Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 18.4.

Vraťme se ještě na chvíli ke včerejšímu zápisu, k faktu, že kvůli vládním opatřením umírají lidé, kteří umřít nemuseli. Jedna známá mi včera napsala: „Moje maminka je na pohřbu přítele z mládí. Zemřel asi buď na embolii, nebo na sepsi, protože nechtěl ani za nic do nemocnice, kam ho žena chtěla převézt, když si večer stěžoval, že mu není dobře. Ráno byl mrtvý, covid neměl, jen nějakou ránu na noze, s kterou sice v nemocnici pobýval, ale která se nehojila. Bylo mu asi sedmdesát dva.“ – Někteří lidé do nemocnice nechtějí z obav před nákazou, jiní aby nezdržovali, když nemocnice kolabují kvůli mrakům lidí umírajících na koronavirus (takový má alespoň člověk dojem z mediálního zpravodajství), a jiní do nemocnice ani nemůžou, prostě proto, že tato zařízení omezila provoz.

Neúnosnost a hrozivost tohoto stavu si již mnozí zdravotníci uvědomují a začíná být slyšet jejich hlas. Ředitel fakultní nemocnice v Brně Jaroslav Štěrba to včera vyjádřil pregnantně: „Nádory lidem nepřestaly růst, a pokud bychom zapomněli na jejich screeningy, tak za dva tři roky bude kvůli tomu daleko více mrtvých, než je obětí koronaviru. Odsuzovali bychom tak tisíce lidí k smrti.“ Hovoří také o tom, že se nemocnice potýkají s dlouho nevídaným počtem prasklých slepých střev, protože se lidé s bolestí břicha „prostě bojí přijít do nemocnice“. Snad se mezi zdravotníky vbrzku ustaví komise, která případy úmrtí zaviněných restriktivními opatřeními vlády bude evidovat, aby pak viníkům mohl být předložen účet.

*

Celé covidové divadlo pomalu končí, bublina splaskává, lidé se přestávají bát a jsou stále méně ochotni dodržovat evidentně zbytečná opatření a nařízení; a i když vláda bude ještě chvíli strašit a snažit se zachovat stav nouze, a i když jí to parlament za přispění komunistických poslanců ještě jednou schválí, je to již jen poslední dějství celého představení. Je tedy čas začít si klást otázky a začít účtovat: každý sám u sebe, i ve společnosti jako celku.

Již na začátku jsme se ptali, co je příčinou tohoto spektáklu, a všechny čtyři uvedené možnosti (viz zápis z 13. 3.) zůstávají i nadále otevřené: 1) prostý politický populismus vlád, 2) skutečná hrozba koronaviru, známá jen politickým špičkám, 3) „pandemie“ covid-19 jako příprava a zkouška toho, co si lidé nechají líbit, 4) „pandemie“ jako zástěrka a krytí pro něco závažnějšího. Nejméně pravděpodobná se teď jeví možnost druhá, nejvíce zřejmě možnost první. Je-li tomu tak a tvrdý zásah ekonomiky států, omezení svobod a redukce člověka na jeho „holý život“ je skutečně jen důsledkem permanentní předvolební kampaně, ukazuje to jen naléhavě přežitost našeho politického systému.

Je zde samozřejmě i možnost, o níž jsme se také již letmo zmínili: že se mocní tohoto světa rozhodli pro „restart“ či „přeformátování“ světové ekonomiky, aby udrželi její pyramidální strukturu i její kumulativní průběh (světové bohatství plyne k vrcholu pyramidy a zde se kumuluje). I kdyby tomu tak ale bylo, z dříve naznačeného schématu vývoje jako měřítka pro posuzování vývojových tendencí je zřejmé, že by to byl krok proti regulérnímu směru a průběhu evoluce lidského vědomí a tím i lidského bytí, krok zpět, a tudíž by tento pokus byl stejně předem odsouzen – z dlouhodobého hlediska – k nezdaru.

Je tedy třeba začít si klást otázky, co je v uspořádání lidstva a v jeho chování špatně a co se s tím dá dělat – abychom si tak z tohoto „krizového vývoje“ mohli odnést náležité poučení.

Na otázku „špatného chování“ lze odpovědět poměrně jednoduše, otázka „špatného uspořádání“ je již poněkud složitější. Špatné chování je dáno naším egoismem. Jestliže nebereme ohled na ostatní lidské a přírodní bytosti a usilujeme jen o vlastní prospěch a požitek, má to nutně zhoubný dopad na celek světa. Není tomu tak – a to se ukazuje stále zřetelněji – že egoismus všech jednotlivců je v konečném důsledku ku prospěchu celku a tím i každého jednotlivce. Je tomu právě naopak. Náš egoismus je ovšem výsledkem evoluce a je nutný. Nyní se však stal brzdou a velkou hrozbou. Proto je nezbytné, abychom ho začali překonávat a směřovali k altruismu, ke vzájemnosti. To nelze nikomu nařídit, k tomu si musí každý najít cestu. Špatné uspořádání společnosti tomu však může být velkou překážkou. Proto je třeba pracovat nejen na proměně vlastního nitra, ale i na proměně společenských vztahů, na proměně struktury společnosti a procesů, které v ní probíhají. Tyto dvě roviny, osobní a společenská, musí být v souladu. Nemyslím si ovšem, že by k tomu mohla přispět jakákoli vnější revoluce, válka či katastrofa. Nebo má někdo doklady toho, že z bídy, chaosu a zmaru se již někdy zrodil lepší a spravedlivější svět?

A ještě slovo k egoismu: Egoismus není něco, co si člověk může ze dne na den odvyknout. Egoismus je způsoben tím, že se člověk – aby se mohl stát sám sebou a vymanit se z rodových a jiných svazků – uzavřel v sobě a přestal prožívat svět kolem sebe jakou součást sebe sama. Přestal soucítit. Ne proto, že by nechtěl, ale proto, že ztratil tuto schopnost. Je tedy srozumitelné, že soucítění si nelze poručit nebo naordinovat, ale je třeba se k němu vyvíjet vlastní prací. A ano, jisté otřesy mohou být impulzem k tomu, aby se člověk na tuto cestu vydal, ba mohou jej o kus popostrčit. Přesto bych byl velmi opatrný s jásotem nad kataklyzmaty… Znovu musím opakovat: Neopájejme se představou, že Bůh nás svou trestající rukou uvede na pravou cestu; zbavme se této patriarchální myšlenky, která patriarchální zůstává, i kdybychom si představovali, že ta trestající ruka bude patřit Matičce Zemi. Ne, Bůh ani Matička Země nepotřebují poslušná dítka, ale svéprávné partnery…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *