Publikováno

Lidstvo v karanténě – 6.4.

Mnohem lepší než se sentimentálně dojímat nad tím, jak my lidé ničíme Zemi a jsme její zhoubou (a myslet si, že toto dojetí je láska k přírodě, když ve skutečnosti nemá s láskou naprosto nic společného), je pracovat na rozšiřování vlastního vědomí tak, aby v něm ostatní přírodní říše měly skutečně místo. Takové rozšiřování je výrazným krokem k naší pozvolné proměně na cestě k intuici a tím i k překonání materialismu, který je hlavním původcem strachu, s nímž dnešní civilizace pohlíží na „pandemii“. Jedině takovouto postupnou proměnou lze čelit naší pandemii strachu.

Jako jednu možnost tohoto rozšiřování vědomí bych zde rád uvedl cvičení, které mi vykrystalizovalo při včerejším pozorování přírody; šlo o příbřežní porost vzrostlých stromů různých druhů, s dosud holými korunami, u nichž lze krásně studovat či vnímat jejich prostorové utváření.

  1. Pozoruji a vnímám koruny stromů. Korunami přeletí pták a usedne ve větvích. Ve vědomí sleduji jeho perspektivu a uvědomuji hloubku prostoru. Uvědomuji si, že jako člověk se vlastně pohybuji pouze ve dvou rozměrech, po ploše zemského povrchu, a téměř zcela mi uniká třetí rozměr, hloubka, respektive výška prostoru, v níž žijí ptáci. Prožívám tento třetí rozměr jako novou, bohatě členěnou kvalitu.
  2. Vědomím prostoupím koruny stromů a zaujmu perspektivu inteligence stromu, která vede jeho růst a utváření v prostoru. Rozlévá se ve mně vědomí harmonie projevující se v jeho růstu.
  3. Uvědomuji si tuto harmonii nejen u jednoho stromu, ale v celém porostu, v celém krajinném útvaru; tuto harmonii si uvědomuji jako prostupující prostor, jako sférické znění, nikoli ovšem monotónní, nýbrž různotvárně rozčleněné.
  4. Vědomím se vracím k ptákům a zaposlouchávám se do jejich zpěvu a zvuků: houkání hrdličky a hřivnáče, zpět pěnkavy a sýkory, tlukot strakapouda; tento ptačí zpěv a zvuky si uvědomuji v podobě barev a dokonce tvarů prostupujících prostor: dávají mu strukturovanou kvalitu a utvářejí ho.
  5. Vnímám i let ptáka jako harmonický prvek a akt utvářející kvalitu prostoru a začleňující se harmonie celku.

Takováto cvičení vedou k otevírání vyšších smyslů, jimiž dokážeme vnímat posvátnost přírody, její sakralitu jako svébytnou kvalitu, což pak zcela přirozeně proměňuje i naše chování se vůči ní, naše jednání a konání. Ale i samotné vnímání posvátné harmonie světa je významným aktem a nezastupitelným příspěvkem člověka k evoluci světa.

*

Rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima včera varoval před důsledky tvrdých vládních opatření. Zima v rozhovoru porovnává Covid-19 s běžnou chřipkou: „Loni mělo v USA 38 milionů lidí chřipku, 390 tisíc lidí bylo hospitalizováno a zemřelo nakonec 23 tisíc lidí. Přitom se o tom v médiích nijak zvlášť nehovořilo. Chřipka je podobně nebezpečná, jediný významný rozdíl je v délce inkubační doby. Koronavirus ji má mnohem delší.“

Zima se pozastavuje nad tím, proč musí být zavřené opravny, kadeřnictví, fyzioterapeutické praxe apod., když nebezpečí přenosu nákazy je zde minimální. „Ekonomické důsledky krizových opatření vlády mohou být pro řadu živnostníků kruté, až zničující. V tuto chvíli mi chybí jasný plán. Když se situace změní, co bude následovat. […] Protože řekněme si to jasně: koronavirus tu je a bude. Stejně jako chřipka nebo spalničky. Tu nemoc nikdo na tiskové konferenci nezabije.“ Zima uzavírá varováním: „Teď je důležité nastavit plán tak, aby kroky vlády neznamenaly krach země a v důsledku více mrtvých než v důsledku koronaviru.“

Jenže to je skutečnost, kterou velká část naší společnosti stále ještě odmítá vidět: že zastavit ekonomiku znamená zhruba totéž, co spáchat sebevraždu…

*

Otevřený dopis poslancům před zítřejším hlasováním o prodloužení nouzového stavu napsal známý komentátor Alexander Tomský. Vyzývá je, aby pokud možno realisticky zhodnotili, „která volba stanoví menší zlo“. Píše: „Poslední tři dny vykazují grafy všech zemí pouze lineární růst, což zcela jistě znamená začátek konce. Epidemiologové a politici, kteří se nechali ovlivnit představou exponenciálního růstu, pomalu a neochotně přiznávají, že nákaza pravděpodobně nedosáhne ani normálního globálního počtu obětí běžné chřipky ročně (300 000 až 500 000). Dnes má Covid-19 na kontě 54 000 osob.“ Svůj dopis uzavírá: „Vážení poslanci, dobře zvažte, má-li smysl prodloužit celonárodní karanténu a další umrtvení ekonomiky od 12. do 30. dubna. Každý den navíc znamená psychickou i materiální újmu a bankrot, nezaměstnanost je také velká sociální bolest, působí nemoci a někdy i sebevraždy […]. Obavy z pandemie se ukázaly přemrštěné, zdá se, že obavy z globální ekonomické krize přehnané nejsou.“

Takto otevřeně vystoupit dnes vyžaduje značnou osobní odvahu, protože se člověk ihned stává terčem nevybíravých útoků lidí stižených hrůzou ze smrti, ať vlastní, či svých nejbližších. Bojí se, že když vláda otevře vězení, do něhož lidi zavřela, bude to jejich jistá smrt. Za pokryteckým voláním po odpovědnosti se tak neskrývá nic než egoismus volajících. – To je zajisté poněkud provokativní výrok, který však není míněn jako provokace, nýbrž jako konstatování, které se snad podaří v dalších textech tohoto deníku důkladněji vysvětlit a podložit.

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *