Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 11.4

Bílá sobota, den, kdy Ukřižovaný sestoupil do podsvětí, do světa zemřelých, a zemřelé vykoupil. Vzkřísil je a oni se ukázali lidem v Jeruzalémě a vydali svědectví o Kristově sestoupení do říše Hádovy. – Dnes je tedy den podsvětí, den, kdy síla Kristova pronikla i mezi mrtvé. (Blíže se o tom lze dočíst v závěrečné části Nikodémova evangelia.)

Známý mi včera napsal o svém osamělém rozjímání na jedné křížové cestě; při návratu domů jej kontrolovala policie. A on si kladl otázky:

„Mohu na Velký Pátek (v nouzovém stavu) podnikat takovéto ‚výlety‘?

Mohu vyznat Víru ve Spasitele jinak, nežli sledováním on-line přenosu z kostela?

Mohu se vzdálit z domova, aniž bych ‚narušil‘ klima nastolené vládou této země?

Může mě někdo stíhat za projev svobodného vyznání filosofického a náboženského pohledu na svět a bytí v něm?

Může mě ochránit Boží Síla před státními zákony či jejich dozorci?

Může se vymáhat poslušnost ve stylu: toto je dáno, poslouchej, podřiď se … Otce / Matku / Podstatu vyznávej virtuálně, nebo jen izolovaně, v soukromí … které i tak máme pod kontrolou…?

Co mohu, co můžeme; co nikoliv?“

 

Farářka Obce křesťanů Stanislava Veselková obci věřících v dnešním kázání napsala: „Dávný příběh je letos zvláštně prolnut současnými událostmi. To, co se za poslední měsíc už téměř po celém světě děje, nás takzvaně ‚nenechává v klidu‘, máme obavy, počty nemocných a zesnulých rostou… Ale máme nařízený klid. Máme nařízeno co nejvíce omezit vycházení ven i setkávání s druhými lidmi. Bolest nás křesťanů z té skutečnosti, že se nemůžeme sejít ve svých společenstvích, číst si spolu příběh Velkého týdne a prožít společně Velikonoční vzkříšení, je možná až příliš velká. Ale máme ji zažít, ztišit se, mlčet a prožít do hloubky to, co přichází.“ A své kázání uzavírá: „Ticho Bílé soboty se už po několik týdnů realizuje v tichu ulic, koncertních sálů, divadel a kostelů. Tento přikázaný klid může pro nás […] být velkou pomocí. Můžeme si v klidu promyslet, co chceme dělat zítra, až zvítězí Život nad smrtí. Zda se chceme vrátit ke starému způsobu života, anebo zda chceme plně prožít realitu toho, že jsme součástí veliké proměny světa a že se ta proměna týká i nás.“

Ano, nouzový stav a vyhlášená karanténa jsou Bílou sobotou lidstva, jeho sestupem do podsvětí, do říše mrtvých. Ze strachu ze smrti jsme – zemřeli. Neboť nesmět se sdružovat s bližními je jako zemřít. Jen síla, o níž jsem psal včera, síla, jež prožhne nitro každého z nás, může lidstvo z podsvětí vyvést. Jinak nám bude souzeno dlít navždy v Hádově říši. Ne, dnes ještě vzkříšení není na dohled.

*

Smrt a záhrobí jsou pro většinu současníků stejně děsivé jako představa, že by je v případě skutečné, skutečně zlé epidemie nechal stát na holičkách a svými zákazy a nařízeními jim jasně nestanovil, co musí a co nesmí v takové chvíli dělat. Děsí je představa, že by měli sami uvážit, co je v daném okamžiku třeba. Jak by pak mohli zachovat holý život?

Museli by úplně změnit uvažování; každý sám ze sebe by musel řešit svůj život – zevnitř, nikoli zvenčí. V takovou chvíli by ale musel především vědět, co potřebuje jeho bližní, jeho sousedi z ulice, obyvatelé jeho obce – a ne to, kolik lidí včera zemřelo ve Španělsku nebo v Číně. Neboť takovéto informace jsou v tu chvíli zcela irelevantní, jako jsou ovšem irelevantní i teď.

Znamenalo by to být duchapřítomný, být tady a teď, a nepoletovat svým duchem kdesi po bludném mediálním světě, který nás obestírá klamem a víří naše emoce.

Být tady a teď, být sám v sobě a tím v Kristu, být svobodný a v této svobodě hledat cestu k druhým – cestu spočívající se vzájemné službě: toť pravá cesta, cesta z říše stínů.

Být poslušen vrchnosti, jež velí nevěřit druhému člověku a bát se ho, nedružit se a být každý sám: toť cesta do temnot a úzkostí, beze světla na konci tunelu…

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *