alarm: „Může to být ošklivé. Zemřít mohou [v USA] miliony lidí“ – což tvrdí ve chvíli, kdy na celém světě z oněch devíti miliard obyvatel nezemřelo ještě ani dvacet tisíc lidí, z nichž velká část trpěla jinými závažnými onemocněními, tedy za situace, kdy umírají lidé, kteří umírají při každé chřipkové vlně. Abych nebyl špatně pochopem: Nejsem cynik a vážím si lidského života. Není mi lhostejné, zda někdo zemře, či nikoli. Avšak panická hrůza ze smrti a snaha zabránit jí za každou, opravdu za každou cenu je zhoubná a je jen dokladem nevíry dnešních lidí i jejich neznalosti. Jestliže přestali věřit ve věčnou existenci každého člověka a jestliže ani nedokázali tuto věčnou existenci pomocí duchovní, nikoli materiální vědy poznat, pak jim nic než hrůza ze smrti nezbývá. A v této hrůze jsou schopni strhnout všechno a všechny s sebou do propasti. Jestliže Andrej Babiš říká „Lidé nesmí umírat“ (přičemž celá ta věta zněla: „Musíme přitvrdit, lidé nesmí umírat“) nebo Angela Merkelová zaobaleněji: „My jsme společnost, které záleží na každém životě a na každém člověku“, pak je to opět jen onen přepjatý egoismus dnešního člověka, který nebere ohled na nikoho a na nic.

Včera jsem měl pocit, že chiméra temného strachu, která se nejprve vznášela nad námi a pak si sedla a vlezla si do nás, začíná vyprchávat a rozplývat se; světlo ji trhá jako cáry mlhy.

Den patnáctý, středa 25. 2. 2020

*

Domácí škola v čase karantény

Otec snídá, dcera leží nasnídaná v posteli a čte si. Je 8.50 h, 11. den karantény:

Otec: Koukám, že ti maminka napsala denní rozvrh: od 9 hodin škola! Takže v 9 nástup oblečená, umytá, počesaná, vyčištěný zuby!

Dcera: Jenže já teď musím číst.

Otec: To můžeš potom. V 9 nástup, dostaneš zadání, co budeš číst, uděláš z toho zápis, převyprávíš to.

Dcera: Jenže to je Harry Potter, já už jsem to četla a teď to čtu podruhý.

Otec: To nevadí. Řekneme si co a jak, dostaneš zadané úkoly.

Dcera: Na to zapomeň.

Otec: Škola není holubník. Disciplína! Vojna jako řemen!

Dcera čte nevzrušeně dál; otec odchází…

 

Nedlouho poté, co jsem dopsal včerejší zápis, mi přišel e-mail začínající slovy:

 „PLANETA A VESMÍR ZASÍLAJÍ LIDEM JASNÝ VZKAZ: UŽ TOHO BYLO DOST!

Vzkaz lidstvu, největšímu parazitu na Planetě, zasílají nyní tímto způsobem: šířením viru smrtelného pro lidi. Pro uvědomění lidstva nepomohly lokální hurikány ani sucha, celosvětově rozšířený virus by k tomu mohl přispět.   Matce Zemi, sužované ničením, ničením přírody a živých tvorů, které člověk měl chránit, došla trpělivost. Vědomé lidské bytosti nedokázali negativní konání většiny zastavit.“

Tak člověk je největší parazit na Planetě… Lidé, kteří tyto zprávy vymýšlejí a šíří, mají ovšem vždy na mysli ty ostatní, nikoli sebe: oni, ti druzí, jsou největší paraziti a škůdci, ne já!… V jejich mysli žije představa vštípená materialistickou výchovou a médii šířeným obrazem světa: člověk jako nejchytřejší opice se přemnožil a příroda s ním udělá krátký proces. – Buďto si představují, že světu vládne slepá náhoda, mutace a boj o přežití a není v něm žádný vyšší záměr, žádná Boží vůle, anebo mají dojem, že Bůh/Příroda nás jen trpí jako odpadlíka a brzy s námi skoncuje, tedy že v řádu světa vyšší záměr a vůle je, ovšem my do ní nespadáme a že tímto záměrem je původní harmonie, která tu byla bez člověka. Nu, že je taková úvaha scestná, je nasnadě. Samozřejmě že by bylo krásné, kdyby se lidé začali vracet z měst na venkov, kdyby začali žít tam, kde bydlí, a neutíkali stále pryč do hor, k moři, na chalupy, pryč jen pryč, kdyby se vrátili k půdě a začali v malých komunitách pěstovat zeleninu a obilí, péci si chleba, šít oblečení, vyrábět mýdlo a boty a papír a nábytek a nádobí a všechno, co potřebují, kdyby nebyly hypermarkety, auta a turisté se svými obřími loděmi a velkochovy zvířat s krutými jatky a „bourárnami“, finanční úřady a dotační agentury atd. atd. Bože, jaká to je krásná iluze… Samozřejmě, že se chováme špatně a že to nutně vyvolává určité následky, ale může si opravdu někdo myslet, že když lidé začnou utíkat z měst na venkov, protože města se stanou smrtonosnou pastí, tedy že začnou prchat ze strachu, že to bude k jejich prospěchu? Nebo k prospěchu Země?Samozřejmě, že je třeba vydat se jinou cestou, což ale nezáleží na tom, z jakého popudu? A především: nová cesta bude možná teprve tehdy, až lidé pochopí a poznají zákonitosti světa, především ty duchovní! Pak teprve bude možné začít se ubírat k jiné ekonomice, k jiné politice, k jinému uspořádání společnosti. Kdyby stačilo jen dostat „nabacáno“, změnili jsme se nejpozději po první světové válce. Nestalo se. Co by se tedy mělo změnit teď, po virové psychóze?

I když mi známá napíše, citujíc C. G. Junga „Vzýván či nevzýván – Bůh přijde“, je to stále týž chiliasmus: lidstvo, anebo alespoň jeho část, má pocit, že nadešlo zúčtování, trest za minulé hříchy, a bude následovat spravedlivé Boží království, v němž se člověk bude buďto chovat, jak má, anebo bude vyhoštěn, respektive zničen. Nic z toho se však nestane. Bůh totiž nepřijde, a už vůbec ne jako trestající patriarcha, ani jako trestající „matriarcha“, nelítostná Matka Země, neboť Bůh je přítomen stále a vždy. Jak tedy může nastat změna, co by se mohlo dít po období karantény? K tomuto tématu se bezpochyby ještě vrátíme, a ne jednou, neboť to je to podstatné.

Vláda včera vyhlásila zákaz shromažďování více než dvou lidí. Půjde o to, v čím jméně se ti dva vždy sejdou, jestli v Jeho… Pak bude s nimi a budou tři. Zatím je to tak, že se lidé navzájem jeden druhého bojí: co kdyby…

Včera se k současné situaci vyjádřil Tomáš Zuzák, dlouholetý vzdělavatel waldorfských učitelů. Píše o současné krizi jako „možnosti obratu a šanci dalšího vývoje“, jako „příležitosti hledat smysl svého života“. Vyzývá k využití příležitosti k zamyšlení se a k vědomým činům. Charakterizuje současný stav lidstva: Působením člověka se bytost Země dostává do stavu horečky. Dá se to pozorovat na všech úrovních zemských projevů. Co se týče člověka samého, velmi rychle začíná měnit své sociální chování. Mezi lidské vztahy se dostává strojová inteligence. Stává se prostředníkem mezi člověkem a světem. Stroj začíná rozhodovat a řídit dokonce i jeho činnost. Společnost se atomizuje. Duše se snaží vyhledávat příjemné věci a vyhýbat se nepříjemným. Nenudí se, ve volném čase se napojí ‚online‘. (Dopad na dítě nemusí zde rozvádět. Dalo se o něm do konce v poslední době skoro denně číst v běžném tisku.) Z člověka se tak postupně stává duševní automat; myslí si to, na co se právě dívá, je řízen strojem a svým pocity. Je zajímavé, že se nejedná o nějaký národní fenomén. Funguje spolehlivě ve všech světadílech v nejrůznějších kulturách napříč celého lidstva.“

A varuje před dalším pokračováním stejným směrem a stejným tempem – což je přesně to, co tolik lidí vnímá a proč se na současnou situaci dívají jako na trest Boží. Zuzák zaujímá jinou perspektivu: Nezkoumá, zda jde o nějaký trest, ale upírá pozornost do budoucnosti: současná krize je pro něj „slibným začátkem“. I on ovšem dospívá k poznatku, že bez náležitého poznání nemůže tento slibný začátek úspěšně pokračovat a rozvíjet se: Má-li se ale něco dlouhodobě změnit, bude nutné vědomě překonávat dosavadní zvyklosti.  Vědomě chtít jiné směřování může ale jen člověk k tomu uzpůsobený. Musí něco vědět o vývoji člověka.  Musí být nadto schopen sám sebe měnit. K tomu potřebuje sílu, která není součástí duše.“  Jako zdroj této síly vidí vyšší Já člověka, spojené s Kristem. A uvádí návrhy, jak tuto sílu aktivovat, což jsou v zásadě kroky anthroposofické vnitřní práce, z nichž se vymyká tento, který uveďme v plném znění: „Každé setkání s člověkem doprovázet posvátným vědomím: Přede mnou stojí Bohem stvořená bytost. Přes všechny nedokonalosti směřuje k finálnímu cíli stát se svobodnou láskyplnou bytostí. Chci ji pomáhat. Jenom já jsem schopen ji dát to, co nikdo jiný nemůže.  Všímat si, že vývojové impulzy pro budoucnost se rodí v mezilidských setkáních. Hlídat se a nevést plytké rozhovory. Zvažovat každé slovo. Šetřit energií.“ Účinkem těchto cvičení by mělo být posílení schopnosti přijímat morální intuice duchovních bytostí. Tomáš uzavírá slovy: „Zvrat vývoje lidstva mohou přinést jen ti, kteří vědí o jiné možnosti vývoje. Nemusí jich být mnoho. Vývojové impulzy pro lidstvo přicházejí skrze vědomí jednotlivých lidí.“

S Tomášem lze takřka ve všem souhlasit. Můj náhled se liší především v tom, že epidemii samotnou nepovažuji – ve shodě třeba se zmiňovaným W. Wodargem – za nijak závažnou, ale za závažná považuji opatření vlád, která vrhají lidskou společnost do propasti krize. Nejde o trest Boží, Matky Země či snad Přírody, ale o následek zbloudění lidstva do temnot materialismu, jejichž důsledkem je i vytvoření nelidského společenského uspořádání, potažmo pak současná, pod rouškou údajné humanity konaná nelidská opatření. Cesta k nápravě tedy musí vést – vycházejíc ovšem ze zásadní změny smýšlení – k proměně společenského uspořádání, tak aby nový svět byl založen na spolupráci a distribuci, nikoli na takzvané soutěži a kumulaci. Proměna vztahu k životnímu prostředí, k ostatním přírodním říším pak bude samozřejmým důsledkem. Virus samotný se nijak nevymyká z běžného řádu věcí, i kdyby byl uměle vytvořen v laboratoři; co se vymyká řádu věcí, je přemrštěná reakce lidstva, řekněme jeho imunitní reakce. Reakce imunitního systému souvisí s činností Já. Já lidstva tedy není inkarnováno tak, jak by inkarnováno být mělo. Otázka je – a v tom spočívá právě ona šance – jak Já lidstva posílit, ukotvit ho v těle lidstva a zároveň ho spojit s jeho vyšším Já, s Kristem.

Den šestnáctý, čtvrtek 26. 3. 2020

*

„Karanténa nebude krátká, Andreji, zavřel jsi vrátka?“

„Tak dlouho chtěli Češi zavřít Babiše, až zavřel on je. A ještě jim nasadil náhubky…“

„Tak mami, ještě roubíky, a můžeme jít na procházku.“

„Zhroucení knižního trhu? To je Babišovi jedno, on čte stejně jenom vkladní knížky…“

Nizozemský waldorfský pedagog, někdejší vedoucí Pedagogické sekce při Goetheanu Christof Wiechert poslal waldorfským školám na základě množících se dotazů, jak praktikovat „distanční výuku“, když právě waldorfská výuka je založena na přímém kontaktu člověka s člověkem, několik tipů a rad pro jednotlivé věkové kategorie dětí. Vyjadřuje se také k práci kolegií i k otázce placení školného v době karantény: Přicházejí též otázky stran školného. Musíme ještě platit školné? Představenstva musí poskytnout radu a dát odpověď. Pomoci může myšlenka sociální trojčlennosti. Školné se neplatí, protože si kupujeme výkon, ale abychom umožnili učitelům pracovat. Domyslíme-li tuto myšlenku dále, dojdeme k myšlence solidarity rodičů se školou. Nejlépe ať tyto hovory vedou představenstva, jejichž členové nemají ve škole učitelský úvazek.“ Zmiňuje se též o možnosti eurytmie „na dálku“: „Z jedné školy jsem dostal zprávu, že žáci doma cvičili pod vedením eurytmistky také eurytmická cvičení, tak aby si je mohli po několika dnech navzájem ukázat, a to s velkým úspěchem, protože žáci prosili o další cvičení.“ Svůj oběžník Christof Wiechert uzavírá: „Je to hektická doba. Všechno vnější se zastavilo, máme v nejvyšší možné míře nyní působit zevnitř. I tak se může vytvářet pedagogická přidaná hodnota a pomoc se může uplatnit tam, kde je jí nejvíc potřeba.“

Některé děti možná přerušení školy uvítaly a jsou teď rády, že do ní nemusí chodit. To je ovšem známka toho, že tyto školy neučí dobře, ba dokonce by se dalo říci, že jsou zbytečné. Kdysi byly děti z vesnice i z příslušné ulice či čtvrti ve městě stále spolu, jejich přístup k vědomostem však byl minimální; školy jim ho měly poskytnout. V dnešní době si už děti spolu venku nehrají, i když není zrovna vyhlášena karanténa; většinou sedí doma u nějakých přístrojů a jsou zaplavovány vědomostmi. Zato sociálního kontaktu mají poskrovnu. Školy tak, z mého kacířského pohledu, dnes mají plnit zejména funkci sociální: vést děti k vzájemnosti, solidaritě, spolupráci, k vnímání druhého člověka, vycházení si vstříc, nalézání dohody a společného jmenovatele; školství postavené na nalévání „vědomostí“ do hlavy je od základu špatné a děti do takových škol nechodí rády, protože takové školy jsou zbytečné a jsou trestem na nevinných. Do dobrých škol, které nenalévají, ale spojují, kde se nesoutěží, ale navzájem pomáhá, chodí nesmírně rády, protože to je přesně to, co k životu a vývoji potřebují. – Proto děti v „naší“ škole plakaly, když přišel vládní zákaz.

Intuitivní pedagog Jan Kršňák publikoval před pár dny text, v němž říká: Odehrává se nejdůležitější společenská událost, kterou dnešní děti ve svém životě zažily. Ani většina dospělých nikdy neprožila nic mimořádnějšího. V těchto týdnech nebo měsících se toho hodně naučíme.“ Líčí, co všechno nám současná mimořádná situace nabízí a umožňuje – sdílení mezi rodiči a dětmi, obejmutí. Také poznání toho, že sdílíme jeden svět. Máme příležitost podívat se na sebe a na svůj život. Můžeme se učit, co znamená být člověkem. Můžeme sdílet pomoc, poznání, moudrost a život. V tom má Jan Kršňák bezpochyby pravdu. Což ale to vše neděláme i jindy? A pokud to neděláme, což to vše budeme dělat, až tato situace skončí? Ano, bezpochyby, učíme se teď víc než jindy uvědomovat si druhé, přijmout je do svého vědomí. To je cesta k budoucímu stavu našeho vědomí, kdy bude samozřejmostí nést ve vědomí ostatní neméně než sebe samého. A přesto se domnívám, že kdo si to uvědomuje, tuto lekci nemá zapotřebí, a kdo si to neuvědomuje, tomu tato lekce příliš nepomůže. Uvědomujeme si, že svět před karanténou nebyl dobrý; víme však, jaký by měl být? A především: jak dosáhnout toho, aby byl takový, jaký být má? Aby děti v Číně viděly slunce i poté, až karanténa skončí? Aby v moři u italských břehů byli opět delfíni? Aby centrum Prahy nedevastovaly miliony kobylek v podobě nenasytných turistů? Domnívá se snad někdo, že to všechno nastane, i když zachováme stávající politický a ekonomický systém? Že se lidé mávnutím kouzelného proutku změní a přestanou jezdit na lyže do hor a tím tyto hory devastovat, létat do dalekých destinací a tím zamořovat nejen je, ale i ovzduší celé planety, že si budou odteď v rodinách vyprávět příběhy a nekoukat celé večery na televizi? Ó, jak bláhové… Bez poznání není východiska.

Pojďme se spíš realisticky bavit o tom, co musíme radikálně změnit v uspořádání společnosti, v celém systému jejího fungování, aby se svět proměnil, a přestaňme bláhově snít a opájet se iluzemi, jak je báječné, že se průmysl zastavil a školy zavřely…

Švédsko je, zdá se, jediným státem široko daleko, který se rozhodl nejít stejnou cestou jako ostatní, cestou restrikcí a zákazů, ale do značné míry respektovat svobodu občanů a vydávat doporučení. Také se rozhodli s virem nevést předem prohranou válku, ale nechat ho populací projít, k čemuž i jinde tak jako tak dojde. – To samozřejmě vyvolává velkou nevoli epidemiologů a virologů, kteří chtějí tuto válku vést. Předhazují proto švédské vládě, že hraje s lidmi „ruskou ruletu“ a provádí „šílený experiment s deseti miliony lidí“, což naše média náležitě zdůrazňují, jako kdyby to, co s námi provádí naše vláda, šílený experiment nebyl… Jedním z prvních kroků, který by měl podle mého soudu následovat po skončení nouzového stavu, je přijetí takových legislativních změn, aby již podruhé nebylo možné to, že premiér s ministrem zdravotnictví či jeho náměstkem budou mít ve svých rukou veškerou exekutivní a dokonce i zákonodárnou moc, tedy že jeden dva lidé pochybných morálních kvalit a ještě pochybnějšího světonázoru budou ovládat osudy nás všech. To by se už nikdy více nemělo opakovat a v tom bychom se měli velmi rychle poučit. A pak by měla být vyvozena osobní odpovědnost za devastaci naší země vládními opatřeními. Pak můžeme hledat cestu k opravdu spravedlivé a svobodné společnosti, která nezajde na svou lačnost.

Den sedmnáctý, pátek 27. 3. 2020

*

„…ale koncem minulého věku

nebyl svět v hygieny vleku.“

(Hubert Havránek, z básně „Náš mlýn“, 1961)

V úterý nařídil indický premiér úplný zákaz vycházení pro všech 1,35 miliardy obyvatel Indie. Nepředstavitelné se stalo skutkem. A to ve chvíli, kdy je v zemi prokázáno necelých pět stovek nakažených. Lidstvo se propadlo hluboko zpět do doby mahárádžů a jiných absolutních vládců nad životy poddaných. Jak málo zatím pokročilo osvobozování člověka, když je něco takového možné…

Není od věci připomenout si na tomto místě dnes již klasickou práci německého ekonoma a poradce, anthroposofa Udo Herrmannstorfera Jedinec a stát z roku 1990: „Svéprávný člověk stojí ve středu současných společenství. […] Člověk je svéprávný tehdy, když si dovede a smí vytvořit svůj vlastní úsudek. Tyto předpoklady svéprávnosti zajišťují základní práva svobody myšlení, světového názoru, mínění, náboženství i vědy, ale také právo na informaci a zveřejňování názorů. Současně je ale svobodný rozvoj osobnosti cílem svéprávnosti. Kdo chce mít svobodu na půdě rovného práva jednotlivců, musí současně, pokud toto právo má platit pro všechny, převzít také obecné sociální úkoly. Solidarita, bratrství s ostatními lidmi vytváří teprve se souhrnu jednotlivců společenství důstojné člověka. […] Nesvéprávný člověk má požadavky, svobodný je iniciativní. Svoboda iniciativ je nezbytným doplňkem svobody vlastního úsudku. […] Proměna je klíčovým slovem dalšího vývoje. Přirozeně proti stojí impulz zatvrzelosti. Tento impulz by chtěl, aby přežilé dále trvalo.“

Možná nazrává doba, aby se svéprávní lidé nejen více ozývali, ale byli také iniciativní a více se přičinili o proměnu společnosti tak, aby byla důstojná člověka. Možná nazrává doba, abychom přehodnotili i postavení jedince a státu.

Když člověk náhodou vezme do rukou noviny a otevře je, vyvalí se na něj záplava hrůzy. Stěží najde v celých novinách jedinou zprávu, která se netýká koronaviru a boje s tou „strašlivou“ pandemií. Neznalý čtenář by musel nabýt dojmu, že u nás už musí na ulicích umírat ony slibované statisíce a v zahraničí snad už zbyla jen hrstka živých bojujících nelítostně o poslední konzervy a pytlíky mouky… O novinách vlastněných premiérem to platí dvojnásob.

Hned na titulní straně se tu v hlavním článku nazvaném „Chytře proti viru“ dočteme o báječném opatření ke sledování a trestání lidí, vymyšleném plukovníkem Prymulou. „Šéf Ústředního krizového štábu Roman Prymula je myšlením voják,“ píše redaktor, „a koronavirus bere jako nepřítele ve válce.“ Celý proces špiclování je popsán lapidárně: „1. Nakazím se ® 2. O mé nákaze se dovědí hygienici ® 3. Hygienici dají mé číslo call centru ® 4. Call centrum zmapuje mé kontakty za pět dnů ® 5. Hygienici otestují všechny rizikové kontakty.“ Báječné, inteligentní, prostě dokonalé! Nejhorší na tom všem je to unisono zmechanizovaného lidstva, ten jednotný pochod do propasti… A také ta obludná propast mezi realitou, kde je krásný den, nic závažného se neděje a lidé žijí v rámci možností běžný život – a hrůznou apokalypsou líčenou v médiích. Ano, jistě, v Itálii, USA a Španělsku je několik desítek tisíc lidí, kteří v sobě mají zjištěn tento vir, v Indii je jich dokonce pět stovek, a ano, zemřelo u nás už několik starých a nemocných lidí, kterým k tomu tento vir pomohl, a v některých zemích jich už zemřelo několik tisíc, ale což to není v řádu věcí? Což chce někdo vyhrát „válku“ se smrtí? Nejsou takoví lidé naprosto šílení? Není lidstvo v tuto chvíli šílené?

Den osmnáctý, sobota 28. 3. 2020

*

Média běsní jako stižená amokem, nesrovnatelně hůř než nějaký koronavirus. O jejich neblahé roli jsem psal již před deseti lety v souvislosti s (ne)pandemií prasečí chřipky. I tehdy šířila děs, aniž by ve skutečnosti hrozilo jakékoli nebezpečí. Ve druhém vydání knihy Lidstvo na rozcestí jsem tehdy napsal:

„A média šílela. Palcové titulky strašily smrtelnou nákazou, článkům dominovaly ilustrační fotografie lidí zahalených rouškami. Náš hlavní hygienik dr. Michael Vít se náhle stal jednou z nejvíce citovaných osob a byl nucen vystoupit z relativního skrytu, v němž dosud působil, a postavit se před kamery. A on se této role ujal a pravidelně veřejnost informoval, co vše se může stát, když je pandemie. […] Předpovídaná a zřejmě i toužebně očekávaná vlna chřipky sice nepřicházela, ale média stupňovala svůj tlak na veřejnost. […] Velmi oblíbeným způsobem strašení bylo vytahování počtu nakažených a především mrtvých, aniž by se čtenář dozvěděl, že za stejné období umírá na sezónní chřipku mnohokrát více lidí. Na Novinkách.cz se tak objevovaly články jako: Prasečí chřipka zabila už 500 Evropanů, Virus H1N1 zabil za 10 dnů v Evropě 300 lidí, Česko má už 22 obětí prasečí chřipky, Prasečí chřipce podlehlo již 34 Čechů, USA: na prasečí chřipku umřelo 10 000 lidí, Počet obětí prasečí chřipky v Evropě se zdvojnásobuje každých 14 dní, Prasečí chřipce podlehlo za poslední týden v Česku 10 lidí atd. Některé titulky byly čistě spekulativní: Při současné pandemii chřipky může onemocnět milion Čechů, nebo manipulativní: Virus prasečí chřipky mutuje, hygienici zděšeni, Virus prasečí chřipky je mnohem zákeřnější, než se čekalo, Chřipka decimuje Ukrajinu, čtvrt milionu nakažených atd. Autoři článků dávali hlavní slovo M. Vítovi, často se však také opírali o výroky profesora epidemiologie MUDr. Romana Prymuly (např.: „Poslední analýzy ukazují, že frekvence úmrtí už začíná být skutečně vyšší, než byla u sezonní chřipky.“) a MUDr. Jiřího Berana, ředitele Centra očkování a cestovní medicíny v Hradci Králové (např.: „Situace se začne podobat té v Mexiku: když se ‚promořily‘ mladší ročníky, začala chřipka napadat starší. (…) Proto bude dále přibývat těžších a komplikovaných průběhů.“). Přitom nešlo o nic jiného než o spekulace a hru s čísly. Zatímco k 19. 11. u nás bylo prokázáno jen asi 500 případů nakažení virem A/H1N1, operovali hlavní hygienik a ministerstvo zdravotnictví statistikami, tedy pouhými hypotetickými výpočty, a tvrdili, že u nás je již 151.500 lidí nakažených prasečí chřipkou. To znamená, že těch 151.000 bylo čistě vyspekulovaných. Podobné to bylo s počty mrtvých. Jestliže u nás byl jako oběť prasečí chřipky evidován (a v médiích náležitě prezentován) každý zemřelý, u něhož byla prokázána přítomnost tohoto viru, i když trpěl třeba leukémií apod., na Slovensku nebo v Rakousku evidovali jen ty, kdo skutečně podlehli následkům chřipky. Zatímco jsme tedy 10. prosince vykazovali v souvislosti s prasečí chřipkou již 34 mrtvých, evidovali u našich východních i jižních sousedů pouhé tři případy. O tom jsme se však z našich médií dozvědět nemohli.“

Historie se opakuje, avšak v provedení, které je o řád horší než minule. Ne že by byla horší samotná nemoc, ale hysterická reakce novinářů a politiků je tentokrát bez nadsázky smrtonosná. „Léčba“ ordinovaná politiky, tedy všechna ta od samého začátku nesmyslná opatření, bude mít mnohem horší následky než samotná nemoc. A média? Ta se už úplně utrhla ze řetězu a obraz a emoce, které šíří, nemají už vůbec žádnou vazbu na realitu. Řekneme-li, že je posedl démon temnoty, nebudeme daleko od pravdy.

Vláda by sice ráda prodloužila nouzový stav – a dost možná se jí to i podaří – ale už teď je třeba začít uvažovat o tom, co by mělo být ve společnosti jinak, jakmile hysterie pomine. Co udělat pro to, aby čínské děti viděly slunce? Co by se mělo změnit, aby se výroba zboží přesunula z Číny zpět do míst spotřeby – a samozřejmě aby se vyrábělo to, co lidé opravdu potřebují a vyrábělo se to způsobem ekologicky šetrným a sociálně spravedlivým? Abychom se jako lidstvo skutečně posunuli dál, nemůže se tak stát ani cestou soutěže a trhu, ani cestou státních direktiv. Mezi těmito dvěma krajnostmi musí existovat zlatá střední cesta, kvalitativně jiná, která jediná je zdravá. Jak by mohla vypadat? Nemůže to být cesta založená na antisociálních pudech člověka, na jeho egoismu, jako je tomu u kapitalistického řešení ekonomiky, ale ani cesta centrálně nařízeného altruismu. Ani cesta individualistická, ani kolektivistická. Jaká tedy? Odpověď je vcelku prostá: cesta založená na svobodném spojování se a vzájemnosti jednotlivců. Popud musí vycházet z altruismu v nitru člověka, z jeho sociálních schopností a potřeb. Klíčem k pochopení může být obraz mandorly. Je to útvar, který vzniká, protínají-li se dva kruhy nebo dvě koule. Tedy tam, kde se prolínají dva odlišné světy. Není to však prostor, kde se oba světy pouze mísí, ale prostor nové kvality. Ve středověku byl v mandorle znázorňován Kristus nebo Panna Marie. Je to prostor lásky a služby, odkud jsou obě polarity vyvažovány a léčeny. Jestliže volná soutěž a státní direktiva jsou ve své podstatě chorobné krajnosti, pak onen nový systém, kvalitativně zcela odlišný, založený na spásných silách Krista v lidském nitru, může tyto krajnosti léčit. Jen takový systém může být základem opravdu lidské společnosti.

Den devatenáctý, neděle 29. 3. 2020

*

Celý národ šije. Lidé šijí roušky, vláda šije boudu, prezident se zašil úplně…

Roušky. Musíme je nosit, kdykoli opustíme domov nebo automobil. Klidně tedy i mnoho hodin denně. Aby byly účinné, musely by být stále suché a čisté, těsně přiléhající, tak aby vdechovaný i vydechovaný vzduch procházel přes (suchou) látku. Obvykle ale těsné nejsou (proto se nám mlží brýle, neboť vydechovaný vzduch nasycený naší tělesnou tekutinou v podobě páry uniká kolem nosu) a po několika málo minutách jsou od dechu mokré. Jsou tedy neúčinné. Nařízené hromadné nošení roušek má tedy trojí funkci:

  1. magicko-rituální: v nereflektovaných představách úředníků, kteří nařizují jejich nošení, už pouhé jejich masové nasazení působí proti představované epidemii a způsobuje ústup viru;
  2. psychologickou: lidem dodává pocit bezpečí a především důvěry ve starost vlády o jejich zdraví;
  3. stmelovací: nasazení roušky je projevem loajality vůči vládě i vyjádřením příslušnosti ke komunitě stejně smýšlejících, vlastně určitým poznávacím znamením spikleneckého bratrstva; jelikož je vyžadována účast všech v tomto bratrstvu, je individuum bez roušky vnímáno jako ohrožující, a tudíž ihned nahlášeno, aby bylo „napraveno“ nebo odstraněno.

Symptomatické je, že rouška lidem halí tvář, takže se stávají anonymními, ne-individuálními, stávají se příslušníky jednotné komunity ovládané skupinovou duševností, příslušníky kolektivity, která je zcela nadřazena individualitě.

Před několika dny vyšel v Hospodářských novinách obsáhlý článek Zbyňka Vlka nazvaný „Koronavirus, nebo hlad a totalita? Za jakou cenu stojí za to zachraňovat naše životy?“ – asi nejlepší text (což není jenom můj názor), který se zatím v souvislosti s koronavirem v médiích objevil. Vlk především velmi věcně a střízlivě ukazuje reálnou situaci s šířením nemoci, když porovnává statistická čísla s úmrtími způsobenými jinými příčinami. Zatímco mnohem horší čísla nás nechávají chladnými, na čísla spojená s koronavirovou chřipkou reagujeme zcela jinak, přecitlivělě, aniž by k tomu byl racionální důvod. Poté si Vlk klade otázku našeho vztahu ke smrti a otázku možnosti důstojného nejen života, ale i umírání. Pak si všímá důsledků vládních opatření – reakci vlády přirovnává k přehnané obranné reakci těla na tento virus, kdy se tato reakce obrací i proti životně důležitým orgánům společnosti a ekonomiky. Nato se dostává k otázce demokracie a svobody: „Společnost se nuceně atomizovala. Bojíme se jeden druhého, nesmíme se setkávat, každý může být přenašečem viru. Jsme každý sám, na ulici už nesmíme s nikým mluvit. Lidé, kteří se setkávají s přáteli, jsou pokutováni. […] Tohle všechno je precedens, pokud takováto opatření tak zásadně omezující svobodu a demokracii jsou přiměřená v momentě, kdy máme 74 lidí s koronavirem v nemocnicích a tři zemřeli (spíše s ním než na něj), pak jsou přiměřená kdykoliv.“ V závěru se pak dostává k jádru problému: „Ještě pořád to vidíte tak, že záchrana lidských životů je důležitější než ekonomika? Promiňte, ale ekonomika = záchrana lidských životů. Když se zhroutí ekonomika, nastane chaos a nastane i umírání. A to především u těch nejstarších, na něž nebudou peníze, nebudou kapacity, nebude energie. Koronavirus tak ani mezi těmi nejstaršími nebude mít tolik obětí jako opatření proti němu.“ Navrhuje okamžité zrušení omezujících opatření a pak další následné kroky ke zvládnutí nemoci. A přistoupit k řešení skutečných globálních problémů. „Když tohle všechno hned neuděláme, probudíme se v červnu do úplně jiného světa a ten původní už pro nás bude nedosažitelný. A je otázkou, zda stojí za to teď za takovou cenu zachraňovat naše životy, budeme-li žít buď v chaosu a nedostatku, nebo totalitě.“

Jsou tedy ještě lidé, kteří jsou schopni střízlivého pohledu a nepodléhají davové psychóze; proč je jich ale tak zoufale málo! Hesenský ministr financí Thomas Schäfer (CDU) spáchal sebevraždu. Má se za to, že důvodem bylo jeho „hluboké znepokojení“ ekonomickými dopady vládních opatření. Bylo mu 54 let a očekávalo se, že se stane hesenským premiérem. Uvědomil si, kam se řítíme?

Zbyněk Vlk v článku píše: „Fascinuje mne, jak snadno se společnost (řízená vládou, potažmo vládami, ale Česko bylo z těch nepostižených zemí první, která šla v opatřeních tak daleko a svým způsobem k nepřiměřeným reakcím ostatní vlády tlačí) rozhodla pro vlastní kolaps a z jak malé příčiny.“ Je to tak: Lidstvo se podivným způsobem rozhodlo skoncovat samo se sebou a naše státní vedení k tomu významně přispělo – patřilo k těm, kdo spustili lavinu, na jejímž konci je zatím jeden a čtvrt miliardy zavřených a z velké části hladovějících Indů. Domnívám se, že jedním z prvních kroků, které musí následovat po červnovém probuzení, o němž Vlk píše, bude vyvození trestně-právní odpovědnosti pro našeho předsedu vlády a pro jejího místopředsedu, pro ministra zdravotnictví a jeho náměstka, který je vlastním strůjcem toho všeho, i pro hlavní hygieničku, která neváhala nahradit svoji předchůdkyni, jež s nesmyslnými opatřeními nebyla svolná, a byla proto odstavena. A pevně doufám, že k tomuto dojde i jinde a že tresty pro takové bezprecedentní šílence, jakým je například premiér Indie, budou adekvátní, neboť v tomto případě se už jedná o zločin proti lidskosti. Dalším krokem musí být takové legislativní změny, aby už nikdy nebylo možné, že jedinci uvrhnou svými rozhodnutími do bídy celé národy. Musí být přehodnocen celý vztah mezi jedincem a státem. Musí být zabráněno tomu, aby o životě a osudu milionů rozhodovali epidemiologové, hygienici či lékaři vůbec: otázka života lidstva a jeho kvality není otázka lékařská ani hygienická!

A „zašitý“ prezident? – Věřím, že kdyby udělal to, k čemu jsem jej první den krize jako občan vyzval, tedy okamžitě odvolal předsedu vlády, tak aby byla jmenována nová vláda, která by tyto šílené kroky nepřipustila, dalo se ještě zatáhnout za záchrannou brzdu a uvolňující se lavinu zastavit. Ale to by prezident musel mít jasnou, nezkalenou mysl a obrovskou odvahu. Což nemá. – Prezident nečinil, za což nemůže být trestán, leč věřím – jak jsem mu ostatně i napsal – že historie jeho roli a jeho nekonání náležitě zhodnotí.

Den dvacátý, pondělí 30. 3. 2020

*

Obrázek, který přišel mailem: Ježíš Kristus se drží za hlavu (má tvář ve velkém smutku ukrytou v dlani) a praví: „Žít! Měli jste se naučit žít, ne šít!!“

Když jsem dopsal včerejší text, objevila se jako hlavní zpráva informace nadepsaná titulkem „Roušky nemají proti koronaviru smysl, mohou být dodatečným rizikem, říká WHO“. Světová zdravotnická organizace konečně přiznala – ústy Michaela Ryana, koordinátora krizové pomoci – že v nošení roušek nevidí v boji proti šíření koronaviru žádný užitek. „Nic nenaznačuje tomu, že by to něčemu pomohlo.“ Naopak roušky podle ní představují spíše dodatečná rizika. Nicméně my si naše roušky, které se staly symbolem národní jednoty, samozřejmě vzít nedáme a budeme je dál hrdě nosit a hlásit policii a úřadům každého, kdo se na veřejnosti objeví bez nich! Je sice dojemné, jak se národ semkl při šití domácích roušek, ve své podstatě je to ale tragické. Nic není symbolem současného ponížení lidí svými vládami tolik jako právě roušky. Roušky, které nemají žádný faktický účinek na vir a jsou pouze odznakem příslušnosti k národu porobených. A my si ještě tyto náhubky a roubíky sami nadšeně vyrábíme a navzájem poskytujeme, místo abychom se zvedli a smetli ty licoměrníky a tmáře, kteří nás ponížili a kteří svou omezeností a tupostí devastují naši zemi – ovšem za velkého potlesku většiny. Proč?! Proč je tak málo těch, kdo to vidí a jsou schopni vzít rozum do hrsti? Najdou se mezi politickými reprezentanty, alespoň mezi poslanci opozičních stran, takoví, kteří se postaví proti prodloužení absurdního stavu nouze a proti sebevražednému zaškrcení ekonomického i společenského života? Bude někdo z nich schopen iniciovat vyvození důsledků pro strůjce ponížení a zkázy?Jednou z odpovědí je víra lidí v mediální zpravodajství, respektive podmanivá moc virtuální reality, médii vytvářené, které lidé masově podléhají, neboť nemají takovou vnitřní sílu, svébytnost a soudnost, aby se této síle dokázali vzepřít a vymanit se z její moci. Zcela jasně ukazuje toto neblahé působení médií včera publikovaný komentář Víta Kučíka, Čecha žijícího v Itálii. Itálie bývá ukazována jako země zmaru a hrůzy: plné márnice a krematoria, lidé umírající na chodbách nemocnic, hroutící se zdravotníci i celý zdravotní systém. A realita? Zcela odlišná od mediálního obrazu: Italská situace je opravdu vážná, v některých lokalitách skutečně napjatá. Nicméně generalizující řeči o tom, že ‚italské zdravotnictví je v kolapsu‘, jsou evidentně nesmyslné a realitu nepopisují. Média obecně (včetně těch seriózních) nejsou vědecké spolky pro ‚objektivní popis reality‘, jsou to spolky pro ‚přitahování pozornosti‘, takže logicky vybírají jen ty střípky nekonečné reality, které pozornost přitahují – tj. nejvíce emotivní a alarmující záběry z epicenter, nikoli z široké periferie, kde je situace nudnější. Proto vidíme záběry šesti prázdných regálů a nikoli těch osmašedesáti plných, proto reportáže z nejpřetíženější nemocnice v Bergamu a nikoli z těch desítek relativně běžně fungujících.“

Článek podrobně popisuje, jak italské zdravotnictví situaci – poměrně pružně – řeší a jaká má ještě v záloze opatření, a bod po bodu vyvrací různé mediální fámy a hoaxy, hluboce vštípené do (pod)vědomí našince lačně sledujícího televizi a čtoucího noviny. Nakonec věcně konstatuje: „Totální italská karanténa totálně položí ekonomiku, což bude větší problém než samotný virus. Proto jsou opodstatněné snahy jiných zemí o různé ‚smart‘ verze, které by na ekonomiku měly dopad menší. Argument ‚vám jde hlavně o peníze a ne o životy lidí‘ je omezený, protože ekonomika je jen rubovou stranou vitality společnosti, jejího zdraví a života. Hluboká recese zabíjí více životů než virus.“

Uvědomují si vůbec novináři, co činí? Že vytvářejí ireálnou realitu a vsazují ji do duší lidí, kde si žije svým vlastním životem a určuje jejich rozhodování a konání? Poučí se novináři z kauzy koronavirové „pandemie“, až na vlastní kůži pocítí důsledky politických rozhodnutí, jež vyplynula z nálady všeobecné hysterie, kterou oni sami vyvolali? A těmi důsledky politických rozhodnutí nemám na mysli nošení roušek a zákaz shromažďování více než dvou lidí, ale důsledky ekonomické, propad našeho a světového hospodářství, který v konečném důsledku pocítí všichni a nejvíc ti nejméně majetní a nejvíce ohrožení.

Rudolf Steiner řekl před sto lety něco v tom smyslu, že novinář je z podstaty věci ten, kdo o dané věci nic neví a nemá na nic vlastní názor a jen reprodukuje to, co chtějí lidé slyšet, respektive jaké je v dané věci obecně smýšlení. – Novinařina je v podstatě taková améba, která kopíruje představy běžné populace. Jakkoli tedy novináři utvářejí veřejné mínění, jsou sami jeho produktem – jde o dvě spojené nádoby. A tak dost dobře ani nelze očekávat, že by novináři změnili svůj přístup k tomu, jak reprodukují realitu, pokud se nezmění obecné smýšlení o této realitě. A toto obecné smýšlení, ač je materialistické, je překvapivě iracionální – Steiner dokonce používal spojení materialistický mysticismus. Lidé zcela slepě věří bludům o pandemii, vražednosti virů a jejich šíření, o účinnosti roušek a prospěšnosti drastického utlumení ekonomiky i omezení vlastní svobody. – Místo aby (vědomě) žili, tak šijí… Poslušně šijí roušky, než aby žili svéprávný a svobodný, tudíž i odpovědný život.

Den dvacátý prvý, úterý 31. 3. 2020