Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 14.4.

Na běžnou sezónní chřipku u nás každoročně umírá okolo dvou tisíc lidí (je to samozřejmě řečeno zjednodušeně, neboť většinou tito lidé umírají v důsledku kombinace jiného závažnějšího onemocnění s chřipkou). Na nemoc Covid-19 u nás po několika měsících „pandemie“ zaplňující veškerý mediální prostor zemřelo několik desítek lidí, konkrétně 7,5 procenta z počtu obětí běžné chřipky, proti níž ale nikdo žádná drastická opatření nepřijímá a novináři o ní píšou leda tehdy, je-li třeba přimět lidi k vakcinaci. Z tohoto pohledu je současná vlna mediálního děsu stěží pochopitelná a ještě hůře akceptovatelná.

Média denně straší smrtí a je nutno říci, že v celé koronavirové krizi, která bude mít nejen pro náš národ, ale pro celé lidstvo velmi závažné důsledky, sehrála a sehrávají roli nanejvýš odpornou. Když člověk nezaujatě sleduje, jakým způsobem je strukturováno a podáváno zpravodajství, má naléhavý dojem, že devadesát procent novinářů musí trpět obsesí zmarem a smrtí, být pod vlivem drog, duševně nemocných, posedlých démonem nebo jiným způsobem nepříčetných. Kdyby zpravodajství mělo odpovídat skutečné realitě, musela by být jedna zpráva ze sta věnována nemoci Covid-19 a koronaviru a devadesát devět zbývajících následkům vládních opatření pro lidi. Neboť postižen či ohrožen touto nemocí není téměř nikdo, zatímco vládními opatřeními jsou postiženi téměř všichni, z toho velká část existenciálně. Kdyby novináři vyváženě a pravdivě informovali o tom, co lidi opravdu postihuje a ničí, tedy o jejich existenční likvidaci vládou, byla by v zemi zcela jiná nálada a vláda by si nikdy takovéto restrikce nemohla dovolit. Avšak v současné atmosféře strachu, rozdmychávané dnes a denně médii, si může dovolit cokoli. Žurnalistika, tak jak se teď praktikuje, se tím stala zaměstnáním stejně odporným jako třeba exekutorství.

A tak se vás, novináři, ptám: Kde máte ty statisíce mrtvých umírajících bez pomoci všude kolem? Proč neinformujete o statisících lidí, kteří teď zchudnou a mnozí zemřou, protože zdravotnictví a sociální péče budou v příštích letech podfinancované, jelikož vláda dnes zaškrtila ekonomiku? Proč děsíte národ svými absurdními strašáky? Proč sloužíte destrukci a zkáze? Proč svým hrubě zkreslujícím zpravodajstvím vytváříte virtuální realitu, která se od té skutečné vzdálila natolik, že je dnes už jejím popřením? Proč?

*

A vlády a jejich přisluhovači si mohou dovolit cokoli a také si to dovolují. Omezení – kvůli chiméře zhoubné nemoci – o jakých se nám před dvěma měsíci ani nesnilo, jsou dnes běžnou a obecně přijímanou skutečností. Zákaz volného pohybu, zákaz sdružování, zavřené hranice, školy i obchody. Sledování lidí pomocí mobilních telefonů a platebních karet. Neslýchané. A plukovník Prymula, který zřejmě nedovede jinak než myslet v intencích války, velet a zastrašovat, opět změnil kurz a chce „utáhnout šrouby“, neboť lidé se mu zdají málo poslušní. Má zřejmě pocit, že těch deset milionů obyvatel naší země jsou jeho podřízení vojáčci, nad nimiž má neomezenou moc. Žije ovšem duchem ve světě, který už dávno vzal za své, a bude – doufejme – brzy uveden do reality světa, který už je jiný než ten, v němž jedni veleli druhým a ti druzí museli poslouchat. A skuteční vládní představitelé, předseda a místopředseda vlády? Ti se v těchto dnech stáhli a nastrčili před sebe Prymulu, který si tak rád pouští před médii ústa na špacír, aby případný hněv obyvatelstva nasměrovali na něj. A oni sami, jsou také jen někým nastrčeni, aby sloužili jeho zájmům? Jelikož se politika už dávno stala služkou ekonomiky, nebylo by se co divit…

*

Filosof Ladislav Benyovszky, docent Univerzity Karlovy, se ve svém včerejším článku (Forum24) zamýšlí nad strachem ze smrti. Vrací se k Hegelovi a dalším filosofům a píše: „Pocit ohrožení – tzn. prožitek přibližování se smrtelného nebezpečí, který již od dob Aristotelových nazýváme strachem – může být tak silný, že je člověk ohledně své samostatnosti ochromen. V prospěch pouhého setrvávání ve svém bytí obětuje pak svou samostatnost, jakkoli mu jediná dává smysl, a začne svou samostatnou žádost po životě zadržovatomezovat. Začne – ochromen strachem – sloužit a stává se tak rabem (Knecht), čili otrokemStačí k tomu jediné: neustále zabezpečovat přísun strachu, strašitstrašení stupňovat a prodlužovat je v čase. Právě tím je možno, stojíme-li ohledně příslušného ohrožení na místě ‚informační vstupní brány‘, intenzitu dávkování strachu měnit, využívat tyto změny k prosazení své žádosti po životě, a tak tohoto basic instinkt využívat ke svému panství, ke své vládě (Herrschaft) nad těmi, kdo příslušnému strachu podléhají.“

Autor ovšem nehledá kořeny strachu jen tak obecně, ale na – jak hned otevřeně přiznává – na srdci mu leží naše současná situace: říká, že cítí povinnost vyjádřit obavu, že jsme v dnešní situaci ohrožení ztratili schopnost vnímat, zda se neodehrává využití či zneužití našeho strachu ze smrti. Zdůrazňuje, že jsou velmi zřetelné rozdíly v tom, jak jednotlivé vlády respektují či nerespektují svobodné lidské individuality a jejich společenská a ekonomická práva a nakolik jasně směřují k obnově jejich suverenity, nebo naopak k vytváření budoucí závislosti. V případě naší republiky se ovšem jedná spíše o to druhé.

V závěru stati se Benyovszky pozastavuje nad „chytrou karanténou“: „Vrcholem a doposud největším nebezpečím je koncept tzv. chytré karantény. Ta totiž fakticky, tzn. hledíme-li na fakta a ne na jejich interpretační obaly, není ničím jiným než policejním a vojenským sledováním jednotlivců (nejlépe všech) na každém kroku, jak to patří do arzenálu minulých a současných totalitních režimů nebo temných sci-fi. Jen jako situaci ochromení strachem si dokážu vysvětlit skandální neschopnost politické ‚opozice‘, z níž žádný vskutku opoziční hlas nezaznívá, servilnost veřejnoprávních médií a mlčení, ba často dokonce disciplinovanou podporu národa, který je postupně tlačen do existenční nejistoty.“

Článek uzavírá masarykovským: Nebát se a nekrást!

Abychom se mohli nebát smrti, musíme ovšem překonat pocit ohrožení, dnes tak intenzivně vyvolávaný médii. Na otázku, jak toho ale dosáhnout, jak se nebát smrti, však existuje jen jedna odpověď: Poznat, že smrt je součástí života, že smrtí život nekončí, že každý člověk je věčnou duchovní entitou, která v okamžiku smrti pouze odkládá tělo a mění způsob existence. Anebo, slovy Goethovými: Že smrt je jen opatření, jak mít více života…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *