Publikováno

Lidstvo v karanténě – R. Hradil – 10.4.

První obrázek: Leonardova Poslední večeře Páně.

Druhý obrázek: Na scéně se objevují uniformovaní policisté a legitimují přítomné. Jeden z policistů říká Ježíši: „Mě nezajímá, kdo je váš otec! Toto shromáždění je nepovolené!“

Třetí obrázek: Hodovní síň je prázdná. Dvě postavy v protivirových skafandrech aplikují z trysek postřikovačů desinfekční prostředek na hodovní stůl…

 

Další z včerejších internetových vtipů:

Na obrazovce monitoru je vidět hodovní síň, jak ji známe z Leonardova obrazu; u hodovní tabule sedí jediný Ježíš; nahoře na obrazovce jsou v malých čtvercích vidět hlavy jednotlivých apoštolů v gestech známých z obrazu: Poslední večeře jako videokonference…

*

Včera byl Zelený čtvrtek, dnes Velký pátek, den ukřižování. Den smrti. Smrt dnes obchází kolem. Především ale v představách lidí. Smrt byla vždy součástí života, až v posledních staletích se stala jeho konečnou stanicí, posledním zastavením. Lidstvo uvěřilo, že po uložení do hrobu již není nic a mrtvý žije tak nanejvýš ve vzpomínkách pozůstalých. Život věčný byl zapomenut. Nyní se zase musíme naučit umírat. Přijmout opět smrt jako součást života a jako nevyhnutelnou podmínku vzkříšení. Bez smrti není života, bez smrti není vzkříšení.

*

Člověk si tváří v tvář dnešní hysterii klade naléhavou otázku: Co bude lidstvo dělat, až přijde skutečně „strašná epidemie“, vyvolaná opravdu „patogenem toho nejhoršího druhu“, když už teď, kvůli nemoci, která nemá ani tolik obětí co běžná sezónní chřipka, reaguje tak panicky? Co bude dělat, když už teď je jeho reakce tak naprosto přemrštěná? Co ještě může nastat, jaká krutější opatření ještě mohou být v tom šílenství vyhlášena? – Lze jen doufat, že v takovém případě přestanou státy fungovat a budou paralyzovány, a vlády tak nebudou moci vyhlašovat svá nesmyslná opatření a policie trestat jejich porušování, a že lidé budou moci sami začít organizovat vzájemnou pomoc a přemýšlet, co by v dané situaci bylo nejlepší nejen pro ně samé, ale pro celek společenství, který zase i jim umožní přežít, anebo důstojně zemřít a odejít na onen svět. A když už budou muset zemřít a Pán je povolá k sobě, že budou moci umírat mezi svými blízkými a ne mezi roboty nebo přízraky ve skafandrech a že budou důstojně pohřbeni a ne strčeni do igelitového pytle.

Buďto můžeme v éře po koronaviru čekat, že budou státy takto paralyzovány a lidé budou moci sami jednat, anebo můžeme začít cílevědomě pracovat na pozvolné proměně vztahu mezi státem a jedincem, kdy odpovědnost bude víc a víc přebírat jedinec, nikoli stát. Nestane-li se tak, hrozí při skutečně vážné epidemii státem řízená a médii asistovaná eutanazie společnosti; dnes prožíváme důrazné varování.

*

Když Kristus s těžkým křížem kráčel na popraviště a tvář mu zaléval pot, přistoupila k němu Veronika a podala mu roušku. Kristus si tvář otřel a její otisk se objevil na roušce. Byla to ona nepředstavitelná síla, která v něm žhnula a jež umožnila toto vpálení jeho tváře do plátna, tak jako se později i celé jeho tělo vežhnulo do rouch, do nichž bylo zabaleno Jeho tělo.

A je to ona síla, kterou se musíme učit probouzet ve svém nitru, aby v nás žhnula – síla, která zevnitř, z nitra žhne ven a vpaluje se do okolního světa; tato síla, toto prožhnutí Kristem je jedinou účinnou ochranou proti vnějším „patogenům“, zcela nesrovnatelnou s účinností roušky, která nám byla jako kus hadru nasazena zvenčí!

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *