Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 13.4.

Co znamená pro vývoj lidstva, pro vývoj křesťanství, pro vývoj Kristova působení na Zemi, že celé křesťanstvo nemůže a nesmí poprvé po dvou tisících letech společně oslavit svátek, který je pilířem křesťanství, totiž Kristovo zmrtvýchvstání? A nejen oslavit, ale se ho i účastnit? Co to znamená, když křesťané každý sám prožívají tuto svátost u monitoru počítače nebo televizní obrazovky, bez živého styku s druhými lidmi, když nemohou přijímat tělo a krev Kristovu, když se modlí k obrazovkám přístrojů? Znamená to smrt starého, dosavadního křesťanství. Jak by mohl Kristus působit skrze monitor? Kristus může působit jen skrze člověka. Staré křesťanství právě zemřelo a papežův hluboký smutek, když osaměle celebruje ve Vatikánu velikonoční mši, vyvěrá z tušení, že tomu tak je. Kristovo vnější náboženství tím po dvou tisících letech skončilo. Otevírá se čas pro křesťanství z nitra člověka. Otevírá se čas pro náboženství Zmrtvýchvstalého. Jen on může přemoci strach ze smrti, který převzal vládu nad lidstvem.

*

Náš nejvyšší státní představitel se ve svém včerejším vystoupení nechal slyšet, že je třeba pokračovat v restrikcích. Pravil, že „obětovat zdraví za ekonomický růst je zhovadilost“. Opět tím prokázal nejen své buranství, ale i svou krátkozrakost a omezenost. Zřejmě nechápe, že nikdo nemluví o ekonomickém růstu, ale o zachování ekonomické činnosti jako nezbytného předpokladu života společnosti. Ekonomika je živé tělo společnosti, její metabolismus; ekonomika není, jak se někdo domnívá, obohacování se jedněch na úkor druhých, tedy „byznys“, ale trojnost výroby, oběhu a spotřeby. Ekonomika tedy musí fungovat, musí žít, aby lidé mohli spotřebovávat. A spotřeba bude nutná tak dlouho, dokud budou mít lidé potřeby, tedy dokud budou existovat. Mají-li tedy lidé žít, musí žít a běžet i ekonomika. (Je ovšem zcela jiná otázka, jak ekonomika funguje; o té jsme už ale koneckonců hovořili.) Úskalí ovšem spočívá v tom, že je zde jisté prodlení: aby lidé mohli zítra žít, musí ekonomika fungovat dnes.

To ale náš nejvyšší představitel zjevně nechápe a chápat nechce. Jaké vidí východisko? Zadlužování! „Zadlužování není sprosté slovo,“ pravil. Proč to řekl? Protože i on vnímá, že to „sprosté slovo“ je. Že zadlužit se znamená žít dnes na úkor budoucnosti. Přesunout naše problémy na ty, kdo přijdou po nás. Vzít kvůli dnešnímu pohodlí těm budoucím svobodu a nasadit jim jho. A „jho“ zde není použito jako básnický obrat: jen ať si každý zkusí uvědomit, co pro otroka znamenalo nést jho, tedy okovy, mít spoutané ruce nebo nohy – pak mu dojde, co znamená dnešní zadlužení pro budoucnost. Zadlužování je hluboce egoistický akt.

Inu tak, tento představitel je zkrátka představitelem staré doby, která nás zavedla tam, kde nyní jsme. Nová doba bude vyžadovat nekompromisní přehodnocení těchto starých, dnes již zhoubných paradigmat.

*

A jaké že má být to nové paradigma? To pochopí ten, kdo si v mysli a v srdci dokáže spojit tyto dvě věci: křesťanství jakožto lásku k bližnímu a ekonomiku jakožto práci pro uspokojování potřeb bližních, jakožto službu. Až se pravlastní princip křesťanství, láska k bližnímu, stane jádrem a zdrojem ekonomického života: teprve tehdy zavládne mír mezi lidmi. To je to nové paradigma – nová ekonomika i nové křesťanství.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *